Článek
Když v dubnu 2019 ukládali v Požarevci urnu Mirjany Marković, chyběli u hrobu ti nejbližší. Syn Marko žil v Rusku. Dcera Marija v Černé Hoře. Vedle hrobu stála hrstka starých spojenců.
Popel ženy, která šestnáct let žila v ruském exilu, položili k hrobu Slobodana Miloševiće. Na náhrobku je její tvář s květinou ve vlasech. Ta květina k ní patřila. Byla skoro jako podpis. Nosila ji v tmavých vlasech na fotografiích, v televizi i při politických vystoupeních.
Někdo v ní viděl podivínství. Jiní připomínku matky, kterou ztratila jako dítě. Časem se z květiny stal zvláštní obraz devadesátých let: žena s něžným detailem ve vlasech a tvrdou mocí v rukou.
Říkali jí Lady Macbeth Balkánu. Rudá čarodějnice. Žena za Slobodanem. Sama sebe viděla jinak. Jako komunistku, profesorku, pokračovatelku partyzánské tradice a člověka, kterému historie křivdí.
Dítě z války
Mirjana Marković se narodila 10. července 1942 v Požarevci, za německé okupace Srbska. Její rodiče patřili k partyzánskému odboji. Matka Vera Miletićová byla mladá komunistka. Otec Momčilo „Moma“ Marković byl také partyzán a později významný komunistický funkcionář.
Mira přišla na svět uprostřed války. Podle pozdějších popisů strávila matka s novorozenou dcerou jen krátký čas a pak se vrátila k odboji. Dítě skončilo u jiných lidí a později u prarodičů v Požarevci. Matčina brzská smrt se do jejího života zapsala jako rána, která se nikdy úplně nezavřela.
Vera Miletićová byla zatčena. O jejím osudu existují různé verze a právě v tom je část temnoty celého příběhu. Jedna říká, že ji po mučení popravili nacisté. Jiná, v Srbsku dlouho opakovaná, že při výslechu prozradila jména komunistických spolupracovníků a partyzáni ji pak považovali za zrádkyni. V některých textech se obě verze míchají: zatčení Němci, mučení, podezření ze zrady, poprava krátce před koncem války.
Pro malou Miru bylo důležité něco jiného. Matka zmizela a kolem jejího jména zůstala hanba, bolest a tajemství. Později se vyprávělo, že květinu ve vlasech nosila právě kvůli matce. Nešlo jen o ozdobu. Měla být připomínkou ženy, kterou nepoznala, ale celý život se k ní vracela.
V Požarevci potkala Slobodana Miloševiće. Byli ještě studenti. Miloševićovi rodiče se po válce rozešli. Otec Svetozar později spáchal sebevraždu. Matka Stanislava také. Podobné věci se do politických životopisů často píší až na konec poznámky pod čarou, ale u Slobodana a Miry je nejde úplně vynechat. Oba vyrůstali s pocitem ztráty. Oba se brzy naučili spoléhat hlavně jeden na druhého.
Jejich vztah začal na gymnáziu a vydržel celý život. Vzali se v roce 1965. Měli dvě děti, Mariji a Marka. Zvenku to mohlo vypadat jako obyčejný stranický pár z komunistické Jugoslávie: on kariérně stoupal přes banky, podniky a politické struktury, ona studovala sociologii, učila na univerzitě a držela se své marxistické víry.
Profesorka, která četla budoucnost režimu
Mirjana Marković nebyla jen manželka. Měla doktorát ze sociologie, učila na Bělehradské univerzitě a psala. Zůstala tvrdou komunistkou i ve chvíli, kdy se velká část východní Evropy od komunismu odvracela.
V devadesátých letech začala publikovat sloupky v časopise Duga. V Bělehradě se nečetly jen jako texty profesorky. Četly se jako předpověď. Kdo se v jejím sloupku objevil příznivě, mohl stoupat. Kdo se objevil jako nepřítel, měl problém. Politici, novináři i diplomaté hledali mezi řádky, co se chystá. Někdy se o jejích textech mluvilo skoro jako o horoskopu režimu.
Mira psala o socialismu, hvězdách, lidech, kteří ji zklamali, i o Slobodanovi. Uměla být poetická a krutá v jednom odstavci. V době, kdy se Jugoslávie rozpadala, se v jejích textech mísila nostalgie po starém komunistickém světě s tvrdým pohrdáním opozicí.
Odpůrce nepovažovala jen za politické protivníky. Často je líčila jako špínu, zrádce, fašisty nebo nemocné lidi. Takový jazyk nebyl nevinný, když vycházel z úst manželky muže, který ovládal policii, televizi a armádu.
V roce 1994 vznikla Jugoslávská levice, zkráceně JUL. Mira Marković stála u jejího zrodu a rychle z ní udělala mocenský nástroj. Navenek šlo o levicovou, jugoslávskou, antikapitalistickou stranu. Uvnitř se kolem ní skládala síť lidí z politiky, podniků, médií a bezpečnostních struktur.
JUL byla malá proti Miloševićově Socialistické straně Srbska, ale její vliv byl větší než její velikost. Fungovala jako vstupenka. Kdo se dostal blízko k Miře, mohl dostat funkci, podnik, ochranu nebo přístup k penězům.
Srbsko bylo v té době pod sankcemi. Obchody měly prázdné regály, peníze ztrácely hodnotu, lidé stáli fronty a rodiny posílaly syny do válek, kterým mnozí nerozuměli. Vedle toho rostly režimní podnikatelské kruhy, pašování, privilegia a soukromé impérium lidí napojených na moc. Mira se dál tvářila jako obhájkyně chudých a socialistických ideálů.
O míře jejího vlivu se vyprávělo mnoho historek. Některé možná zveličené časem, protože lidé rádi vysvětlují činy diktátora jeho ženou v pozadí. Jenže i lidé z režimu a diplomaté opakovaně popisovali, že Milošević s Mirou všechno probíral.
Slobodan Milošević byl tvrdý politik, který dokázal mluvit chladně a vydržet mezinárodní tlak. Ale doma měl člověka, kterému věřil víc než ostatním. Mira mu dávala ideologii, jazyk, jistotu a někdy i jména lidí, kteří měli stoupat nebo padnout. Jeho životopisec Slavoljub Đukić později řekl, že ho v jistém smyslu stvořila.
Rozpad Jugoslávie měl mnoho aktérů, armád, nacionalismů, starých křivd, oportunistů i zločinců. Přesto byl Slobodan Milošević jednou z hlavních postav katastrofy. Za jeho éry přišly války v Chorvatsku, Bosně a Kosovu, obléhání, etnické čistky, uprchlíci, masové hroby a nakonec bombardování Srbska silami NATO v roce 1999.
Mira stála celou dobu po jeho boku. Nepůsobila jako člověk, který by ho brzdil. Naopak. Kritici ji popisovali jako ženu, která ho utvrzovala v odporu vůči Západu, opozici i všem, kdo podle ní zrazovali Srbsko a socialismus.
Novinář, který ji rozplakal
Jméno Miry Marković se objevovalo i ve spojitosti s vraždami politických protivníků a kritiků režimu. Nejčastěji se připomíná novinář Slavko Ćuruvija.
Byl to bělehradský vydavatel a kritik Miloševićova režimu. V roce 1999, během bombardování NATO, se dostal pod tlak státních médií. Prorežimní tisk ho označil za člověka, který vítá válku a bombardování. Taková věta v té době nebyla jen nadávka. Byla to nálepka nepřítele.
Ćuruvija se podle pozdějších svědectví před smrtí setkal s Mirou Marković v sídle JUL. Rozhovor měl skončit ostrým střetem. On jí měl říct, že za bombardování mohou lidé jako ona. Ona začala brečet. Několik dní nato, 11. dubna 1999, ho zastřelili v Bělehradě. Šel domů se svou družkou Brankou Prpovou. Útočníci ji udeřili a jeho zabili před vchodem do domu.
V kauze byli později čtyři bývalí příslušníci státní bezpečnosti nejdřív odsouzeni, ale odvolací soud v roce 2024 předchozí rozsudky zrušil a všechny čtyři zprostil obžaloby. Otázka, kdo přesně dal příkaz, tak zůstala předmětem sporů.
Druhým jménem byl Ivan Stambolić. Bývalý Miloševićův mentor, člověk, který mu kdysi pomohl nahoru. Později se stal jeho kritikem. V srpnu 2000 šel běhat v Bělehradě a zmizel. Jeho tělo bylo nalezeno až po pádu režimu. Vyšetřování později ukázalo na státní bezpečnost a kruhy napojené na Miloševićův režim.
Také u Stamboliće se v politických debatách objevovalo jméno Miry Marković. Nikdy však nebyla pravomocně odsouzena jako objednavatelka.
Když režim padal, rozpadala se i rodina. Syn Marko Milošević byl v Srbsku spojován s luxusem, podnikáním, nočním životem a podezřeními z násilí. Po pádu otce utekl ze země a usadil se v Rusku. Dcera Marija vlastnila mnohá média a po zatčení Slobodana Miloševiće v roce 2001 čelila vyšetřování kvůli střelbě z nelegální zbraně.
Slobodana Miloševiće odvezli do Haagu. Soudili ho za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu. Verdiktu se nedožil. Zemřel v cele 11. března 2006. Mira už v té době nebyla v Srbsku.
V roce 2003 odešla do Ruska. Doma jí hrozilo trestní stíhání kvůli zneužití vlivu při přidělení státního bytu osobě z rodiny. Nebyla to obžaloba, která by odpovídala rozsahu válek a strachu devadesátých let. Byla to menší kauza, skoro banální vedle všeho ostatního.
V roce 2018 ji soud v Bělehradě v nepřítomnosti odsoudil k jednomu roku vězení. Odvolací soud verdikt v březnu 2019 zrušil a nařídil nové řízení. O měsíc později byla mrtvá. Bylo jí 76 let. Jako příčina smrti se uváděly komplikace po zápalu plic. Rusko ji Srbsku nevydalo.
Zdroje:
https://www.reuters.com/article/world/mirjana-markovic-widow-of-serbias-late-strongman-milosevic-dies-aged-76-idUSKCN1RR0QO/
https://www.washingtonpost.com/local/obituaries/mirjana-markovic-wife-and-political-adviser-to-serbias-slobodan-milosevic-dies-at-76/2019/04/20/26fd48f4-6378-11e9-bfad-36a7eb36cb60_story.html
https://www.theguardian.com/world/2019/apr/15/mira-markovic-obituary
https://www.rferl.org/a/ashes-of-milosevic-widow-mirjana-markovic-laid-to-rest-in-serbia/29894239.html
https://www.rferl.org/a/serbia-mirjana-markovic-lady-macbeth-memoir-milosevic/27797163.html
https://balkaninsight.com/2019/04/18/mirjana-markovic-how-milosevics-widow-evaded-justice-in-serbia/btj/
https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/markovic-mirjana-1942
https://apnews.com/general-news-dc757c07d8b2497f8e39c5a82e814571
