Článek
Po staletí znali žraloka grónského především domorodí obyvatelé Arktidy a polární mořeplavci. Inuité z oblasti Igloolik vyprávěli o Skalugsuakovi – prvním žraloku, který vznikl kuriózním způsobem: staré ženě prý vítr odnesl hadr nasáklý močí (moč se tradičně používala k mytí vlasů) do oceánu a z něj ožil jedovatý žralok.
Evropští mořeplavci a přírodovědci se s tímto tajemným žralokem setkávali jen zřídka. Obývá totiž hlubiny subarktických a arktických moří, kam se člověk běžně nedostal. První vědecký popis druhu pořídili roku 1801 Bloch a Schneider, kteří mu dali jméno Squalus microcephalus – „žralok malohlavý“, později překlasifikovaný do rodu Somniosus („ospalec“).
Vědcům 19. století připadal žralok grónský bizarní a děsivý. Britský přírodovědec Henry W. Dewhurst roku 1834 líčil, jak ulovený exemplář na palubě lodi zuřivě bil ocasem kolem sebe a nešlo jej usmrtit: „Je nebezpečné se k němu byť jen přiblížit, námořníci ho proto zpravidla bez otálení ubijí. Kusy masa odřezané z těla se ještě dlouho samy svíjejí a cukají, a podle Crantze se prý hýbaly dokonce i tři dny poté, když se jich člověk dotkl“.
Tento popis dokládá úžasnou vitalitu žraloka – i po rozčtvrcení vykazovalo jeho svalstvo známky života, což v myslích námořníků přiživovalo pověst žraloka jako nestvůry z arktických hlubin, která vzdoruje smrti.
Ve skutečnosti trvalo velmi dlouho, než věda poodhalila pravou výjimečnost žraloka grónského. Až do 20. století zůstával pro vědce tajemným obyvatelem polárních moří. Žraloci žijí v těžko přístupných hlubinách a jen zřídka je někdo spatřil živé ve volné přírodě.
První podvodní fotografie živého žraloka grónského pocházejí až z roku 1995 a teprve roku 2003 se výzkumníkům podařilo natočit první záběry volně plovoucího jedince v přirozeném prostředí. To už ale na povrch prosakovaly první indicie, že tito „ospalí“ žraloci možná skrývají nečekané tajemství: žijí mnohem déle, než si kdokoliv troufal hádat.
Jak přežít půl tisíciletí
V polovině 20. století rybáři a vědci tušili, že žraloci grónští mohou být neobyčejně staří. Žádná spolehlivá metoda určení věku však dlouho neexistovala. U jiných žraloků se věk zjišťuje podle přírůstkových prstenců na obratlích nebo trnech ploutví, podobně jako se letokruhy počítají stromy. Jenže tělo žraloka grónského téměř postrádá tvrdé tkáně – jeho chrupavčité obratle jsou měkké a žádné zřetelné růstové linie na nich nevznikají.
Žraloci však vědcům sami nabídli jinou „černou skříňku“ svého věku: oční čočku. Uvnitř oka se nachází jádro tvořené bílkovinami vzniklými již před narozením žraloka, které se po celý život neobměňují. V 21. století přišli mořští biologové s převratným nápadem – zkusit datovat tyto bílkoviny pomocí radiouhlíkové metody.
K průlomu došlo v roce 2016. Julius Nielsen z Kodaně a jeho kolegové analyzovali oční čočky 28 samic žraloka grónského, jež uvízly jako nechtěný úlovek v rybářských sítích. Izotopy uhlíku v tkáních prozradily neuvěřitelné stáří těchto tvorů. Největší zkoumaná samice dlouhá přes 5 metrů měla odhadovaný věk minimálně 272 let a možná až 512 let – s nejpravděpodobnějším odhadem kolem 390 let.
I při spodní hranici odhadu jde o suverénně nejdéle žijícího obratlovce na Zemi. Znamená to, že někteří žraloci grónští dnes plující v ledových mořích se narodili okolo roku 1625 – v době, kdy na trůnech evropských království seděli Stuartovci a kdy moře brázdily dřevěné plachetnice. Tito žraloci byli naživu staletí před vznikem moderní vědy a stále plují dál, jakoby zastaveni v čase.
Co žraloku grónskému umožňuje žít tak dlouho, zatímco jiní predátoři stáří nepřežijí? Zpočátku se vědci domnívali, že klíčem je extrémní prostředí: stálá ledová teplota kolem nuly a pomalý metabolismus související s líným stylem života. Žralok grónský skutečně patří k nejpomalejším plavcům v říši ryb – pohybuje se průměrně rychlostí jen asi 0,3 m/s (cca 1 km/h).
V chladných hlubinách kolem 4 °C a studenějších mu tak pomalý metabolismus stačí k přežití, a zároveň se zdá, že nižší tělesná teplota brzdí poškození buněk stárnutím. Tato teorie dávala smysl: chlad a hlubiny jako by konzervovaly žraločí život na nízkých obrátkách – růst probíhá šnečím tempem méně než 1 cm za rok, pohlavní dospělosti dosahují až okolo 150 let věku a celý životní cyklus se rozprostře přes staletí.
Nejnovější výzkumy však odhalují, že dlouhověkost žraloka grónského není jen pasivním darem chladu – aktivně si ji udržuje svým jedinečným tělem. Genetici při sekvenování genomu tohoto žraloka zjistili, že má mnohonásobné kopie genů souvisejících s dlouhověkostí. Zejména geny zapojené do tzv. NF-κB signalizační dráhy, která řídí imunitu a zánětlivé procesy, se vyskytují v jeho DNA ve zvýšeném počtu.
NF-κB pomáhá organismu potlačovat infekce a nádorové bujení, a poruchy této dráhy vedou u jiných živočichů k nemocem a stárnutí. Žraloci grónští mají těchto „opravářských“ genů výrazně více než kratkověké druhy žraloků. Podobný jev byl ostatně objeven i u dlouhověkých ježovek (například mořský ježek druhu Mesocentrotus franciscanus se dožívá přes 100 let a rovněž má přebytek genů NF-κB).
Další překvapení přineslo zkoumání mechanismů opravy DNA. Analýza genomu poukázala na vícenásobné kopie 81 genů zapojených do oprav poškozené DNA a na specifickou mutaci v genu TP53, který potlačuje nádory. Tato mutace zřejmě zvyšuje efektivitu oprav DNA u žraloka.
Znamená to, že buňky tohoto tvora možná dokáží účinněji předcházet rakovině a degenerativním změnám – jeho tělo si po celá staletí udržuje integritu tam, kde jiné organismy podlehnou hromadícím se chybám.
Na úrovni celého organismu se ukazuje další pozoruhodný rys: žraloci grónští nestárnou tak, jak je běžné. V roce 2023 vědecký tým prezentoval výsledky zkoumání žraločích enzymů metabolismu. Vzorky svaloviny 23 jedinců ve věku odhadem 60 až 200 let odhalily něco nečekaného – aktivita klíčových enzymů byla u mladých i starých žraloků stejná.
„U většiny živočichů bychom čekali, že s věkem některé enzymy ztratí efektivitu, zpomalí se metabolismus a buňky se budou hůře opravovat,“ říká Ewan Camplisson z University of Manchester. Jenže u žraloka grónského k úbytku nedochází – jeho metabolismus zůstává stabilní napříč staletími života, tělo nevykazuje obvyklé známky stárnutí.
To pravděpodobně vysvětluje, proč se dožívá tak astronomického věku: jeho orgány jako by nepodléhaly opotřebení běžnému u jiných zvířat. Tato „zakonzervovaná vitalita“ však má i svou zranitelnou stránku. Výzkum ukázal, že enzymy žraloka fungují rychleji v teple – při vyšších teplotách stoupá metabolická aktivita. V chladném oceánu to nevadí, ale s oteplováním moří by metabolismus těchto žraloků mohl akcelerovat, a tím narušit jejich pomalý životní rytmus. To vyvolává otázky, jak se prastarý žralok vyrovná s klimatickou změnou, pokud Arktida výrazněji rozmrzne.
Tajemství dlouhověkosti žraloka grónského tedy leží na pomezí genetiky, fyziky prostředí a biochemie. Chladné hlubiny mu poskytly útočiště a zpomalený svět, v němž se stárne jinak. Jeho DNA vyvinula extra sady nástrojů pro údržbu organismu – lepší imunitu a opravy buněk. A jeho tělo dokáže neuvěřitelné: nestárnout konvenčním způsobem a udržet stabilní vnitřní prostředí po staletí. Žralok grónský tak balancuje na hraně vědeckého poznání o stárnutí. Jako živoucí kapsle času pluje oceánem a nese v sobě odpovědi na otázky, které možná jednou pomohou i lidem – jak žít déle a zdravěji.
Jed v mase
Žralok grónský má ještě jedno tajemství, o němž věděli už staří Inuité i evropští polárníci: jeho maso je prudce jedovaté. Hladoví sáňoví psi, kteří se zakousli do syrového žraločího masa, začali po chvíli potácet, zvracet a padali „opilí“ k zemi. Staří polární badatelé popsali, že psi pak nejsou schopni stát na nohou – říkalo se, že jsou „žraločím masem opilí“.
Příčina této toxicity je vědecky dobře objasněna. V tkáních žraloka se nachází extrémně vysoká koncentrace močoviny a organické sloučeniny zvané trimethylamin N-oxid (TMAO). Žraloci nemají ledviny jako suchozemští živočichové – přebytečný dusík ukládají do močoviny, kterou „nasolí“ své tělo, čímž dosahují osmotické rovnováhy s mořem.
TMAO zase chrání jejich bílkoviny před škodlivým účinkem močoviny a zároveň působí jako nemrznoucí směs v krvi a zvyšuje vztlak ve studené vodě. Pro žraloka jde o užitečné látky, pro savce ovšem představují jed. V těle člověka či psa se TMAO metabolizuje na trimethylamin, který působí jako nervový toxin podobný jedům při selhání ledvin.
Přesto se maso žraloka grónského stalo součástí kultury – lidé vymysleli způsob, jak jed obelstít a udělat z něj pochoutku. Na Islandu, kde byli tito žraloci dříve hojně loveni, se vyvinula tradiční metoda fermentace. Syrové maso se měsíce fermentuje a suší, dokud jedy nezmizí. Historicky se kusy masa zahrabaly na 6 až 12 týdnů do štěrku u moře, aby z nich vytekla tmavá jedovatá tekutina, a poté se zavěsily na další měsíce do větru.
Dnes se používají děrované plastové kontejnery, v nichž maso několik týdnů kvasí, a poté se věší do sušáren na čerstvý severský vzduch. Výsledkem je hákarl – sušený fermentovaný žralok, islandská delikatesa s nechvalně proslulým štiplavým zápachem amoniaku a pronikavou rybí chutí. Podává se nakrájený na kostičky jako silně aromatický předkrm.
Místní ho polykají se stoickým klidem, často zapíjejí pálenkou Brennivín přezdívanou „černá smrt“, aby spláchli pachuť. Pro cizince bývá ochutnávka hákarlu zkouškou odvahy – slavný kuchař Anthony Bourdain ho označil za „nejodpornější a nejhnusnější věc, kterou kdy jedl“. Pro Islanďany je to naopak odkaz předků, kteří v drsných podmínkách museli zužitkovat, co moře dalo, jed nejed.
Lovci, oběti a ochránci
Pomalu plující stín žraloka grónského působí klidně, avšak vztah člověka a tohoto tvora byl často vše jiné než poklidný. Historicky býval žralok grónský pro arktické národy konkurentem i zdrojem surovin. Na dalekém severu nebylo zdrojů nikdy nazbyt – a žralok nabízel cenný olej z jater a odolnou kůži.
Už v 17. a 18. století se rozběhl komerční lov těchto žraloků, tažený poptávkou po lampovém oleji v Evropě. Játra žraloka grónského jsou obrovská a bohatá na olej obsahující vitamin A. Před érou petroleje šlo o žádanou surovinu pro svítilny a mazadla. Každý žralok poskytl až 50–120 litrů oleje. V druhé polovině 19. století a první polovině 20. století se lov rozrostl do průmyslových rozměrů.
V okolí Islandu a Grónska tehdy každoročně rybáři ulovili desítky tisíc žraloků – odhady hovoří až o 50 000 kusech ročně mezi roky 1850–1960. Tito pomalí obři byli často loveni harpunami nebo pytláckými způsoby: rybáři je lákali na návnadu z mrtvých velryb či ryb, a jakmile žralok zabral, vytáhli ho na mělčinu.
Lov pro olej pokračoval až do poloviny 20. století, kdy ho postupně utlumil objev levnějších náhrad a také dramatický úbytek žraločí populace. Odhaduje se, že populace žraloků grónských klesla v důsledku nadměrného lovu o desítky procent – IUCN uvádí pravděpodobný pokles početnosti o 30–49 % a dnes řadí druh mezi zranitelné (Vulnerable).
Pro žraloka grónského ale zůstává velkou hrozbou moderní rybolov – nikoli však úmyslný, ale jako vedlejší úlovek. Tito pomalí žraloci se často chytí do hlubinných dlouhých lovných šňůr a do sítí při lovu treskovitých ryb či platýsů.
Zdroje:
https://www.livescience.com/61210-shark-not-512-years-old.html
https://oceanservice.noaa.gov/facts/greenland-shark.html
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/greenland-sharks-can-live-for-400-years-scientists-are-using-dna-to-unravel-their-longevity-secrets-180986168/
https://www.livescience.com/animals/sharks/secret-of-why-greenland-sharks-live-so-incredibly-long-finally-revealed
https://www.scientificamerican.com/article/these-bizarre-centuries-old-greenland-sharks-may-have-a-hidden-longevity/
https://geerg.ca/greenland-shark/
https://saveourseas.com/worldofsharks/species/greenland-shark
