Článek
Oblohu na sedm sekund rozzáří ohnivá koule, jasnější než Měsíc v úplňku – ve skutečnosti téměř tisíckrát jasnější. Udivení svědci mají pocit, jako by se na okamžik noc proměnila v den. Krajinu zalévá pronikavé světlo, které vrhá ostré stíny a budí úžas i strach. Během těch několika vteřin mnozí jen ohromeně zírají na nevídaný úkaz: obrovský meteor, tzv. bolid, plamenem protíná nebe a za letu se postupně rozpadá na několik částí.
Stejně náhle, jako se objevila, ohnivá záře zase pohasne. Obloha se vrací do své obvyklé tmy a lidé si začínají klást otázky: Co to právě viděli? Někteří váhají, zda nešlo o výbuch či havárii vysoko na nebi. Jiní si v duchu vybavují historky o „padajících hvězdách“, ale takovou jasnost ještě nezažili – většina lidí za celý život nespatří nic tak mimořádného.
Jakmile prvotní šok pomine, nastává ticho, které působí téměř neskutečně. Po necelých dvou minutách však klid naruší země dunivým zvukem. Ozve se vzdálené zahřmění, temné hromové zaburácení, jako by v dálce vystřelily děla. Tento opožděný zvukový doprovod potvrzuje, že atmosférou právě prolétlo velké těleso – sonický třesk dorazil se zpožděním, když ohnivý bolid již dávno zmizel. Nad středočeskou krajinou se odehrál nebeský úkaz, na který nikdo ze svědků nezapomene.
Lovci vesmírných kamenů
Výjimečný jev ale nepozorovali jen náhodní kolemjdoucí. Na hvězdárně v Ondřejově nedaleko Prahy tou dobou probíhá běžná služba astronomů. Od roku 1951 zde Dr. Zdeněk Ceplecha a jeho kolegové každou jasnou noc nasazují speciální bolidové kamery, určené k fotografování meteorů.
A právě toho večera se jim podaří husarský kousek. Když onen oslnivý bolid rozzáří oblohu, ondřejovské přístroje jsou v plné pohotovosti. Pozorovatelé sice na obloze nic podezřelého předem nečekali – i sám Zdeněk Ceplecha údajně v tu chvíli koukal na televizi, jen periferně zahlédl jasné světlo pohybující se po okenním rámu a až následné hromobití ho utvrdilo, že šlo o mimořádný meteor.
Okamžitě spěchá na observatoř. Tam už technik Miroslav Novák vytahuje exponované fotografické desky z kamer a pečlivě je ukládá do trezoru. Ceplecha dobře ví, že pokud se podařilo přelet toho „ohnivého démona“ zachytit současně ze dvou různých míst, čeká je obrovský vědecký objev.
Zpráva o nočním úkazu se mezitím začíná šířit. Ceplechův tým neváhá a ještě v noci prostřednictvím Československé tiskové kanceláře vyzývá obyvatele, aby nahlásili svá pozorování. Výzva má ohromnou odezvu – během následujících dní dorazí na hvězdárnu na tisíc dopisů od svědků z různých koutů země.
Mnozí popisují, kde přesně bolid viděli, kam směřoval a zda slyšeli rány. Tyto cenné informace pomohou astronomům doplnit chybějící článek: jelikož kamery nezachytily úplný konec jevu (bolid zmizel z objektivů ve výšce kolem 22 km), očitá svědectví pomáhají odhadnout, kde zhruba meteory dohasly a mohly dopadnout na zem.
Netrpělivě se také čeká na vyvolání fotografických desek. Hned ráno 8. dubna se ondřejovský fotograf pouští do práce v temné komoře. K úžasu všech skleněné desky skutečně obsahují stopy bolidu – ve skutečnosti na nich jasná koule zanechala tak silný obraz, že negativy jsou téměř celé zčernalé.
Je potřeba nejprve zhotovit světlejší kopie, aby vůbec byly vidět detaily. Nakonec se ukáže, že na obou observatořích, v Ondřejově i v druhé stanici v Prčici u Sedlčan, bylo úspěšně zachyceno celkem deset snímků přeletu bolidu.
Tři z fotografií navíc díky rotujícím clonám obsahují přerušovanou stopu – z té lze vypočítat i rychlost letu tělesa. Nadšení vědci se okamžitě pouštějí do analýzy. Začíná doslova hon na meteorit – cílem je určit, kam mohly dopadnout případné úlomky onoho vesmírného vetřelce.
Ceplecha sestavuje tým výpočetních specialistů a rýsuje na hvězdné mapy trajektorii bolidu. Následující dny a noci tráví astronomové nad mechanickými kalkulačkami a logaritmickými tabulkami. Ruční výpočty jsou nesmírně namáhavé – dvoučlenný tým počtářek (tak se tehdy říkalo pracovnicím provádějícím výpočty) stráví nad čísly i přes sto hodin, než získají výsledky.
Přesto již během necelého týdne dokážou vědci určit základní parametry dráhy: meteoroid vstoupil do atmosféry rychlostí kolem 21 km/s, zářit začal ve výšce 98 km nad Jihlavou a naplno se rozzářil ve výšce 55 km. Mezi 44 a 23 kilometry nad zemí se postupně rozpadl na několik kusů – kamery jich zachytily sedmnáct.
Tyto fragmenty pak ještě dále pohasínaly, přičemž poslední záblesk byl hlášen z výšky asi 13 km nad zemí v oblasti jižně od Příbrami. Vše nasvědčuje tomu, že část tělesa mohla dopadnout na zemský povrch. Ceplechovy výpočty záhy vytyčí pravděpodobnou pádovou oblast východně od města Příbram, v pásu mezi vesnicemi kolem řeky Vltavy.
Netrvá dlouho a teorie se začíná měnit ve skutečnost. Už dva dny po úkazu, 9. dubna 1959, přichází první senzační zpráva: na poli u osady Luhy (okres Příbram) objevil místní zemědělec zvláštní kamen. Václav Vršecký při orbě narazil na černý, na povrchu do hladka spečený balvan a zprvu si myslel, že mu někdo hodil na pole obyčejný kámen.
Ke svému překvapení však zjistil, že leží v malé jamce asi 20 cm hluboké, vyryté nárazem, a široko daleko nejsou žádné stopy kol ani lidí. Kámen vážil 4,5 kilogramu a nebyl z tohoto světa – první objevený meteorit byl na světě! Ondřejovští astronomové okamžitě vyrážejí na místo nálezu ověřit objev. Nadšení je obrovské: v rukou drží kousek mimozemské hmoty, který ještě před pár dny letěl vesmírem a jehož dráhu teď mají přesně zmapovanou. Je to vůbec poprvé v dějinách, kdy se něco takového podařilo.
Čtyři kameny a světové prvenství
Objev prvního meteoritu dodal vědcům i dobrovolníkům další energii. Během jara a léta 1959 podniká Astronomický ústav ČSAV několik expedic do terénu, aby vypátral i zbylé úlomky. Do „lovu meteoritů“ se zapojují desítky nadšenců – pracovníci hvězdárny, místní obyvatelé, studenti příbramské hornické průmyslovky a dokonce i vojáci pomáhají pročesávat vytipovanou oblast metr po metru.
Prohledávají se pole, louky i okraje lesů podél vypočtené dráhy dopadu. Astronomové zároveň vylepují v okolních obcích letáky s výzvou a radami, jak meteority poznat (tmavá otavená kůra, vysoká hustota, přitažlivost magnetu). Nálezy na sebe nenechají dlouho čekat.
Už 24. dubna nachází Alois Plavec v obci Velká podivný černý kámen na písčitém poli – váží 800 gramů a je to druhý úlomek z onoho bolidu. V červnu a červenci probíhají další cílené pochůzky a osvěta mezi vesničany. A skutečně: 14. srpna, pouhé dva týdny po jedné neúspěšné hledačské výpravě, hlásí paní Marie Kramešová z osady Hojšín nález při sekání jetele.
Našla třetí meteorit, vážící 420 gramů, ležící nedaleko dřevěných kolíků, jimiž astronomové v poli vyznačili propočtenou dráhu. Kramešová prý kámen hned poznala podle toho, že jí vědci ukazovali předchozí nálezy – tentýž tmavý povrch a neobvyklá váha. Přesnost výpočtů dráhy tak dostala jasné potvrzení.
Poslední a nejmenší kousek vesmírného návštěvníka byl nalezen zanedlouho poté, koncem srpna 1959, poblíž vesnice Drážkov. Objevil jej teprve třináctiletý chlapec Václav Vácha při pasení krav na okraji lesa. Kámen byl velký jen jako menší vejce (104 gramů), ale měl charakteristický černý povrch a neležel tam náhodou – jak astronomové spočítali, i tento drobeček přesně zapadal do jedné z trajektorií zaznamenaných na fotografiích.
Celkem tak byly na Příbramsku z nebeské bolidové show sesbírány čtyři meteority o souhrnné hmotnosti necelých 6 kilogramů. Všechny mají oficiální jména podle nejbližších obcí: Luhy (největší 4,48 kg), Velká (0,8 kg), Hojšín (0,42 kg) a Dražkov (0,10 kg). Tyto kameny byly pečlivě prozkoumány v laboratořích – jedná se o běžný kamenný meteorit typu chondrit H5, obsahující zvýšené množství železa a drobné kulovité částice (chondruly).
Odhaduje se, že materiál meteoritu vznikl před zhruba 20 miliony lety a jako malá planetka putoval sluneční soustavou po eliptické dráze mezi Marsem a Jupiterem. Osudného dne se tato planetka náhodně srazila se Zemí a před zraky udivených svědků se rozpadla v naší atmosféře.
Příbramský pád meteoritů se zapsal do historie jako první případ na světě, kdy se podařilo předpovědět a skutečně nalézt meteority na základě fotograficky zaznamenané dráhy bolidu. Zdeněk Ceplecha a jeho tým tak dali světu první „meteorit s rodokmenem“ – kosmický kámen, u něhož známe jeho původ ve sluneční soustavě.
Výpočtem oběžné dráhy úlomků definitivně potvrdili, že meteority přilétají z hlavního pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, a prokázali tím dlouho tušenou souvislost mezi asteroidy a meteority. Tento triumf československé astronomie měl i mezinárodní ohlas: prestiž oboru meteorické astronomie u nás prudce vzrostla a dr. Ceplecha se brzy nato stal uznávanou kapacitou (v roce 1967 byl zvolen předsedou světové komise pro meteory při Mezinárodní astronomické unii).
Dnes si tyto legendární kameny s rodokmenem můžete prohlédnout v Národním muzeu v Praze.
Zdroje:
https://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/astronomie/pribeh-pribramskych-meteoritu-4881/
https://www.pribram.cz/clanek/prvni-meteorit-s-rodokmenem-byl-pribram-z-roku-1959/28595/
https://www.astro.cz/clanky/slunecni-soustava/bolid-pribram-55-let.html
https://www.asu.cas.cz/articles/1491/19/60-roku-od-prvniho-meteoritu-s-rodokmenem-pribramske-meteority-7-dubna-1959
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADbram_(meteorit)
