První parní loď v Praze zničil sám její autor, přišel o všechny peníze.Geniální mechanik byl okraden

Mechanik Josef Božek, proslulý pražský vynálezce, zde chystá historicky první veřejnou plavbu parníkem v českých zemích. Nikdo v ten moment netuší, že místo triumfu přijde drama jako z románu. Nebe se totiž brzy zatáhne těžkými mračny a osudová bouře už si brousí zuby na jeden z nejodvážnějších technických pokusů své doby…

Píše se začátek 19. století a světu vládne napoleonská doba. Evropa se vzpamatovává z válek, ale zároveň se rodí průmyslová revoluce. Vynález parního stroje mění svět: v Anglii James Watt vylepšil parní stroj (1769) a vizionáři začínají tuto novou sílu využívat v dopravě.

Roku 1807 se Američan Robert Fulton proslaví prvním parníkem Clermont a o pár let později se objevují první pokusy uvést parní stroje i na kolejích a silnicích. V rakouské monarchii, kam české země patří, jsou moderní vynálezy zatím spíše exotikou z ciziny.

Tehdejší Praha nezná železnici – ulice ovládají koňské povozy a na řekách vládnou dřevěné lodě s vesly. Přesto právě v Praze se schyluje k události, která ukáže, že ani Češi nezůstávají pozadu: parní síla zde poprvé rozhýbe vůz i loď a otevře tak dveře nové éře.

V centru tohoto příběhu stojí Josef Božek (1782–1835) – muž skromného původu, zato neobyčejného talentu. Pochází ze slezského venkova z rodiny mlynáře, takže už od dětství vídal ozubená kola mlýna v pohybu. Technika ho fascinovala od mala. Legendy praví, že už jako student gymnázia sestrojil desítky modelů strojů, a dokonce navrhl opravu slavného olomouckého orloje.

Do Prahy přišel Božek prakticky bez peněz, pěšky, s pár groši v kapse – ale také s výjimečnými schopnostmi. Štěstí mu přálo: díky doporučení učeného vlastence Josefa Dobrovského získal místo na nově vzniklém Stavovském polytechnickém ústavu.

Nestal se však studentem, nýbrž stavovským mechanikem – správcem a konstruktérem školních přístrojů. Pod vedením profesora Františka Gerstnera si dál rozvíjel svůj talent a brzy se proslavil vynálezy na pomezí mechaniky a medicíny.

Po napoleonských válkách bylo v Praze mnoho válečných veteránů bez končetin – a mladý Božek pro ně začal vyrábět pohyblivé protézy. Jeho umělé ruce a nohy byly technickým zázrakem: vojákům umožnily třeba i chůzi do schodů, což tehdy nemělo obdoby. Dokonce vyrobil mechanickou náhradu ruky pro řeckého generála Alexandra Ypsilantiho, který přišel o ruku ve válce.

O Božkových „zázračných končetinách“ psaly noviny a z neznámého mechanika se rázem stal uznávaný vynálezce. Získal podporu osvícených šlechticů, kteří rádi investovali do technického pokroku. Božek však měl mnohem smělejší ambice než jen protézy a hodiny: snil o tom, že zkrotí páru a rozhýbe s ní vozidla i lodě.

Myšlenka sestrojit samohyb bez koní Božka nadchla poté, co roku 1811 z Vídně dorazil do Prahy první funkční parní stroj. Přivezl ho hrabě Buquoy – ovšem stroj byl rozebraný a bez návodu. Kdo si troufl na jeho zprovoznění? Samozřejmě Božek. Po měsících úsilí dokázal ten anglický stroj sestavit a oživit.

Tím pronikl do tajů parní síly a hned věděl, co chce dál: postavit parovůz, tedy vůz poháněný parním strojem. Inspiroval se zprávami ze světa – Francouzský konstruktér Cugnot už takový parní vůz zkoušel koncem 18. století. Božek se rozhodl, že Čechy nezůstanou pozadu.

Pustil se do práce v dílně polytechniky a krok za krokem dával dohromady svůj pojízdný stroj. Neměl žádné státní granty ani bohatství; projekt financoval z vlastní kapsy, prodával dokonce i své vynálezy a bral si půjčky. Po několika letech útrap a experimentů byl hotov: dřevěný vůz s železným podvozkem, vybavený měděným parním kotlem zavěšeným pod korbou.

Vážil skoro 700 kilogramů a namísto otěží měl řídítka a páku ovládající přívod páry. Tohle neohrabané vozidlo, připomínající silnější kočár, bylo první svého druhu v celé střední Evropě.

Božek chtěl svůj parovůz představit veřejnosti co nejdříve. K čemu by byl vynález, kdyby o něm nikdo nevěděl? Zažádal proto úřady o povolení k veřejné produkci a nechal natisknout plakáty lákající publikum na „podívanou na vůz bez koní, poháněný parostrojem“. Dne 24. září 1815 se v pražské Královské oboře konečně vše schází ke slavnému okamžiku.

Sjíždí se zvědavci z řad učených měšťanů i pozvaná aristokracie – celá pražská honorace očekává senzaci. Někteří diváci možná nevěří, že by taková obluda mohla vůbec fungovat. V davu to šumí obavami: „Co když se ten kotel rozletí? Neshoří tu všichni?“ Strach i skepse jsou na místě – nikdo předtím nic podobného neviděl.

Pak se však ozve zahoukání a z komína parovozu se vyvalí první obláček páry. Božkův vůz se cukavě dává do pohybu a za chvilku už po cestě kodrcá kupředu bez jediného koně! Přítomní jen zalapají po dechu a vzápětí propukají v nadšený jásot. On to dokázal! Dřevěný stroj supí, písty pracují a kola se otáčejí silou páry – něco nepředstavitelného se stává skutečností.

Publikum se ze šoku rychle vzpamatovává a propuká zvědavost: kdo se sveze? Odvážlivci z řad pánů i dam si troufají nasednout a Božek je ve svém „démonickém kočáře“ vozí po oboře. Jedna jízda střídá druhou a potlesk nebere konce. Praha je u vytržení.

Úspěch parovozu překonal všechna očekávání. Noviny Prager Zeitung nadšeně píší o mechanikovi Božkovi a jeho zázračném voze bez koní. Povzbuzen skvělým ohlasem dokonce Božek uspořádá opakování produkce – parovůz předvádí znovu hned o týden později pro další zájemce.

Slavné představení mu vyneslo uznání nejen u obecenstva, ale i mezi odborníky. Sám ředitel polytechniky Gerstner a přihlížející šlechtici mu gratulují. To vše Božka motivuje jít ještě dál. Ve své dílně už totiž spřádá nový odvážný plán: když parní stroj dokáže utáhnout kočár, proč by nerozhýbal loď na řece?

Myšlenka parního pohonu lodí nebyla ve světě úplnou novinkou – Fultonův parník v Americe fungoval už 10 let. V Evropě se také objevily první parolodi, ale v habsburské říši zatím nic takového neplulo. Josef Božek se proto rozhodl, že přivede parolodě i do Prahy.

Už roku 1816 si sestrojil malý model parníčku, asi půldruhého metru dlouhý, a zkoušel ho na rybníku ve Valdštejnské zahradě. Model uspěl a drobný člun poháněný písty skutečně brázdil hladinu sám od sebe. Povzbuzen tímto pokusem se Božek pustil do stavby opravdové lodě.

Nebyl to úkol pro slabé povahy – nikdo mu neporadil, neexistovaly tu loděnice na parníky. Vynálezce improvizoval s dostupnými prostředky. Výsledkem po měsících práce byla dřevěná kolesová loď o délce přes 13 metrů a šířce téměř 3 metry, vybavená vlastnoručně konstruovaným parním strojem a lopatkovými koly po bocích.

Božek spojil síly: naplánoval velkolepou veřejnou prezentaci, kde předvede po souši i po vodě sílu páry. Na ten den pozval znovu zvědavou veřejnost i známé mecenáše. Datum padlo na 1. červen 1817 a dějištěm se opět stala Královská obora – ideální, protože její klidné slepé rameno Vltavy (u Císařského mlýna) poskytovalo bezpečný prostor pro zkoušku parní lodi.

Vynálezce opět financuje vše z vlastní kapsy, a tak stejně jako minule hodlá vybírat vstupné od diváků, aby si aspoň částečně pokryl náklady. Nikomu to nevadí – vždyť uvidí něco, co ještě nikdo v zemi neviděl.

Na začátku červnového odpoledne roku 1817 panuje v oboře téměř pouťová atmosféra. Stánky s občerstvením, zvídaví měšťané s dalekohledy, vznešení páni v cylindrech i dámy s parasolkami – všichni čekají na další Božkův zázrak. Nejednomu člověku ale probleskne hlavou pochybnost: „Může se loď opravdu sama rozjet jen na páru? Není to šarlatánství?“

Josef Božek je na břehu viditelně nervózní, možná tuší, že sázka je tentokrát ještě větší. Napřed předvádí svůj osvědčený parovůz – ten opět poslušně jezdí a sklízí potlesk. Hlavním chodem programu je ale parní loď. Když mechanik zakládá oheň pod kotlem a z komína se začne valit kouř, na břehu to zašumí napětím. Voda se rozčeří, lopatková kola zabírají a dřevěný parník se skutečně pomalu rozjíždí po hladině Vltavy.

Nastává okamžik triumfu: loď pluje bez veslařů, přesně jak Božek slíbil. Užaslí Pražané hlasitě aplaudují a děti běhají po břehu, aby s parníkem udržely krok. Někteří diváci si možná mnou oči, zda nejde o trik. Ale ne – před nimi se pohybuje stroj z budoucnosti, který právě přepsal dějiny dopravy v českých krajích. Božek na palubě září štěstím. Je to senzace! Naplněný sen!

Jenže osud si bohužel připravil kruté finále. Zničehonic zazní hrom. Obloha, ještě před chvílí jasná, se zatemní a z nebes začne bičovat zem prudký liják. V mžiku je po slavnosti – vyděšení diváci křičí a rozprchávají se na všechny strany hledat úkryt před bouří. Proud deště zalévá areál, voda syčí i v rozpáleném kotli parníku a Božek je nucen produkci předčasně ukončit.

Co čert nechce, tím pohroma nekončí: v nastalém zmatku kdosi nenápadně krade pokladničku se všemi vybranými penězi! Během pár minut se tak Božkův triumf mění v totální fiasko. Promoklý vynálezce zírá na prázdné místo, kde měla být tržba za vstupenky – ale truhlička zmizela neznámo kam.

Jako by nestačilo, že se pokazilo počasí; teď je navíc všechna námaha i investované peníze nenávratně pryč. Šokovaný Josef Božek stojí v dešti u své kouřící parolodi a pomalu si uvědomuje krutou skutečnost. Štěstěna se k němu obrátila zády právě ve chvíli největší slávy.

Co následovalo poté, vešlo do legend téměř stejně jako vynález sám. Zoufalý a rozhněvaný Božek neunesl tu náhlou ránu osudu. Uvědomoval si, že je těžce zadlužen – do svých parních experimentů dal všechny úspory s vidinou budoucího zisku. Teď místo zisku přišla pohroma. Podle dobových zpráv popadl v záchvatu vzteku kladivo a vrhl se na svůj milovaný parovůz.

Přímo na místě či později v dílně ho rozbil na kusy, jako by mu pohled na vlastní vynález působil bolest. Tak prudká byla jeho zlost a zklamání, že prý „z parostroje nezůstal ani šroubek“. I parní loď nakonec rozebral a žádná funkční se už po Vltavě dlouho neproháněla. Toho dne zkrátka skončil jeden velký sen. Z geniálního konstruktéra se stal hořce zklamaný muž, který zanevřel na pokrok, jemuž předtím zasvětil své srdce.

Josef Božek se po tragické zkušenosti roku 1817 stáhl do ústraní a až do konce života už žádný parní stroj v dopravě nezkusil. Pára pro něj byla zkrátka prokletá. Nadále se věnoval jemné mechanice a užitečným strojům bez rizika – vyráběl čerpadla pro vodárny a pracoval jako vyhledávaný hodinář. Nakonec našel uplatnění i při budování první železniční tratě na evropském kontinentě: pro proslulou koněspřežnou dráhu z Českých Budějovic do Lince navrhoval a vyráběl vagóny. Technický pokrok tedy neopustil úplně, byť na parní stroj už nikdy osobně nesáhl.

Paradoxní tečkou Božkova příběhu je, že pouhých pár měsíců po nezdaru jeho parolodi vydal císař dekret na podporu paroplavby. Jako by tehdejší mocipáni konečně pochopili význam parních lodí – jenže Božkův vynález už byl v troskách a on sám ztratil chuť pokračovat. Skutečný rozmach parníků v Čechách tak přišel až o dvě desetiletí později.

Teprve ve 40. letech 19. století se objevily první komerční parníky na Vltavě a Labi, sestrojené anglickými inženýry (proslulý parník Bohemia z roku 1841). Praha se dočkala pravidelné paroplavby ještě později – to už ale patřilo nové generaci podnikatelů. Josef Božek zůstal ve vzpomínkách jako ten, kdo byl předběhl svou dobu: nadšenec, který před očima užaslých současníků dokázal to, co by jiní pokládali za nemožné.

Zdroje:

https://www.tyden.cz/rubriky/auta/zajimavosti/jsou-tomu-uz-dve-stoleti-kdy-josef-bozek-ukazal-svuj-parostroj_356465.html#gsc.tab=0

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/10979

https://sever.rozhlas.cz/josef-bozek-predni-cesky-mechanik-a-propagator-parni-sily-7796050

https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1026/bozek

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/osudy-paroplavby-v-ceskych-zemich-142545