Článek
Životní cesta Petra Hanniga začala v zimě roku 1946 v poválečném Ústí nad Labem. Město na českém severu se právě vzpamatovávalo z válečných ran – ruiny, odsunutí sousedé, noví osídlenci. V té atmosféře těchto konců a nových začátků vyrůstal chlapec s mimořádným citem a neklidem v duši. Od dětství ho jako magnet přitahovala hudba, ale zároveň ho lákala i řemeslná tvorba. Tyto dvě vášně se v něm praly a formovaly jeho osobnost.
V mládí nastoupil na uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, kde se učil kovat železo do krásných tvarů. Studený kov a rozpálená výheň ho učily trpělivosti a pečlivosti. Přesto ho to stále táhlo ke klavíru a varhanám. Po večerech cvičil hudbu, zatímco jiní chodili spát – hudba si ho nenápadně podmaňovala.
Netrvalo dlouho a mladý Hannig dal před železem přednost hudbě. Po střední škole zamířil do Prahy na konzervatoř a později na HAMU, kde studoval varhany, dirigování a skladbu. Už tehdy kolem sebe soustřeďoval stejně zapálené spolužáky. Založil studentský orchestr Pastýři – říkalo se mu „něžný beat“, protože kromě kytar zněly v jeho aranžích i zobcové flétny, hoboj či fagot.
Díky talentu se v roce 1968 dostal do Londýna – z šedivého Československa se náhle ocitl v tepající metropoli plné neonů, swingu a rocku. Západní producenti si cenili jeho schopnosti psát aranže pro symfonický orchestr a mladý Čech si plnými doušky užíval tvůrčí svobodu. Spolupracoval s hvězdami jako Dusty Springfield či Bobbie Gentry.
V srpnu 1968 však euforii vystřídal šok. Z rozhlasových zpráv se Petr dozvěděl o sovětských tancích v ulicích Prahy. Domov volal o pomoc a on stál na životní křižovatce. Mohl zůstat v zahraničí, anebo se vrátit do nejistoty. Na konci září se přesto rozhodl pro návrat – srdce ho táhlo zpět do rodné země, i za cenu ztráty rozjeté kariéry na Západě.
Doma se ponořil do práce a pomáhal utvářet československou hudební scénu. Stal se hudebním redaktorem v rozhlase a stál za populárním pořadem Rytmus na stanici Vltava. Zároveň vedl vlastní kapelu Maximum Petra Hanniga, s níž roky doprovázel i šansoniérku Hanu Hegerovou. Právě tato spolupráce, jak později říkal, patřila k vrcholům jeho hudebního života.
Jako producent a hledač talentů pomohl na výsluní mnoha zpěvákům. Jména jako Petra Černocká, Vítězslav Vávra, Jakub Smolík či komik Zdeněk Izer vděčí za start kariéry právě jemu.
Největším objevem se však stala mladičká Hana Zaňáková. Hannig jí vymyslel umělecký pseudonym Lucie Bílá a složil pro ni první hit „Neposlušné tenisky“. S oblibou pak vysvětloval, že recept na hvězdu je vlastně prostý – najděte talent, dejte mu lepší jméno, naučte ho zpívat, složte mu dobrou píseň a pusťte ji do éteru.
V zákulisí slávy se odehrával i jeho soukromý příběh. Oženil se a měl syna Jana, ale rodinné štěstí ukončila krutá rána osudu. Roku 1989, na prahu společenských změn, mu zemřela milovaná žena. Zatímco celá země slavila nabytou svobodu, on se ve stejném čase stal vdovcem a zůstal sám na dospívajícího syna. Hořkost osobní ztráty se pro něj navždy propojila s euforií sametové revoluce.
Navzdory té ztrátě se snažil synovi být dobrým otcem. Jan nakonec odešel studovat do Spojených států a stal se profesorem statistiky na univerzitě v Severní Karolíně. Hannig se pyšně pochlubil, že z něj syn udělal dvojnásobného dědečka.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let navázal vztah s o deset let mladší herečkou a zpěvačkou Lenkou Kořínkovou, která si ho získala svým charismatem a uměleckou duší. Jejich láska však časem vyprchala. Ani poté nezůstal sám – po léta ho provázela životní partnerka, s níž sdílel stáří v ústraní.
Ve znamení politiky
Po roce 1989 se Hannig stal pozoruhodným úkazem na politické scéně. Uznávaný producent byl frustrován tím, jak tuzemská rádia zaplavila zahraniční hudba a poplatky z ní odplývaly pryč. V roce 2002 proto založil Stranu zdravého rozumu (později přejmenovanou na „Rozumné“) a rozhodl se bojovat za „selský rozum“ v kultuře i veřejném dění.
Jeho kandidatury do Parlamentu či Senátu se pak staly téměř pravidelným koloritem každých voleb. Během dvou dekád zkusil štěstí nesčetněkrát – desetkrát kandidoval do Senátu a šestkrát do Sněmovny – ale nikdy neuspěl. Zpravidla získával jen několik procent hlasů a často končil na posledních místech. Přesto se neúnavně hlásil znovu a znovu o přízeň voličů.
Vrcholem jeho politického snažení byla kandidatura na prezidenta v lednu 2018. Shromáždit potřebných 50 tisíc podpisů sice nezvládl, do voleb ale nakonec prošel díky podpoře 26 poslanců. Ve finále získal jen 0,56 % hlasů a skončil na osmém místě z devíti kandidátů.
„Nejsem žádný exot,“ prohlásil tehdy Hannig na adresu těch, kdo jeho účast zlehčovali. Tvrdil, že o Hrad původně ani nestál – k boji ho prý vyzvali druzí – ale věřil, že by roli prezidenta dokázal zastat se ctí.
Hannigovy politické postoje tvořily svéráznou směs. Volal po posílení přímé demokracie – chtěl zavést poloprezidentský systém a vypsat referendum o setrvání v Evropské unii. Věřil přitom, že lidé by v referendu většinově hlasovali pro setrvání. Důrazně také vystupoval proti přijetí eura a kritizoval sankce EU vůči Rusku, protože podle něj poškozovaly české firmy.
Jako případná hlava státu plánoval využívat své pravomoci velkoryse: uděloval by milosti lidem stíhaným za „verbální trestné činy“ a požadoval tvrdší postih teroristů. Netajil se ani tím, že by podpořil znovuzavedení trestu smrti pro pachatele terorismu.
Zároveň byl nekompromisním zastáncem svobody slova – veřejně se zastal i krajně pravicového aktivisty Adama B. Bartoše. Přestože s jeho extremistickými výroky nesouhlasil, trval na právu každého je svobodně vyslovit.
Ani po neúspěchu v prezidentské volbě se z politické scény nestáhl. Ve druhém kole tehdy otevřeně podpořil stávajícího prezidenta Miloše Zemana proti Jiřímu Drahošovi. V roce 2024 se ještě pokusil o zisk křesla v Evropském parlamentu na kandidátce vlastenecké aliance – kvůli zdravotním potížím však závěr kampaně nemohl absolvovat a uskupení získalo jen zanedbatelný počet hlasů.
Poslední roky
Ještě v květnu 2024 se Petr Hannig ukázal na veřejnosti – vystoupil v televizi v pořadu o zesnulé zpěvačce Ivetě Bartošové, s níž ho pojila dávná spolupráce.
Krátce nato však fanouškům na sociální síti oznámil, že není po zdravotní stránce v pořádku. V létě 2024 ho postihla mozková mrtvice a deset dní ležel na jednotce intenzivní péče. Následné měsíce strávil upoután na lůžko v rehabilitačním ústavu na pražských Malvazinkách, kde tiše sváděl svůj nejtěžší boj.
Svůj zápas už ale nevyhrál. Petr Hannig zemřel 21. ledna 2025, pouhý den po svých 79. narozeninách. Zprávu o jeho skonu přinesla média a pozůstalí vzkázali veřejnosti, že čas posledního rozloučení bude oznámen. Odešel tiše, obklopen nejbližší rodinou.
Zpráva zasáhla jeho kolegy, svěřence i fanoušky. Lucie Bílá vzpomínala, že ač s ním strávila jen pár měsíců na počátku kariéry, vděčí mu za své první krůčky. Letos to mělo být 40 let od chvíle, kdy jí napsal debutovou píseň „Neposlušné tenisky“.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Hannig#:~:text=Petr%20Hannig%20%2820,se%20stal%20%2077
https://budejovice.rozhlas.cz/petr-hannig-ktery-ke-kariere-pomohl-mnoha-zpevakum-slavi-kulatiny-8407973
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-zemrel-skladatel-petr-hannig-268556
https://www.irozhlas.cz/kultura/kultura-hudba-petr-hannig-politika-rozumni-smrt_2501211735_kce
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/prezidentske-volby-2018-petr-hannig-rozhovor-kandidat_1801112022_dbr
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/369145/objevitel-lucie-bile-petr-hannig-70-snacha-je-primy-potomek-americkeho-prezidenta.html
https://iportal24.cz/featured/zemrel-hudebnik-a-kandidat-na-prezidenta-petr-hannig/
https://www.nasepraha.cz/lucie-bila-mela-jsem-se-jmenovat-lucie-white/
