Otec babyboxů Ludvík Hess: Vyhrál válku s úřady, ale okradla ho matka zachráněné holčičky

Ludvík Hess se stal otcem, aniž by kdy držel vlastní dítě v náručí při porodu. Třináct let žil s odloženou holčičkou a její maminkou – ženou o čtyřicet let mladší, která vstoupila do jeho života díky babyboxu.

Malá dívenka mu začala říkat „tati“ a vyrůstala po jeho boku v domácnosti plné lásky. Tento neobvyklý rodinný svazek však skončil hořkým zklamáním. Hess postupně odhalil, že žena, které pomohl zachránit dítě a dal jí střechu nad hlavou, potají zneužívala jeho důvěru – vybírala z jeho účtu vysoké částky a odváděla peníze na své účty.

„Oznamovat jsem nic nešel. Nechtěl jsem, aby ta žena byla stíhaná,“ řekl později smířlivě Hess a svěřil se, že se s touto zradou dodnes vyrovnává. Tento dramatický příběh však začal mnohem dříve a své kořeny má v odhodlání jednoho muže zabránit zbytečným úmrtím novorozenců.

Hessův život před babyboxy by málokdo spojoval s rolí „zachránce odložených dětí“. Narodil se roku 1947, proslul jako novinář, spisovatel a vydavatel literárního časopisu Divoké víno, zároveň byl úspěšným chovatelem anglických plnokrevníků.

V sedmdesátých letech jeho hřebec Marco Polo vyhrál prestižní dostih – Velkou jarní cenu 1985. Sám Hess se považuje spíš za bohéma: píše milostnou i provokativní poezii, fotografoval akty, přátelil se s básníky beatnické generace. Nic však v něm nevyvolalo takovou životní změnu jako koncem 90. let zprávy o nalezených novorozencích v popelnicích.

„Věděl jsem, jak mimořádné úsilí je zapotřebí k tomu, aby kobyla zabřezla, hříbě se narodilo zdravé a podařilo se ho vypiplat. A pak zjistíte, že nějaká nešťastnice hodí dítě do popelnice. Takových případů je bohužel dodnes dost,“ vzpomínal Hess na impulz, který ho přivedl k myšlence babyboxů.

V duši literáta se v té době ozval i hlas poezie – v paměti mu utkvěly verše Jiřího Žáčka o nalezeném novorozeněti: „Zde leží človíček, stár hodinu a čtvrt… Našli ho na skládce. A jenom kmotra Smrt, jen ta ho k sobě přivinula sladce.“ Tíživý obraz miminka, kterého se nakonec ujala jen smrt, Hesse nenechal spát. Cítil, že musí něco podniknout.

První úvahy o bezpečné schránce pro nechtěná miminka začal Hess promýšlet kolem roku 2002. Než ale otevřel první babybox, čekaly ho roky vyčerpávajícího přesvědčování a odporu. „Běhal jsem po ministerstvech, nemocnicích a různých institucích a snažil se je přesvědčit, že by tahle zařízení mohla být užitečná,“ líčí Hess své úsilí.

Kamarádi si z něj utahovali, že kdyby místo toho stavěl, postavil by za tu dobu dvě továrny na košťata. Původně plánoval babybox v pražské porodnici U Apolináře – tamní přednosta Jaroslav Živný byl pro – jenže ředitel nemocnice a Ministerstvo zdravotnictví byli zásadně proti.

Tehdejší ministryně zdravotnictví Milada Emmerová vydávala dokonce tiskové zprávy varující před babyboxy a odvolávala se na Úmluvu o právech dítěte. Jeden z jejích poradců v roce 2005 prohlásil, že „taková nabídka bezstarostného odložení dítěte vlastně zvyšuje poptávku po tom [odkládat děti], přibývá dětí vykořeněných, bez identity“. Mnozí lékaři namítali, že když je dítě anonymně odloženo, nemají o něm žádné informace, například o zdravotním stavu či anamnéze.

Navzdory oficiálnímu nesouhlasu se Hess nevzdal. Našel podporu u soukromé kliniky GynCentrum v Praze-Hloubětíně. Primář Petr Pícha tehdy projevil osobní statečnost – rozhodl se babybox instalovat u sebe na klinice a jít tak proti stanovisku úřadů.

Slavnostní otevření prvního českého babyboxu proběhlo 1. června 2005, symbolicky na Mezinárodní den dětí. Ludvík Hess při té příležitosti stál vedle kovové vyhřívané schránky s nadějí i obavami: povede se tím skutečně zachránit nějaký život? Odpověď přišla o osm měsíců později.

17. února 2006 večer se rozezvučel alarm babyboxu v Hloubětíně – personál se dočkal prvního děťátka. V otevřené vyhřívané skříňce našli zdravotníci asi měsíc starou holčičku Soňu, pečlivě zabalenou a v dobrém stavu. Vedle ní někdo zanechal obálku s rodným listem a dopisem od matky.

„Drahý doktore, je mi u srdce těžko, ale vidím, že bych to neutáhla. Mít dvojčata a být zároveň matka samoživitelka není lehké,“ stálo v písmu zoufalé ženy, která poprosila, ať je dcerka pojmenována po jedné z jejích sester.

Příběh první odložené holčičky otřásl veřejností a dojal i mnohé z původních odpůrců babyboxů. Vyšlo najevo, že Soňa byla jedno z dvojčat – rodina matky usoudila, že se nedokáže postarat o dvě děti, a tak jedno z nich putovalo do babyboxu. K všeobecnému překvapení se však tento případ neskončil adopcí jako většina ostatních.

Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) matku přesvědčil, aby si holčičku vzala zpátky. Soňa se tak nakonec vrátila do širší rodiny, kde putovala mezi tetami a babičkami – úřední spis k jejímu osudu patří k nejobsáhlejším.

První český babybox splnil svou úlohu – dítě přežilo – zároveň ale nastolil palčivé otázky: Má společnost právo dítě matce odejmout, byť ho chtěla odložit? A není anonymní „schránka“ až příliš jednoduché řešení v těžkých sociálních situacích?

Od otevření prvního babyboxu uplynulo už 20 let a po celé republice dnes funguje 91 babyboxů, do nichž bylo odloženo celkem 277 dětí. Každé zhruba tři týdny se tak ozve alarm signalizující nový přírůstek – průměrně 14 odložených miminek ročně. „To nehodnotím kladně. Je to doklad o špatné sociální situaci nebo o špatných mezilidských vztazích,“ komentuje tato čísla Ludvík Hess trpce.

Za každým zacinkáním alarmu babyboxu je skrytý příběh zoufalství na jedné straně a naděje na straně druhé. Většina odložených dětí jsou novorozenci, kteří po vyšetření v nemocnici putují do péče adoptivních rodin. Hess osobně dává každému nalezenci jméno – často po přátelích nebo dobrodincích babyboxů.

„Je hezké, když se se mnou adoptivní rodiče spojí a říkají mi, jaké mají skvělé děťátko. To je pro mě zadostiučinění,“ říká Hess o svém pokračujícím kontaktu s některými rodinami.

Najdou se však i případy, které vybočují z obvyklého scénáře. V roce 2019 například někdo vložil do babyboxu v Pelhřimově batole staré asi 18 měsíců – chlapec už chodil a žvatlal a vážil bezmála deset kilo. Hess ho pojmenoval Karel „Kája“ Spěváček. Ukázalo se, že pocházel z rodiny v jižních Čechách, kde šlo už o čtvrté dítě, na které rodiče neměli prostředky.

Snažili se zmást úřady, a proto odjeli odložit synka daleko – do jiného kraje. Přesto je vypátral dědeček dítěte, který v novinách četl zprávu o odloženém „velkém“ chlapečkovi a dovtípil se pravdy. Tento případ vyvolal značný rozruch: na jedné straně kritiku nezodpovědných rodičů, na straně druhé soucit s rodinou žijící v hluboké chudobě.

Sám Hess prohlásil, že ty, kdo odloží dítě do babyboxu, „považuje svým způsobem ještě za seriózní oproti lidem, kteří položí dítě na lavičku v parku a nechají ho prochladnout, anebo ho vyhodí z okna“. I takové hrůzné případy se totiž staly – obvykle ve stavu krajního zoufalství či poporodní psychózy. „Nikdo z nás si nedovede představit, co se honí v hlavě matky kolem porodu,“ připomněl Hessovi jeho přítel, porodník Zdeněk Hájek.

Babyboxy za dvacetiletí zažily nejen zázračné záchrany, ale i technické selhání a tragedie. Na Slovensku v roce 2022 selhal alarm a odložené miminko v šest let fungujícím babyboxu nikdo včas nezachránil – dítě nepřežilo.

Podobná nehoda se stala v lednu 2025 i v Itálii. V Česku se provozovatelé poučili: každý týden testují funkčnost všech schránek tím, že do nich vloží lahev s vodou a kontrolují, zda se spustí poplach a dorazí fotografie dozorujícím pracovníkům.

„Správce zatíží vaničku babyboxu třeba plnou PET lahví, zkontroluje, zda vše funguje, a pošle mi obrázek,“ popisuje Hess tuto pravidelnou proceduru. I díky těmto opatřením se dosud v Česku žádná podobná tragédie jako v Bratislavě nestala.

Mezi stovkami odložených dětí jsou i příběhy se šťastným koncem. Hess vypráví například o manželském páru lékařů, který si adoptoval holčičku z babyboxu v pražském Hloubětíně. Po několika letech navštívili tito pěstouni Hesse osobně, aby mu ukázali zdravé veselé děvčátko – krásnou dlouhovlasou holčičku asijského původu, kterou kdysi někdo vložil do schránky a dostal tak šanci na lepší život.

„Rozhovor s rodiči mě velmi potěšil,“ vzpomíná Hess na setkání, které se symbolicky odehrálo den před 20. výročím založení babyboxů. Podobné chvíle jsou pro něj tichou odměnou za dlouhá léta úsilí.

Ludvík Hess letos oslavil 78. narozeniny a v nenápadném spolku Babybox zastává roli neúnavného koordinátora. Každý den sleduje zprávy o tom, zda některá bedýnka nezachytila další děťátko, a pravidelně dostává hlášení o testech alarmů.

Babyboxy zásadně změnily jeho život – pohltily jej natolik, že většina ostatních aktivit šla stranou. Z „básníka v sedle“ se stal „dědeček Babybox“, jak ho s úsměvem nazývají média. Za svou činnost obdržel v roce 2015 státní Medaile Za zásluhy I. stupně a dočkal se i řady veřejných uznání.

Přesto na veřejnosti vystupuje spíše skromně a s jistou dávkou svérázné ironie. Odmítá, když jej lidé přirovnávají k siru Nicholasu Wintonovi, zachránci židovských dětí: „To já asi nebudu,“ říká.

Svůj cíl Hess nikdy nezměnil. Od prvního dne tvrdí, že nejraději by babyboxy vůbec nepotřeboval – přál by si svět, kde žádné dítě nemusí být odloženo. „Aby se tam přestaly odkládat děti!“ odpovídá na otázku, jaké má ještě přání. Realita je ale jiná.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Hess

https://cs.wikipedia.org/wiki/Babybox

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/20-let-s-babyboxy-ovlivnily-muj-zivot-i-jinak-nez-si-lidi-mysli-rika-jejich_2505260800_epo

https://radiozurnal.rozhlas.cz/ludvik-hess-zakladatel-projektu-babyboxu-6331491

https://www.vlasta.cz/rozhovory/ludvik-hess-babybox-pribeh-prvniho-miminka/

https://medium.seznam.cz/clanek/dana-klikova-1-prvni-miminko-v-babyboxu-je-mi-u-srdce-tezko-psala-matka-v-dopise-pribeh-sonicky-otrasl-ceskem-205256

https://www.hess.cz/zakladam-babyboxy.php