Článek
Ještě před pár minutami spal v hamace hluboko v útrobách lodi USS Indianapolis. Teď se zoufale snažil udržet na hladině, zatímco se kolem potápěly poslední kusy trosek i muži, kteří nestihli opustit loď.
O vteřinu později ho vlny smetly o kus dále. Zatímco se zmítal v olejem znečištěné vodě, snažil se pochopit, co se stalo. Předcházela tomu ohlušující rána a oslepující záblesk – pak se pod nohama náhle naklonila podlaha a celý svět se obrátil vzhůru nohama. Japonská ponorka I-58 vypálila ze tmy dvě torpéda, která těžký křižník zasáhla krátce po půlnoci a doslova rozpárala jeho trup.
Indianapolis se potápěl neuvěřitelně rychle: od zásahu do úplného zmizení lodi pod hladinou uplynulo pouhých dvanáct minut. V té krátké době neměly stovky mužů šanci: asi tři sta námořníků zmizelo spolu s lodí v hlubině. Devět set dalších se ocitlo ve tmě na hladině, zoufale volajíc o pomoc.
Jen několik hodin předtím přitom na palubě Indianapolisu panoval tichý, ospalý klid. Posádka měla za sebou náročnou tajnou misi a nyní mířila na Filipíny, kde se měla připojit k invazní flotile.
dobová fotografie zachycující část posádky
Muži si večer krátili dlouhou chvíli – v podpalubí se hrály karty, někteří námořníci pročítali dopisy od rodin a pár jich vyhledalo útěchu u lodního kaplana, poručíka Thomase Conwaye.
Mladý důstojník Harlan Twible, který právě měl svoje první přidělení, se toho dne na ostrově Tinian podivoval, proč na molu jejich lodi při vykládce nákladu stojí tolik vysoce postavených důstojníků. Nikdo z běžných členů posádky netušil, že Indianapolis právě dopravila součásti první atomové bomby – náklad tak tajný, že o něm většina mužů neměla ani ponětí.
První ráno po potopení přineslo kruté vystřízlivění: na obzoru nebyla žádná záchrana. Zdálo se, jako by o trosečnících ve vodě nikdo nevěděl – a byla to pravda. Indianapolis nestačila vyslat nouzový signál a na pevnině to, že nepřijela nikoho netrápilo. Tajná mise a řetězec omylů měly na svědomí, že loď nikdo nepostrádal. Muži v oceánu tak zůstali sami, stovky mil od nejbližší pevniny. Začal boj o holý život, který měl trvat nekonečné čtyři dny a čtyři noci.
Námořníci se instinktivně začali sdružovat do skupin, aby zvýšili šance na přežití. Kdo mohl, vylezl na převrácený člun nebo na jiný plovoucí kus trosek. Mnoho trosečníků nemělo ani to, a tak si živí vypůjčovali záchranné pásy od mrtvých těl. Poručík Harlan Twible napočítal kolem sebe 325 mužů – jako jediný důstojník v dohledu převzal velení této skupiny. Lodní lékař Lewis Haynes zase obplouval v největší skupině trosečníků a snažil se je uklidnit.
mapa ukazující poslední cestu této lodi
„Nemohl jsem dělat nic než rozdávat rady, pohřbívat mrtvé a snažit se zabránit mužům, aby pili mořskou vodu,“ vzpomínal později poručík Haynes. Mladí námořníci totiž brzy začali v zoufalství podléhat pokušení napít se slané vody. Kdo se napil, podepsal si ortel – mořská voda ho dehydratovala ještě rychleji, přivodila mu šílenství a později smrt.
S ubíhajícími hodinami a dny se vyčerpání stále více podepisovalo na myslích trosečníků. Někteří se v deliriu odplavali pryč od ostatních, přesvědčeni, že na obzoru vidí ostrov nebo záchrannou loď. Jiní v pomatení mysli napadali vlastní kamarády, které považovali za nepřátele. Halucinace byly někdy i nakažlivé – jeden námořník prý vykřikl, že těsně pod hladinou našel nepotopenou záď lodi plnou pitné vody a jídla. Několik zoufalců se za ním vrhlo do hlubin a už se nevynořilo.
Netrvalo dlouho a k tomuto peklu se přidala další hrůza: žraloci. Přilákaly je zvuky výbuchů a krev rozptýlená ve vodě. Zpočátku se mořští predátoři drželi spíše u mrtvých těl, ale brzy ucítili příležitost. Trojúhelníky ploutví začaly kroužit kolem vyděšených skupinek mužů.
Oceánští žraloci dlouhoploutví patří k nejagresivnějším druhům a nyní měli hostinu. Každou chvíli se některý z nich bleskově vynořil z hlubin a stáhl s sebou křičící oběť. „Jeden se vynořil a popadl námořníka hned vedle mě,“ vzpomínal po letech přeživší Loel Dean Cox. Muži na okrajích skupin nebo zcela osamocení byli nejzranitelnější – ti zpravidla zmizeli první.
Zbylí zoufale kopali a mávali rukama, snažili se šelmy odehnat, ale marně. Po několika takových útocích nezbývalo než odstrčit těla zemřelých dál od skupiny v naději, že se hladoví žraloci spokojí s mrtvými.
Mezi trosečníky působil i kaplan Thomas Conway. I v chladných vlnách Pacifiku se snažil plnit své poslání – neúnavně proplouval mezi skupinkami, modlil se s raněnými a dodával naději těm, kteří ji začínali ztrácet. Mnoha umírajícím poskytl poslední rozhřešení. Sám však této zkoušce nakonec podlehl – po třech dnech vyčerpávající péče o druhé Conway vyčerpáním zemřel.
Vyloďovací plavidlo převáží několik zraněných přeživších z lodi USS Indianapolis na břeh k hospitalizaci
Naděje přišla zcela nečekaně čtvrtého dne kolem poledne. Pilot amerického průzkumného letounu náhodou zpozoroval na širém moři něco neobvyklého – ropnou skvrnu a drobné lidské postavy zmítající se v oceánu. Když se nad hladinou objevil letoun, byl to pro trosečníky doslova zázrak. Poručík Adrian Marks, který se k místu dostal se svým hydroplánem PBY Catalina, dokonce navzdory rozkazům riskoval přistání mezi vlnami poté, co z výšky spatřil žraločí útok.
Začal vytahovat zubožené, vysílené muže na palubu svého letadla a shazovat jim záchranné vory. Krátce po půlnoci 3. srpna dorazil k trosečníkům také torpédoborec USS Cecil J. Doyle, jehož posádka posbírala z moře poslední přeživší. Ze 1196 členů posádky Indianapolisu zůstalo naživu jen 316 mužů.
Tragédie Indianapolisu však neskončila ani po vytažení trosečníků z vody. Americké námořnictvo hledalo viníka – a ukázalo prstem na kapitána lodi Charlese B. McVaye. Ten byl vojenským soudem odsouzen za „ohrožení lodi“ (vyšetřovatelé mu vytkli, že neplul klikatě, aby ztížil ponorce zaměření cíle).
Přeživší z USS Indianapolis byli 8. srpna 1945 dopraveni na břeh z nemocniční lodi amerického námořnictva USS Tranquillity (AH-14) na Guamu. Byli ukládáni do sanitek k okamžitému převozu do místních nemocnic.
Absurdní rozsudek padl navzdory svědectví velitele japonské ponorky, který u soudu prohlásil, že žádné kličkování by křižník stejně nezachránilo. Z McVaye se stal obětní beránek – a tato nespravedlivá vina ho tížila ještě dlouho po válce. V roce 1968, sužován výčitkami a bolestnými vzpomínkami, kapitán nakonec spáchal sebevraždu.
Podle svědectví měl v okamžiku své smrti v ruce svírat drobnou dětskou figurku námořníka, kterou kdysi dostal od otce. Trvalo další desítky let, než byl kapitán McVay očištěn: teprve v roce 2001 zrušilo americké ministerstvo námořnictva jeho odsouzení a Kongres USA oficiálně sňal z jeho jména veškerou vinu.
McVay má tiskovou konferenci před novináři, čelem k fotoaparátu
Daleko pod hladinou v temné, chladné hlubině dodnes tiše spočívá vrak Indianapolisu. Nikdo ho neruší – místo nálezu z roku 2017 zůstává válečným hrobem stovek mužů. Nad oceánem mezitím mnohokrát vyšlo slunce a svět na tuto tragédii téměř zapomněl.
Zdroje:
https://www.smithsonianmag.com/history/sinking-uss-indianapolis-triggered-worst-shark-attack-history-25715092/
https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Indianapolis_(CA-35)
https://www.history.navy.mil/research/histories/ship-histories/danfs/i/indianapolis-ii.html
https://web.archive.org/web/20061230232907if_/http://www.ussindianapolis.us:80/
