Po nocích vykopával mrtvé ženy, které mu připomínaly matku. Farmář Ed Gein inspiroval mnoho hororů

Bylo mu třicet devět, když se poprvé ocitl doopravdy sám. V chladný prosincový den roku 1945 seděl Ed Gein u lůžka své matky Augusty a držel ji za ruku, zatímco naposledy vydechla. Augusta Geinová – panovačná, fanaticky zbožná žena – byla pro Eda vším: neúprosným svědomím, jediným objektem lásky i zdrojem strachu.

Když 29. prosince 1945 zemřela na mrtvici, Edův svět se ponořil do ticha a prázdnoty. „Eddie tehdy ztratil jediného přítele a jedinou pravou lásku. Najednou byl na světě úplně sám,“ poznamenal spisovatel Harold Schechter

Augusta po sobě zanechala dva syny, ale Ed z nich byl ten citlivější – až chorobně závislý na matčině přítomnosti. Otec, násilnický alkoholik, zemřel už v roce 1940 a starší bratr Henry se snažil vymanit z dusivého rodinného ovzduší.

Na odlehlé farmě u městečka Plainfield ve Wisconsinu vládla Augusta železnou rukou: chlapcům zakazovala veškeré kontakty s okolím a zejména s ženami, které podle ní byly „nástrojem ďábla“.

Místo pohádek jim před spaním předčítala z Bible pasáže o Božím trestu a hříchu. Ed byl ve škole osamělý, ostatním dětem připadal divný – tichý, zženštilý hoch, který raději utíkal do svého světa knih. Jakmile si zkusil najít kamaráda, matka mu to rozmluvila či zakázala.

Henry Gein na rozdíl od Eda matčinu krutou výchovu prohlédl. Občas se dokonce odvážil Augustu kritizovat, což Ed nesl nelibě. V květnu 1944 vypukl na pozemku Geinových požár a bratři jej společně hasili – jen jeden z nich však vyvázl živý.

Henryho našli mrtvého na zemi, daleko od ohořelých míst. Neměl popáleniny, zato měl podlitiny na hlavě. Policie tehdy případ uzavřela jako nehodu, byť okolnosti byly podivné. Nikdo nechtěl uvěřit, že by plachý, submisivní Ed mohl svého bratra úmyslně zabít.

Ať už se té noci stalo cokoli, Ed zůstal s matkou sám – přesně tak, jak si to Augusta vždy přála. Jen nakrátko: o necelé dva roky později ležel u její smrtelné postele a srdce se mu svíralo zoufalstvím.

Po matčině odchodu se Edův život změnil v pomalé, plíživé peklo samoty. Nejdřív jako by se nic nedělo: stále žil na rodinné farmě, živil se příležitostnými pracemi a občas hlídal děti sousedů. V tomto období působil klidně – dokonce řekl, že mezi dětmi je nejšťastnější, protože si s vrstevníky nikdy nerozuměl.

Uvnitř něj však začalo klíčit šílenství. Dům, v němž Augusta vládla puritánskou disciplínou, se proměnil. Ed pečlivě zabarikádoval a zakonzervoval všechny místnosti, které matka užívala – jako by tím zastavil čas. Její ložnice zůstala nedotčená, uklizená a čistá, zatímco zbytek obydlí se nořil do špíny a chaosu.

Sám si ustlal v koutě kuchyně, obklopen harampádím. Přestal dbát o hospodářství. Ve dne sedával nad knihami a hltal ty nejpodivnější texty, jaké našel: články o nacistických zvěrstvech, anatomické atlasy, líčení případů kanibalů a vyvrhelů. V novinách bedlivě pročítal parte a nekrology.

Do jeho představ se vkrádaly chorobné obrazy, které dokonce vyprávěl dětem, jež hlídal – možná ve snaze ventilovat tajemství, které sám ještě neuměl pojmenovat. Každý večer pak ulehal v opuštěném domě a jedinou společností mu byly vzpomínky na Augustu. Co se mu honilo hlavou v těch dlouhých nocích?

Temnota, jež Eda obklopila, začala brzy prosakovat i navenek. Když mu matka zakázala jakýkoli kontakt s živými ženami, rozhodl se Ed navštěvovat ty mrtvé. Nikdo v Plainfieldu netušil, že neškodný podivín, kterého vídají ve městě, po nocích tajně vyráží na hřbitovy. Vykopával čerstvě pohřbené ženy středního věku – takové, které mu připomínaly Augustu.

S děsivou pečlivostí otevíral rakve a odnášel si domů části těl, někdy celé ostatky. V rozkladu rozpadající se těla ho vábila a odpuzovala zároveň. Při výsleších později tvrdil, že nekrofilii neprovozoval – mrtvoly mu prý „nevoněly“. Poháněla ho jiná posedlost. Toužil zjistit, jaké to je být ženou.

Těla stahoval z kůže a ze získaného „materiálu“ si zkoušel šít oblečení – doslova si vyráběl „ženský oblek“ do něhož by se mohl obléci a stát se svou matkou. Mnohdy vyšel v noci na dvůr oděný do bizarní kožené podprsenky se ženskými ňadry a s maskou ze staženého obličeje. Tyto hrůzné soukromé rituály mu přinášely zvrácené uspokojení stále kratší dobu. Úchylka se prohlubovala a Ed Gein začal ztrácet zábrany docela.

Ve městě zatím Ed nebudil velkou pozornost – snad jen občas svými morbidními žerty. U piva prohodil, že má doma lidské hlavy. Posluchači se zasmáli; mysleli si, že ten samotář prostě rád šokuje a vymýšlí si. Kdo by tomu věřil? Kdo by v unylém, věčně nesmělém farmáři hledal šílence?

Nikdo netušil, že v odříznuté usedlosti jen pár kilometrů od jejich domovů narůstá bizarní sbírka lidských trofejí. Až když se v okolí začaly množit nevysvětlitelné mizící případy, zvedlo to ze židle i wisconsinskou policii.

Během první poloviny 50. let zmizelo beze stopy několik lidí: osmiletá holčička, patnáctiletá dívka, dva muži lovci – a v prosinci 1954 také Mary Hoganová, rázná majitelka místní putyky. Po Mary zůstal v její hospodě jen prázdný pokoj; tělo se nikdy nenašlo. Policisté tehdy neměli žádné podezřelé ani důkazy. Snad jen zvláštní shodou okolností všichni pohřešovaní zmizeli v kraji Edových nočních výprav.

Listopad 1957 přinesl do ospalého Plainfieldu sníh – a hrůzu, na kterou městečko nikdy nezapomnělo. Píše se sobota 16. listopadu 1957, začíná lovecká sezóna jelenů. Padesátník Ed Gein toho rána přijíždí do železářství Bernice Wordenové v centru města.

Kupuje nemrznoucí směs do auta a rozhlíží se po prázdném obchodě. V poledne přichází do krámku zákazník – Bernicin syn Frank, který pracuje u policie – a nachází jen přepadenou pokladnu a na podlaze kaluž zaschlé krve. Jeho matka zmizela.

Frank Worden si okamžitě vzpomene na Eda Geina, který se k nim den předtím stavil a říkal, že se zastaví zase zítra pro nemrznoucí směs. V pokladně skutečně leží poslední účtenka na jméno Gein. Přepadne ho zlý pocit – a neváhá ani minutu.

Ještě téhož večera zaklepou policisté na dveře Geinovy staré farmy. Ed doma není; nakonec ho najdou v sousedním obchodě, jak klidně popíjí limonádu. Zatýkají ho pro podezření z únosu či vraždy pohřešované paní Wordenové. Několik ozbrojených mužů se poté vrací na farmu Eda Geina prohledat místo, které možná skrývá odpovědi na místní záhady.

Je večer, tma a mráz. Muži zákona se rozcházejí po pozemku s baterkami. Šerif Art Schley opatrně nahlédne do staré kůlny vedle domu – a strne. Na hrubém trámu stropu visí za nohy nahé lidské tělo. Pohupuje se pomalu nad zemí hlavou dolů, rozřezané, vykuchané jako poražená zvěř. Chybí mu hlava. Šerif couvne do mrazivé noci a pozvrací se ve sněhu. Svítilny ostatních kmítají temnotou, rychle míří k kůlně – a jejich kužely postupně odhalují nejniternější tajemství domu hrůzy.

Uvnitř starého Geinova domu panuje nesnesitelný zápach. Policisté zakopávají o haldy odpadků, přepravky, staré hadry a knihy. Pavučinami obalený dům připomíná životem opuštěné mausoleum, jen stěny jsou polepeny výstřižky z novin.

Když si oči zvykají na přísvit baterek, všimnou si muži, že haraburdí kolem nich má děsivý původ. Na kuchyňském stole leží mísa vyřezaná z lidské lebky. V křesle spočívá cosi jako povlak – při bližším ohledání zjišťují, že jsou to lidské kůže napnuté přes čalounění.

Ve vitríně namísto trofejí lidské lebky, pečlivě očištěné. V rohu místnosti se na šňůře pohupuje „pás“ sešitý z několika ženských bradavek. V zásuvce leží sbírka nosů a vysušené uši. Na okenní šňůře visí usušené lidské rty jako přívěsek. Na postelích se místo ozdob blýskají lebky narazené na sloupcích čela postele.

V šatní skříni objeví policisté něco, co vypadá jako podivný převlek nebo kostým – zástěra ušitá z torza ženského trupu a legíny z lidské kůže. Vše nasvědčuje tomu, že Ed Gein si ze svých hrůzných nálezů vytvářel vlastní šatník. V rohu stojí několik papírových pytlů; v jednom z nich naleznou useknutou ženskou hlavu.

Později bude identifikována jako Mary Hoganová, někdejší hospodská, která zmizela před třemi lety. Nakonec, zabalená v zakrvácené matraci, leží také hlava Bernice Wordenové. Tělo té nešťastné ženy bylo to první, na které v kůlně narazili – porcované, jako by patřilo jelenovi či praseti.

V hrnci na kamnech v Edově kuchyni se našlo lidské srdce. Kriminalisté se otřásají hrůzou. Něco takového si nedovedli představit ani v nejhorších snech. Dům řezníka z Plainfieldu vydal svá tajemství.

Zprávy o nálezech na Geinově farmě se šíří krajem jako požár. Všichni se ptají: Kolik lidí Ed Gein doopravdy zavraždil? První dojem policistů byl, že odhalili dílo masového vraha. Vždyť v domě ležely pozůstatky nejméně desítky různých osob. Ed Gein však po zadržení překvapivě spolupracuje a mluví tiše, klidně.

Bez emocí přizná dvě vraždy: Bernice Wordenovou a Mary Hoganovou. Všechno ostatní prý pochází z hrobů. Vyšetřovatelé jsou skeptičtí, ale když ověří několik vytipovaných hrobů na místním hřbitově, najdou je prázdné a poničené – přesně jak Ed popsal. Noc co noc se vydával na hřbitovy v okolí a nosil si domů svůj morbidní „materiál“.

U výslechu dokonce trvá na tom, že s mrtvolami nikdy nesouložil; „moc páchly“ vysvětlí prostě. Zato s děsivou ochotou líčí, jak z lidské kůže šil oděvy, aby se cítil jako žena.

Svěřil se také, že kdysi zvažoval chirurgickou změnu pohlaví – jako by si uvědomoval, že narodit se jako muž bylo počátkem jeho trápení. O svých obětech hovoří jako o „věcech“ a panenkách, v jejichž přítomnosti mu bylo dobře.

Veškeré vraždění popisuje s věcností, místy dokonce s úsměvem. Jakmile se rozhovor stočí k jeho matce, Ed zmlká. Bezvýrazně zírá před sebe. Jako by Augusta stále bděla někde v koutě místnosti a dohlížela na každý jeho krok.

Psychiatři diagnostikují Eda Geina jako těžkého schizofrenika. Závěrečný posudek konstatuje, že psychická choroba zcela zamlžila jeho schopnost chápat realitu a rozlišovat dobro a zlo. Soud proto rozhodne, že není příčetný a nemůže stanout před porotou.

Do cely tak „řezník z Plainfieldu“ nikdy neputuje – namísto toho je v roce 1958 umístěn do ústavu pro duševně choré zločince. Zde zůstane natrvalo. Pro veřejnost je to možná zklamání: žádný soudní proces, žádný definitivní trest. Příběh Eda Geina ale přesto nekončí bez karmické tečky.

Jaro 1958. Plainfield zaplavují zvědavci z široka daleka. Dům hrůzy obklíčily davy novinářů a senzacechtivých turistů. Majetek Eda Geina jde do dražby a místní podnikatel dokonce hodlá na farmě zřídit bizarní muzejní atrakci – zpoplatněné prohlídky trosek Geinova „království šílenství“.

Obyvatelé města zděšení a zuřivě protestují. Krátce nato, za jedné temné březnové noci 1958, zachvátí Geinovu usedlost požár. Dům i s veškerým obsahem lehne popelem. Viník se nenašel. Když se to Ed Gein v ústavní péči dozví, pouze pokrčí rameny: „To je jen dobře,“ pronese tiše. Jeho hlas zní téměř úlevně. Jako by i on pochopil, že některé věci je lepší navždy spálit a pohřbít.

Ed Gein strávil zbytek života za zdmi psychiatrických léčeben. Podle personálu byl tichý, poslušný pacient – paradoxně mnohem klidnější a spokojenější než kdykoli dřív na svobodě. Nikdy už neprojevil známky násilí. Někdy si pobrukoval dětské písničky a rád se díval na kreslené filmy.

V červenci 1984 ve věku 77 let Ed Gein v ústavu zemřel – oficiální příčinou selhání dýchání, ve skutečnosti rakovina. Jeho ostatky byly pohřbeny na plainfieldském hřbitově do hrobu rodiny Geinů, jen pár kroků od milované matky Augusty.

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/seriovy-vrah-ed-gein-kdo-byl-skutecny-buffalo-bill-z-mlceni-jehnatek

https://hannemanarchive.com/2014/11/04/plainfield-butcher-ed-gein/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-hororova-tyna-texasky-masakr-motorovou-pilou-slavi-50-let-tvurce-inspiroval-skutecny-schizofrenni-kanibal-40492644

https://www.britannica.com/biography/Ed-Gein

https://allthatsinteresting.com/ed-gein