Článek
Začalo to zámečnickým učením, lodí přes oceán a kufrem plným vypůjčených loutek. Plzeň konce devatenáctého století byla město komínů, pivovarů a Škodových závodů. Právě tam se 1. října 1886 narodil v rodině kameníka chlapec, který měl sedm sourozenců a kterého od mala přitahovalo divadlo. Rodiče ale měli jasnou představu: řemeslo. František se tedy vyučil zámečníkem a pak nastoupil na strojní průmyslovou školu. Mezi soustruhy a výkresy ovšem dál chodil hrát s ochotníky a podle životopisců ho lákala i akrobacie. Rodina z něj chtěla mít člověka se spolehlivou živností. On sám chtěl stát na prknech, která podle starého rčení znamenají svět.
V sedmnácti letech udělal něco, na co by se dnes odvážil málokdo. Odjel ke vzdálenému příbuznému Jamesi Austerovi do Chicaga. Bylo to v době, kdy ve Spojených státech žily desetitisíce Čechů a Chicago patřilo k jejich největším centrům. Mladík z Plzně se tam živil, jak se dalo. Pracoval jako pomocník u řezníka, v tiskárně, bral příležitostné práce. Večery ale patřily krajanským ochotnickým spolkům, kde se hrálo česky pro lidi, kterým se po domově stýskalo.
Podle Českého rozhlasu v Americe pobyl zhruba pět let a podle dostupných životopisů tam hrál mimo jiné s operetní hvězdou Marií Zieglerovou. Sledoval také tamní divadelní hvězdy a učil se, jak se hraje pro publikum, které přišlo po dlouhé směně a chtělo se smát i plakat. Když se v roce 1908 vrátil domů, nebyl už zámečník, který hraje divadlo. Byl herec, který se kdysi vyučil zámečníkem.
Kočovníci a loutky
Doma ho nečekala žádná hvězdná kariéra. Čekaly ho kočovné společnosti, nekonečné přejezdy z města do města, vlhké hostinské sály a večerní představení pro pár desítek diváků. Prošel společnostmi Jožky Tuttra a Václava Choděry a v sezoně 1912/13 se objevil v žižkovském divadle Deklarace, kde si zahrál Molièrova Lakomce. Krátce působil i v Intimním divadle na Smíchově. V roce 1913 si poprvé stoupl před filmovou kameru v němém snímku Pan profesor, nepřítel žen. Film byl tehdy pro divadelníky spíš kuriozitou a přivýdělkem než uměním, a nikdo nemohl tušit, že stejný herec bude před kamerou stát ještě o sedmdesát let později.
Za první světové války hrál v Plzni a tam ho potkala nehoda, která mohla jeho dráhu ukončit. Při představení hry Žlutý háv v roce 1917 se zranil zbraní, vážně si poranil tepnu a málem přišel o ruku. Když se pak řešilo, kdo za nehodu může, vyjádřil se i slavný Eduard Vojan, a to v tom smyslu, že ostrá zbraň na jeviště nepatří. Kovářík se zotavil a pokračoval.
Po válce přišla epizoda, která o něm vypovídá možná nejvíc. Od plzeňského loutkáře Josefa Skupy, pozdějšího otce Spejbla a Hurvínka, si vypůjčil několik loutek a s nimi objížděl republiku.
V roce 1920 nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech, kterému dnes říkáme Divadlo na Vinohradech. Zůstal tam až do roku 1959, tedy bezmála čtyřicet let, s přestávkou ve čtyřicátých letech. Vinohradská scéna byla tehdy jednou z nejlepších v zemi a Kovářík se v ní nikdy nestal hvězdou prvního řádu. Hrál menší role, venkovany, podivíny, dědky a strýce. Jenže je hrál tak, že si jich diváci pamatovali.
Herecký kolega Ilja Prachař o něm pronesl větu, jejíž začátek se do Kováříkova herectví trefuje přesně: „Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu,“ zní jeho slova.
Vedle divadla dospělých nezapomínal na děti, ke kterým se kdysi vracel s loutkami. V letech 1947 až 1949 vedl Pražské divadlo pro děti a mládež, dramatizoval a režíroval Broučky nebo Robinsona Crusoe. V roce 1926 vydal knížku úvah a veršů s dlouhým názvem Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím.
Krátce spolupracoval také s Činohrou 5. května a s Divadlem pod plachtou a hostoval v Národním divadle. V roce 1954 dostal titul zasloužilý umělec. Když v roce 1959 z vinohradského souboru odcházel, bylo mu sedmdesát dva let. Na jeviště se pak ještě občas vracel jako host, ale hlavní práce ho teprve čekala před kamerou.
Dědeček Karel z Montrealu
Film ho provázel od němé éry až do osmdesátých let. Ve třicátých letech hrál v Loupežníkovi, Domu na předměstí, Za ranních červánků, v Našich furiantech i v Hordubalech, často jako venkovan, podivín nebo starý strejda. Hrál v Čapkových povídkách z roku 1947, v Pohádce máje i v Pyšné princezně Bořivoje Zemana, která měla premiéru 26. září 1952. Tam zpívá v písních Vítej slunce v ranním lese a Už je to uděláno, už je to hotovo.
Jedna z jeho rolí ale obletěla svět. Na Světové výstavě Expo 67 v kanadském Montrealu měl 22. dubna 1967 v československém pavilonu premiéru Kinoautomat: Člověk a jeho dům Radúze Činčery. Byl to první interaktivní film na světě. Diváci v sále hlasovali tlačítky u sedadel, jak má příběh pokračovat, a Miroslav Horníček celé představení živě moderoval. Šlo o situační komedii o obyvatelích jednoho činžáku. V napjatých chvílích se promítání zastavilo, moderátor předstoupil před plátno a sál většinou hlasů rozhodl, co bude dál.
Horníček tehdy anglicky neuměl a svůj text se týdny učil foneticky. Uvěřil, že to funguje, až když se kanadští diváci začali smát na místech, kde čekal. Kovářík v tom filmu hrál dědečka Karla. Doma si Kinoautomat diváci užili jen krátce, v letech 1971 a 1972 v pražském kině Světozor, pak byl zakázán. Do Světozoru se obnovená verze vrátila až v květnu 2007, tedy dlouho po Kováříkově smrti. V televizi se objevil v seriálu Pan Tau i v seriálu Byl jednou jeden dům z roku 1975.
V sedmdesátých letech přidal role v Kamarádech i v pohádce Honza málem králem. Rok 1976 mu ale přinesl hlavně dvě role, kvůli kterým ho znají i lidé narození desítky let po jeho smrti. Komedie Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero! vypráví o Jiřím Kroupovi v podání Jiřího Sováka, mistrovi z továrny na zemědělské stroje, který si kvůli povýšení musí ve čtyřiceti letech dodělat maturitu na večerní škole. Jeho spolužáci, dospělí chlapi, se brzy začnou chovat jako puberťáci. Kovářík tam hrál starého učitele češtiny Hrbolka. Ve scéně zkoušení se nervózní student před tabulí snaží odpovídat a Hrbolek mu nakonec smutně oznámí, že když nepotěšil student jeho, nepotěší ani on studenta. Krátký výstup, jedna věta, a lidé ji citují dodnes.
Téhož roku přišla do kin komedie Jiřího Menzela Na samotě u lesa podle scénáře Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Pražská rodina Lavičkových chce koupit chalupu na venkově, starý Komárek v podání Josefa Kemra jim ji slíbí prodat, ale pořád to odkládá. Městská rodina se na venkově potýká s blechami, hrubými slovy, která děti pochytí od sousedů, i s nepohodlím, ale starého Komárka si zamiluje. Když v zimě vážně onemocní, Lavičkovi spěchají koupi dotáhnout. Nakonec ho najdou na poli, jak rozsévá obilí, a děti k němu běží. Kovářík v tom filmu hrál Komárkova otce. Bylo mu osmdesát devět let. Slavnostní premiéra se konala 19. srpna 1976 v pražské sportovní hale, do kin šel film 10. září.
V roce 1976 dostal titul národní umělec. Ani pak nepřestal. V roce 1982, když mu bylo pětadevadesát let, vydal paměti s výmluvným názvem Kudy všudy za divadlem. Ten název by se hodil na celý jeho život, od plzeňských ochotníků přes Chicago a kočovné štace až na Vinohrady. O rok později se objevil ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne podle povídky Jiřího Brdečky. Hlavní roli Fauna hrál Leoš Suchařípa, Kovářík si zahrál starce. Bylo mu hodně přes devadesát a na plátně byl pořád ten tichý dědeček, který víc vidí, než říká. František Kovářík zemřel v Praze 1. října 1984, přesně v den svých osmadevadesátých narozenin.
Zdroje:
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5880:kovarik-frantisek&lang=cs
https://dvojka.rozhlas.cz/pribehy-slavnych-frantisek-kovarik-7474507
https://zivotopis.osobnosti.cz/frantisek-kovarik.php
https://www.fdb.cz/osobnost/6957-frantisek-kovarik
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395704/marysa
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396140/pysna-princezna
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396715
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397110/na-samote-u-lesa
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397112/marecku-podejte-mi-pero
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/v-montrealu-opet-rozhodnou-o-osudu-pana-novaka-264950
