Pavel Zedníček přišel o synovce a na roky i o dceru, přesto nikdy nepřestal rozdávat radost

Ještě než se stal hercem, poznal Pavel Zedníček život z úplně jiné strany. Narodil se 1.11.1949 přímo na vesnické kovárně v Hošticích-Herolticích na jižní Moravě. V chalupě vonělo uhlí i železo a malý Pavlík slýchal bušení kladiva do kovadliny.

Jeho rodiče ale milovali divadlo a sami hrávali jako ochotníci. Už jako kluk tedy přičichl k jevišti, prodával vstupenky na vesnická představení a občas si směl v dětské roličce stoupnout na prkna vedle dospělých. Byl to nenápadný začátek velké lásky k herectví.

Přesto se nejprve vydal praktičtější cestou. V nedalekém Zlíně (tehdy Gottwaldově) vystudoval střední kožařskou průmyslovku – učil se vyrábět boty a holínky. Kdyby ho tenkrát nevzali na hereckou školu, možná by dnes spravoval obuv v rodném kraji. On ale v sobě cítil, že patří na jeviště.

U přijímacích zkoušek na brněnskou JAMU to zkusil po svém: sehrál Švejka, odrecitoval úryvky humorných povídek a přidal pár veršů. Snad tou bezprostředností, snad talentem – porotu zaujal a ke studiu herectví byl přijat.

Na akademii se sešla mimořádná generace. Pavel tu sedával v lavicích a po nocích popíjel víno s budoucími hvězdami českého filmu a divadla: Jiřím Bartoškou, Bolkem Polívkou, Miroslavem Donutilem, Svatoplukem Skopalem či Karlem Heřmánkem.

Právě Polívka mu vymyslel přezdívku, která se později stala legendou – Čmaňa. Nikdo už přesně neví, proč právě Čmaňa, ale to jméno se ujalo. Stejně jako jedna vizuální značka, bez níž si Zedníčka dodnes málokdo dokáže představit: jeho výrazný knír.

Svůj typický hustý knír si začal pěstovat už v mládí a nosil ho nepřetržitě dlouhých 45 let. Oholil ho jen výjimečně – prameny uvádějí jen dvě či tři příležitosti, kdy se odhodlal ukázat tvář bez kníru. Jednou dokonce na natáčení filmu musel knír shodit, a kolega Petr Nárožný pak žertoval, že bez kníru má Pavel obličej „jako jezdeckou holínku“.

Jindy si během divadelního představení v roli Dona Juana strhl nalepený falešný knírek a přihlížející Jiří Bartoška se prý zděsil a zapřísahal ho, aby si ten pravý už nikdy neoholil. Zedníčkův knír zkrátka patřil k němu – symbol bodrého Moravana, baviče i svůdníka, podle potřeby role.

Po absolutoriu JAMU v roce 1973 nastoupil Pavel Zedníček své první angažmá. Spolu s kamarády Bartoškou a Heřmánkem zamířili do Činoherního studia v Ústí nad Labem – za prací na druhý konec republiky, do industriálního severu. Byla to pro mladého kluka ze Zlína tvrdá škola života. Hrál tam několik let, získal cenné zkušenosti a formoval své herecké mistrovství.

Když v roce 1977 dostali všichni tři nabídku přejít do proslulého Divadla Na zábradlí v Praze, neváhali. Zedníček tak stanul na jedné z nejprestižnějších scén, kde se brzy vypracoval v univerzálního herce: zvládal tragédii i komedii. Jeden večer na jevišti střihnul Shakespearova Hamleta, jindy si s chutí zahrál Dona Juana či jiné klasické hrdiny. Z moravského kluka se stal uznávaný divadelník.

Zároveň se stále víc objevoval před filmovou a televizní kamerou. První větší roli na plátně mu dal už v roce 1975 režisér Juraj Herz ve filmu Holka na zabití. V 80. letech šel doslova z role do role a jeho tvář zdomácněla v českých domácnostech.

Televizní diváci si ho zamilovali jako sympatického vyšetřovatele Kamila Hamříka v krimiseriálu Malý pitaval z velkého města nebo jako bodrého řidiče sanitky Fandu v legendární Sanitce. Zářil také v rodinných komediích – třeba jako potrhlý tatínek Honza ve filmu Chobotnice z II. patra, kde krotí rozpustilé modré a zelené mimozemské tvorečky.

Vedle toho exceloval i v hořkých dramatech jako Dobří holubi se vracejí, kde ukázal, že umí zahrát i vážné a dojemné polohy. Jeho filmografie je nesmírně bohatá a čítá přes šest desítek titulů – od pohádek přes komedie až po psychologická dramata.

Nezapomenutelnou kapitolu kariéry Pavla Zedníčka tvoří také televizní zábavné pořady a moderování. Od konce 70. let bavil děti v Malém televizním kabaretu a postupně se vyprofiloval v jednoho z nejoblíbenějších českých bavičů. V 90. letech si získal miliony fanoušků moderováním soutěžní show Kufr, kde dvanáct let v kuse s vtipem uváděl soutěžící a rozdával ceny z tajemného kufříku.

Mnoho lidí dodnes vzpomíná, jak Čmaňa v Kufru s úsměvem improvizoval a svým bezprostředním humorem plnil páteční večery. Na Nově zase uváděl vtipný pořad Ptákoviny, v němž tropil nejrůznější skopičiny a kanadské žertíky. Jako komik neváhal udělat si legraci i sám ze sebe – a možná právě proto ho národ tak miloval. Zedníčkův humor byl laskavý, hravý, ale uměl být i pořádně černý, když to situace vyžadovala.

Roky plynuly a Pavel Zedníček ani po šedesátce neztrácel dech. Dokázal držet krok s mladšími kolegy, stále aktivně hrál divadlo a přijímal nové výzvy před kamerou.

Ještě v posledních letech jsme ho mohli vidět například v kriminálním seriálu Einstein nebo v rodinném komediálním seriálu Jedna rodina, kde ztvárnil charismatického dědečka. Je obdivuhodné, s jakou energií a neutuchajícím elánem pokračuje v práci, která ho baví. Jako by jej smích publika stále nabíjel, navzdory všem životním zkouškám.

Za své herecké mistrovství a přínos kultuře se dočkal i ocenění. Když v roce 2022 přijel do rodného kraje na Zlín Film Festival, převzal tam cenu Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež. Byla to zvláštní, symbolická chvíle – muž, který kdysi vyráběl boty v továrně, si nyní odnášel „zlatou botičku“ za celoživotní práci pro film.

S úsměvem tehdy pronesl, že ho to moc těší, ale že pořád má v sobě kus toho kluka ze Zlína, který rád rozdává radost. A to je pravda: navzdory věku zůstává Pavel Zedníček duší mladý, činorodý a zapálený do každého projektu.

Za veřejným úspěchem však Zedníčkův osobní život procházel složitými křivkami. První osudovou ženou se mu stala tanečnice Taťána Staudacherová. Byla o tři roky starší, elegantní a energická – Pavel se do ní zamiloval tak silně, že v roce 1983, ve svých třiatřiceti, do toho praštili a vzali se. S Taťánou získal i rodinu: vyženil osmiletou dcerku Lucii, kterou jeho žena měla z předchozího vztahu.

Holčiččin biologický otec emigroval do Kanady a v jejím životě nefiguroval. Malá Lucie tak najednou měla v Pavlovi nového tátu. A on ji přijal za vlastní. Vozil ji do školy, pomáhal s úkoly a nechal ji nahlédnout do světa herectví. Brával ji do divadla, a když Lucie projevila nadání, otevřel jí dveře do šoubyznysu – zahrála si pár malých rolí a později dokonce s nevlastním otcem společně moderovala zábavné pořady.

Lucie sice nebyla jeho pokrevní dcerou, ale rodinné pouto stvrdili jinak. „Já jsem Zedníčková až od 18 let. Máma si nechala svoje příjmení a já jsem chtěla, abychom se všichni jako rodina jmenovali stejně. Tak jsem si pak se svolením Pavla vzala jeho příjmení a to už mi zůstalo,“ vysvětlovala později Lucie Zedníčková svou volbu přijmout nevlastního tátu i úředně za svého. Nechala si změnit příjmení, přestože ji Pavel nikdy formálně neadoptoval. Bylo to dojemné gesto lásky a jednoty: měli být jedna rodina se společným jménem.

Jenže rodinné štěstí nakonec nevydrželo. Po osmnácti letech manželství přišla krize a Pavel s Taťánou se roku 2001 rozvedli. Pro všechny zúčastněné to byl otřes – zejména pro Lucii, která už byla dospělá, ale tátův odchod od maminky nesla velmi těžce. Zradilo ji, že se rodina rozpadla. S Pavlem pak přerušila veškerý kontakt.

Nebyla schopná mu odpustit, že opustil její matku, a uzavřela se do sebe. Pro Zedníčka to byla bolestná daň za svoje rozhodnutí: ztratil milovanou dceru, i když nebyla jeho vlastní krví. Po dlouhé roky spolu téměř nepromluvili. A tím, že se Lucie odcizila nevlastnímu otci, vzdálily se Pavlovi i děti Lucie – dvě vnoučata, která mezitím měl z její strany, vyrůstala bez dědečka Čmani. Ty roky odcizení už nevrátí.

Čas ale některé rány alespoň částečně zhojil. Po letech ticha začala Lucie se svým nevlastním tátou opět komunikovat. Pomalu a nesměle obnovili kontakt. Dnes už spolu dokážou mluvit, ale jejich vztah zůstává jen stínem někdejší blízkosti.

Zedníček se snaží nevyčítat si minulost – říká, že tak to osud chtěl a že člověk občas některé věci „prostě neovlivní, takhle to prostě je“. Mrzí ho ale, že propásl kus života svých vnoučat a že s Lucií už nikdy si nikdy nebudou tak blízcí jako kdysi. To je jedno z hořkých soukromých soust v jeho jinak sladce rozesmátém životě.

Novou kapitolu a naději našel Pavel Zedníček až po boku jiné ženy. Po bouřlivém rozvodu zůstal nějaký čas sám, ale osud mu nakonec přihrál druhou životní lásku – o generaci mladší moderátorku a scenáristku Hanu Kousalovou. Poznali se kolem roku 2003 díky rozhlasu a jejich vztah postupně vykvetl v hluboké pouto.

Hanka je bystrá, energická žena a ačkoli je o třináct let mladší než Pavel, věkový rozdíl pro ně nikdy nehrál roli. „Přece se nebudeme bavit o věku. Když se člověk zamiluje, tak se prostě zamiluje. A je jedno, jestli mu je dvacet, nebo šedesát,“ prohlásil Zedníček v jednom rozhovoru a touto svou životní filozofií jako by mávl rukou nad všemi konvencemi. Vedle Hanky skutečně pookřál – přátelé říkali, že doslova omládl a září.

Hana Kousalová sama s nadhledem přiznala, že dřív by ji nenapadlo chodit s o tolik starším mužem, navíc s mužem s knírem. Jenže Zedníček si ji získal po svém. „Pavel mě dostal svojí povahou. Já jsem vždycky říkala, že nemůžu mít někoho, kdo má kníra a kdo je o moc starší než já. Bylo to takové pozvolné získávání. Máme společné zájmy a spojuje nás to, že nás nic nerozděluje,“ svěřila se Hanka s úsměvem. Jejich vztah byl zkrátka založený na toleranci, humoru a společných koníčcích – třeba na cestování. Společně procestovali kus světa, od Alp až po exotické kraje, a nikdy se spolu nenudili.

Po čtrnácti letech soužití se rozhodli svou lásku zpečetit. V lednu 2017 se Pavel s Hanou vzali na pláži v daleké slunné Floridě. Byla to malá ceremonie jen v kruhu nejbližších přátel, ale o to srdečnější.

Za svědka jim šel mimo jiné Waldemar Matuška mladší, syn legendárního zpěváka, který je dokonce přímo oddal. U šumícího moře si Zedníček s Kousalovou řekli své ano. Bylo mu 67 let a měl pocit, že konečně našel životní harmonii. Hanka přijala příjmení Zedníčková, ačkoli ve veřejném prostoru dál vystupuje pod svým dívčím jménem.

Ve druhém manželství našel Pavel klid a porozumění, ale něco přece jen jeho životu chybělo – vlastních dětí se nikdy nedočkal. Tahle skutečnost ho však netížila tolik, jak by se mohlo zdát. „To jsem nikdy asi moc neřešil. Měl jsem a mám ty nevlastní, ty jsem bral jako moje,“ říká rezignovaně o tom, že zůstal bez biologického potomka. Lucii vychoval jako dceru, miloval i její děti, a dokud žil synovec Jakub, vnímal jeho jako pokračování rodu.

V tomhle ohledu se prostě smířil s tím, že život někdy nejde naplánovat. V Hankou vytvořili pevný pár a našli jiné společné „dítko“ – vrhli se do podnikání a v centru Prahy si společně otevřeli malé útulné bistro, kde prodávají bagely a kde se prý občas osobně staví za pultem. Pavel tak i mimo jeviště rozdává úsměvy lidem, třeba při podávání snídaně.

Zdálo by se, že po boku druhé ženy už Zedníček prožije poklidné stáří, plné práce, koníčků a drobných radostí. Jenže pak přišla ona tragická událost, která zasáhla jeho srdce hlouběji než cokoliv předtím.

Jakub Zedníček nebyl jen Pavlův synovec. Byl to syn jeho sestry Dagmar, ale Pavel ho měl rád jako vlastního. Vždyť Jakuba znal odmalička – kluk často běhal po Zedníčkově pražském bytě, jezdil za ním do divadla, obdivoval ho.

Vyrostl z něj talentovaný mladý muž, který se rozhodl jít ve strýcových šlépějích. Vystudoval herectví, zpíval, byl plný energie a humoru. A když se naskytla příležitost, strýc Pavel ho vzal k sobě do televizního pořadu. Od roku 2013 spolu na TV Barrandov moderovali soutěžní show Kurňa, co to je? – takovou moderní obdobu někdejšího Kufru.

Na obrazovce byli sehraná dvojice: ostřílený komik a jeho pohotový synovec s jiskrou v oku. Publikum si Jakuba Zedníčka rychle oblíbilo a Pavel na něj byl nesmírně pyšný.

Spolupráce strýce a synovce nebyla jen profesionální, ale i hluboce osobní. Pavel, kterému osud nedopřál vlastního syna, se v mnohém upnul právě na Jakuba. Viděl v něm kus sebe – stejný smích, stejný drajv, stejnou lásku k legraci. Trávili spolu spoustu času, nejen pracovního.

Jakub Pavlovi říkal strejdo, ale jejich pouto připomínalo spíš vztah otce a syna. Když se Jakubovi narodila v roce 2017 dcerka, považoval se Pavel tak trochu za dědečka a radoval se z každého pokroku malé Mayi. Život byl v tu dobu pro Zedníčka plný naplnění: měl milující ženu, milovaného synovce a malou „vnučku“.

Jenže přesně v tu chvíli se přiblížila tragédie. Na Silvestra 2017 Jakub vystupoval v představení v brněnském divadle. Po půlnoci sedl do auta a jel za rodinou – jeho maminka Dagmar měla na Nový rok narozeniny, chtěl být ráno u ní. Cesta po dálnici D1 se mu ale stala osudnou. Krátce po půl jedné ráno, už 1. ledna 2018, dostal na 192. kilometru dálnice poblíž Brna smyk. Auto vylétlo a narazilo do středových svodidel.

Jakub zřejmě v šoku vylezl z vozidla a rozhodl se přeběhnout dálnici na druhou stranu, snad aby si zavolal pomoc nebo se zorientoval. V tu chvíli však z protisměru přijížděla vysokou rychlostí dodávka. Mladý herec vběhl přímo pod její kola. Následoval náraz, který neměl šanci přežít. Zemřel okamžitě, v chladné černé noci, sotva třicet minut po začátku nového roku. Bylo mu pouhých sedmadvacet let. Zůstala po něm zdrcená partnerka Lenka, devítiměsíční dceruška a rozbitý svět celé rodiny.

Tu strašnou zprávu se Pavel Zedníček dozvěděl v časných ranních hodinách Nového roku. Když mu zazvonil telefon a hlas na druhém konci oznámil, co se stalo, nechtěl věřit. Jako by se odmítal probudit do reality bez Jakuba. V prvních dnech se uzavřel do sebe, téměř s nikým nemluvil. Na pohřbu svého synovce stál jako tělo bez duše, opodál, obličej skrytý v dlaních. Když rakev klesala a zazněly Beatles, zhroutil se vedle něj i další blízký kolega – celá divadelní rodina plakala.

Několik dní nato už ale Zedníček znovu hrál divadlo, protože cítil, že prázdné místo v duši jinak nepřemůže. Byla to pro něj forma terapie – rozdávat smích, aby necítil vlastní bolest tak palčivě. Přesto ta bolest nikam nezmizela. S odstupem čtyř let od tragédie přiznal, že „myslí na něj často a nikdy to nepřebolí“.

Dnes je Pavlu Zedníčkovi přes pětasedmdesát let. Každé ráno se poctivě protahuje, chodí plavat a udržuje se v kondici. Pavel ještě sem tam zahraje tenis, našel zalíbení v golfu, a hlavně ho udržuje ve formě divadlo.

Jak sám říká, běhat po jevišti je svým způsobem taky tělocvik a on chce hrát, dokud mu zdraví dovolí. Ve tváři má vrásky, vlasy mu prokvetly stříbrem, ale ten nezaměnitelný knír pořád nosí a jiskra v očích mu zůstala. Když se objeví na scéně, publikum ho vítá potleskem – jako starého dobrého známého, který rozdává pohodu.

Na veřejnosti se Pavel Zedníček stále usmívá. Jeho smích je však dnes jiný – tišší, pokornější, zocelený tím co prožil. Ví, jak křehký je život a jak vrtkavý může být osud. Naučil se vážit si každého dne, kdy může s Hankou sedět v jejich bistru a jen tak být.

Velké ambice už nemá, snad jen ten jeden klukovský sen v hlavě – podívat se na Šalamounovy ostrovy. A když se nad mapou dalekých krajin na chvíli zasní, v jeho očích se znovu objeví ta jiskra baviče, který navzdory všem ranám osudu nikdy neztratil chuť do života.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Zedn%C3%AD%C4%8Dek

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/623924/pavel-zednicek-slavi-pulkulatiny-75-veci-ktere-jste-o-nem-nejspis-netusili.html

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/464903-velke-trapeni-herecky-zednickove-prozradila-co-se-stalo-s-jejim-otcem

https://www.dotyk.cz/magazin/pavel-zednicek-manzelka-hanka/

https://www.super.cz/clanek/celebrity-myslim-na-nej-casto-nikdy-to-nepreboli-rika-pavel-zednicek-o-ztrate-synovce-27-ktery-zahynul-pri-tragicke-nehode-959626

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/pavel-zednicek-hana-kousalova-svatba-florida-herec-vztah-manzele-matuska-kousalova-florida.A170113_103030_lidicky_bib

https://www.extra.cz/bolesti-pavla-zednicka-synovec-se-zabil-pri-nehode-s-lucii-to-skripe-svych-deti-se-nedockal-2b8e5

https://zeny.iprima.cz/celebrity/smutne-vyroci-pavla-zednicka-pred-ctyrmi-lety-pri-tragedii-zemrel-jeho-synovec

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/520439/pavel-zednicek-po-smrti-synovce-jakuba-27-s-nikym-nemluvi-ale-musi-se-smat.html