Předobraz F. L. Věka byl psanec, čelil bankrotu a policejnímu stíhání

Zavřete oči a představte si F. L. Věka. Co vidíte? Pravděpodobně tvář Radoslava Brzobohatého, jak se s moudrým a laskavým úsměvem prochází po malebném náměstí. Slyšíte hudbu, která podkresluje scény plné vlasteneckého zápalu, ušlechtilých myšlenek a neochvějné morální síly.

Pro celé generace Čechů se obraz dobrušského kupce, jak ho ztvárnil legendární televizní seriál z roku 1971, stal synonymem národního obrození. Byl to Věk, který nás učil lásce k českému jazyku a divadlu, a představoval neochvějný pilíř národní hrdosti v dobách, kdy se to nejvíce hodilo.

Tento obraz, tak hluboce zakořeněný v naší kolektivní paměti, však není dílem náhody, ale pečlivě zkonstruovaným mýtem. Jeho architektem byl Alois Jirásek, který v letech 1887 až 1906 sepsal monumentální pětisvazkový román F. L. Věk. Ačkoliv čerpal z autobiografických zápisků skutečného dobrušského kupce Františka Vladislava Heka, nepsal životopis.

Jirásek si, jak sám přiznával, skutečnost záměrně upravoval tak, aby jeho literární hrdina „vyzníval jako ideální postava“. Jeho cílem nebylo podat věrný portrét komplikovaného člověka, ale vytvořit „obraz z dob našeho národního probuzení“ – symbol, který by posílil národního ducha v době vrcholících emancipačních snah v rámci Rakouska-Uherska.

Potřeba idealizovaných hrdinů byla na konci 19. století obrovská. Národ hledající svou moderní identitu potřeboval vzory – příběhy o nezlomnosti, úspěchu a morální čistotě. Jirásek, jako mistrný vypravěč a popularizátor národních dějin, tuto poptávku dokonale naplnil. Jeho cílem bylo, jak trefně poznamenali pozdější analytici, „sílit minulostí přítomnost“. Nezajímal ho zlomený, zahořklý a pronásledovaný Hek. Potřeboval Věka – dokonalý symbol české houževnatosti.

Tento proces idealizace však Jiráskem neskončil. Postava F. L. Věka se ukázala být natolik silným symbolem, že byla později znovu přetvořena pro politické účely. V 50. letech 20. století se jí chopil komunistický ideolog Zdeněk Nejedlý, který Jiráskovu literární fikci povýšil na úroveň historické skutečnosti.

V jeho interpretaci se Věk stal představitelem utlačovaného českého lidu, který bojuje proti zlé, poněmčené a vykořisťovatelské vrchnosti. Věkův vlastenecký boj byl přerámován jako boj třídní, čímž se komunistická strana stylizovala do role legitimního dědice těchto „lidových a revolučních“ tradic.

Ikonický seriál, ač umělecky nesmírně kvalitní, vznikal právě v této atmosféře normalizačního Československa. Není proto divu, že jeho poslední, třináctý díl, který obsahoval střet vlastence s feudální vrchností, byl z cenzurních důvodů odvysílán až po roce 1989. 

Na počátku 19. století byl František Hek skutečně váženým a prosperujícím měšťanem. Jeho kupecký krám na dobrušském náměstí byl centrem nejen obchodu, ale i kultury. Půjčoval české knihy a noviny, fungoval jako venkovská pobočka Krameriovy České expedice a jeho pýchou byla soukromá knihovna čítající přes 3 200 svazků, což byl na tehdejší dobu nevídaný poklad. Tento idylický obraz však vzal za své během jediného dne.

Dne 9. května 1806 zachvátil Dobrušku katastrofální požár. Popelem lehlo 269 domů, včetně kostela, radnice a školy. Pro Heka to byla osobní apokalypsa. Hořící radniční věž se zřítila přímo na jeho dům a zapálila uskladněné zboží i drahocennou knihovnu, kterou se marně snažil zachránit ve sklepě.

Sám Hek byl z hořícího pekla vytažen v bezvědomí, silně popálený. Ze zámožného kupce se během několika hodin stal žebrák. Své ztráty později vyčíslil na astronomických 17 000 zlatých, což byla hodnota několika měšťanských domů. V kapse ohořelého kabátu mu zbylo pouhých 15 krejcarů.

S obrovským dluhem za stavbu nového domu se snažil postavit zpět na nohy, ale osud mu zasadil další, tentokrát definitivní ránu. V únoru 1811 vyhlásilo Rakousko státní bankrot. Všechny papírové peníze byly devalvovány v drtivém poměru 5:1. Pro Heka, stejně jako pro tisíce dalších, to znamenalo úplný finanční konec. Jeho podnikání se z této rány již nikdy nevzpamatovalo a zbytky jeho majetku byly nakonec v roce 1822 prodány v soudní dražbě.

Zatímco Jiráskův Věk píše povznášející vlastenecké texty, skutečný Hek byl především jedním z prvních a nejostřejších novočeských satiriků. Jeho frustrace z finančního úpadku a ztráty společenského postavení se přetavila v břitký a nekompromisní humor. Vrcholem jeho satirické tvorby se stal v roce 1820 spis Veliký pátek.

Nejednalo se o žádnou obecnou kritiku nešvarů. Byl to cílený a jedovatý pamflet, ve kterém si Hek vyřizoval účty s konkrétními představiteli dobrušské radnice, kteří mu znepříjemňovali život, zejména s radním Jettmarem. Pomocí adaptace staršího náboženského textu a jízlivých podobenství pranýřoval jejich hloupost, korupci a maloměšťáctví. „Potrefené husy“ se samozřejmě ozvaly. V čele s Jettmarem podaly na Heka stížnost ke krajskému úřadu a obvinily ho z urážky na cti.

Následoval soudní proces, který Hek prohrál. Výsledkem byla konfiskace a zničení celého nákladu knihy a pro samotného autora potupný trest – čtyři týdny vězení. Právě s touto kauzou je spojován i jeho nejslavnější, dodnes citovaný epigram: „Čím větší vůl, tím více titulů“. Z národního buditele se tak v očích úřadů stal usvědčený buřič a kriminálník.

Hekův konflikt s mocí však neskončil u místních sporů. Jeho aktivity přitáhly pozornost nejvyšších míst rakouské státní policie. Záznamy z vyšetřování, které se dochovaly v archivech, odhalují Heka jako politicky podezřelou osobu, která byla pod dohledem kvůli „sklonu ke svobodomyslnosti“.

Hlavním proviněním byl dovoz a distribuce českých biblí vytištěných v protestantském Prusku. V atmosféře strachu z šíření cizích vlivů vydal šéf rakouské policie, hrabě Sedlnický, přímý rozkaz takové aktivity potlačit. Když celní úřad v Náchodě zadržel Hekovu zásilku 200 biblí, rozjelo se rozsáhlé vyšetřování. Následovaly výslechy a dokonce domovní prohlídka, při které policie Hekovi zabavila soukromou korespondenci, kterou vedl se svým synem v Berlíně.

Hek se však nezalekl. Před vyšetřovateli vzdorně obhajoval svůj čin nejen vlasteneckými pohnutkami, ale i poukazem na mimořádnou literární kvalitu překladu češtiny v biblích, které se podle něj žádný jiný text nevyrovnal. Kritizoval vládu, že sama nepodporuje vydávání kvalitních českých knih, a proto jsou vlastenci nuceni uchylovat se do ciziny.

Jeho vzdor byl marný. Bylo mu nařízeno vrátit všechny bible na vlastní náklady zpět za hranice. Za tento čin mu navíc reálně hrozil kriminál. Obraz respektované morální autority se definitivně hroutí. Před námi stojí muž v přímém střetu se státní mocí.

Veřejné katastrofy a politická šikana byly jen jednou stranou Hekova utrpení. Souběžně s nimi se odehrávaly i hluboké osobní tragédie. Se svou ženou Marií Annou, rozenou Ježkovou, měl celkem šest dětí – tři syny a tři dcery. Dospělosti se však dožily pouze tři z nich. Smrt prvorozeného syna v pouhých čtyřech letech byla jen první z mnoha ran.

Největší osobní ztráta přišla v roce 1821, kdy zemřela jeho milovaná manželka Marie Anna. Její smrt přišla v nejhorší možnou chvíli – uprostřed finančního krachu, krátce před finální dražbou jejich majetku a po letech plných soudních tahanic a ponížení. Pro Heka to byl zlomový okamžik. Znechucen maloměstským prostředím a zlomen osobní ztrátou se rozhodl navždy opustit Dobrušku, město, kterému zasvětil většinu svého života.

Po odchodu z milované Dobrušky v roce 1823 prožil Hek zbytek života v ústraní, plný zahořklosti a pocitu křivdy. Nějaký čas pobýval v saském Ochranově, centru potomků bratrských exulantů, a poslední léta strávil u své dcery Ludmily v Kyšperku, dnešním Letohradě. Proč Alois Jirásek, který Hekovu autobiografii a pohnutý osud dobře znal, všechny tyto drsné a dramatické detaily zcela vynechal?

Odpověď nespočívá v Jiráskově neznalosti, ale v jeho záměru. Historický román 19. století, ať už romantický, nebo realistický, nebyl primárně dokumentem, ale nástrojem. Byl to prostředek, jak se vyjádřit k současnosti, jak formovat národní vědomí a vychovávat čtenáře. Jirásek nepsal pro historiky, psal pro národ.

A ten potřeboval povzbuzení, ne tragédii. Potřeboval symbol nezlomnosti, ne obraz zkrachovalého rebela. Jeho cílem, jak je patrné i z jiných jeho děl, byla harmonizace, potlačení negativních jevů a zdůraznění morální síly. Změna jména z problematického „Heka“ na symbolické „Věk“ byla posledním krokem v tomto procesu stvoření dokonalého, ale fiktivního hrdiny.

František Vladislav Hek zemřel 4. září 1847 v domě své dcery v Kyšperku ve věku 78 let. Byl pohřben na nově zřízeném místním hřbitově jako jeden z prvních. Jeho smrtí však začal poslední, symbolický akt jeho tragédie. Poté, co jeho dcera s rodinou v roce 1850 natrvalo opustila město, o jeho hrob se nikdo nestaral. Postupně chátral, až bylo hrobové místo v roce 1895 prodáno místní rodině Mattlově, která jej začala používat pro své zesnulé.

Zdroje:

https://aloisjirasek.cz/

https://vltava.rozhlas.cz/alois-jirasek-f-l-vek-8546423

https://www.ceskatelevize.cz/porady/899202-f-l-vek/

https://www.stoplusjednicka.cz/mystifikoval-jirasek-narod-ma-nejvetsi-popularizator-ceskych-povesti-co-rici-take-k-dnesku

https://www.kampocesku.cz/clanek/5624/vek-nebo-hek

https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HEK_Franti%C5%A1ek_Vladislav_1769%E2%80%931847

https://www.irozhlas.cz/regiony/dobruska-si-pripomina-tragicky-pozar-ktery-pred-207-lety-znicil-temer-cele-mesto-_201305091447_kbrezovska

https://dvojka.rozhlas.cz/pribehy-slavnych-frantisek-vladislav-hek-7453376

https://nasregion.cz/cely-narod-miloval-televizniho-f-l-veka-jeho-predobraz-si-ale-take-vytrpel-svoje-99413/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Vladislav_Hek

https://cs.wikipedia.org/wiki/F._L._V%C4%9Bk