První semafor byl roku 1868 v Londýně. Fungoval jen měsíc, pak explodoval

V druhé polovině 19. století začal Londýn praskat ve švech pod náporem koňských povozů, drožek a davů chodců. Doprava před sídlem parlamentu byla tehdy tak rušná, že docházelo k vážným nehodám – jen pár měsíců před instalací semaforu tu kočár porazil dva členy parlamentu a při chaotickém řízení provozu dokonce zahynul policista.

Bylo zřejmé, že je třeba nové řešení pro bezpečné přecházení a průjezd rušnou křižovatkou. S originálním nápadem proto přišel železniční inženýr John Peake Knight. Všiml si, že na železnici už dlouho fungují návěstidla se sklápěcími rameny a barevnými světly pro zastavení a volno. Proč něco podobného nevyužít v ulicích? Knight svůj plán představil úřadům a uspěl – úředníci dali neobvyklému pokusu zelenou.

Půlnoční Londýn zahalovala 9. prosince 1868 mlha a plyn z pouličních lamp líně osvětloval Westminsterské náměstí. Právě tady se rozsvítil historicky první semafor na světě. Přes šest metrů vysoký zdobný sloup se tyčil na rohu rušné křižovatky a na jeho vrcholu zářila dvě plynová světla – červená a zelená.

V noci dávala jasné signály k zastavení či jízdě, ve dne je doplňovala dvojice mechanických ramen. Pokud byla ramena vztyčená vodorovně, znamenalo to povel Stůj!; když se sklopila pod úhlem, signalizovala Volno, jeďte opatrně dál. Celé zařízení ale nebylo ani zdaleka automatické – u paty semaforu musel stát policista a ručně přepínat páky, které otáčely ramena a pouštěly plyn do barevných lamp.

Novináři i veřejnost si tehdy na podivný aparát teprve zvykali. Mnozí Londýňané něco takového vůbec nečekali a pohled na šesti metrový mechanický „robot“ uprostřed ulice jim připadal neuvěřitelný.

Deník The Times však novinku uvítal s nadšením. „Chodci dosud spoléhali na paži a posunky policisty – což je často velmi nedostatečná obrana proti nehodám,“ psal londýnský list v den spuštění semaforu a pochvalně dodával, že nový signální systém pomůže „zkrotit pouliční provoz metropole“. Také popisoval semafor jako jednoduchý a elegantní způsob řízení dopravy. Ne všichni ale s chválou souhlasili.

V konkurenčním deníku Daily Telegraph vyšel kritický dopis čtenáře zesměšňující nezvyklý vzhled zařízení. „Je to obludná věc, vypadající jako obří lampový sloup zasažený sloní nemocí, a na vrcholu korunovaná konstrukcí připomínající holubník,“ lamentoval pisatel nad semaforem, který mu připadal spíše nepatřičný a směšný. Přesto i tento kritik uznal, že myšlenka světelné signalizace je v zásadě užitečná – pokud by ovšem fungovala.

První dny provozu probíhaly relativně klidně. Policista u semaforu střídal červený a zelený signál, do toho ručně zvedal a spouštěl ramena. Kočí fiakrů a povozů zprvu koukali na novinku s nedůvěrou, ale mnoho z nich se prý překvapivě rychle začalo signály řídit.

Křižovatka před parlamentem byla rázem trochu přehlednější a strážníci si pochvalovali, že mají jednodušší práci. Jenže pod povrchem číhalo neštěstí. Plynové lampy potřebovaly k provozu přívod svítiplynu, který se vedl přímo vnitřkem semaforového stožáru.

A už záhy si lidé všimli, že kolem zařízení něco není v pořádku. Ze základny semaforu byl cítit pronikavý zápach unikajícího plynu. Obsluha tomu ale nevěnovala patřičnou pozornost – možná si mysleli, že drobný únik není nebezpečný. Omyl však na sebe nenechal dlouho čekat.

Dne 2. ledna 1869, necelý měsíc po spuštění semaforu, se Londýn doslova otřásl. Krátce po páté hodině večer, kdy se začalo šeřit a plynové lampy semaforu právě rozsvítily svůj červený „stůj“ signál, došlo k explozi. Základna semaforu prudce vybuchla a kovový sloup se otřásl. Výbuch vyvolala nahromaděná pára svítiplynu, která unikala netěsností a nakonec se od zapálené lampy vznítila.

Rána odmrštila policistu stojícího těsně u zařízení a nešťastník spadl na silnici s těžkými popáleninami v obličeji a na rukou. Svědci stáli v šoku – ulice, která měla být díky semaforu bezpečnější, se náhle proměnila v místo neštěstí. Okolo se rozléhal štiplavý zápach plynu a dýmu. Zraněného strážce dopravy museli kolemjdoucí rychle odtáhnout do bezpečí a přivolat pomoc. Ještě téhož večera o explozi informoval tisk a celé Londýně se začalo šuškat, že nový semafor přinesl spíše neštěstí než užitek.

Následující den se noviny předháněly v popisu „katastrofy u Westminsteru“. Deník The Times neopomněl vytknout, že varovné signály byly patrné už dříve. Policista, kterého výbuch zasáhl, utrpěl velmi vážné popáleniny – podle některých pramenů na následky zranění zemřel, čímž si semafor bohužel vyžádal lidský život stejně jako nehody, jimž měl zabránit.

Ať už strážný přežil či ne, jisté je, že důvěra v novou technologii byla otřesena. Úřady okamžitě semafor zakázaly a odstranily ho z ulic. Londýn se vrátil k osvědčenému systému policistů pískajících na píšťalky a mávajících pažemi na křižovatkách. Myšlenka řídit ulice pomocí světel tak byla na dlouhý čas uložena k ledu – v očích mnoha lidí se semafor zdiskreditoval jako nebezpečný a nepraktický výstřelek.

Na sklonku 19. století se přitom města po celém světě potýkala s narůstajícím dopravním chaosem. Stačilo by, aby se Knightův vynález osvědčil, a semafory mohly začít zachraňovat životy o desítky let dříve. Kvůli londýnskému fiasku si však svět musel počkat na jinou vhodnou příležitost.

Ta přišla až s nástupem automobilů a především s rozvojem elektřiny. První elektrický semafor se objevil roku 1914 v americkém Clevelandu (první pokus už v roce 1912 podnikl policista Lester Wire v Salt Lake City). Místo plynových lamp svítily elektrické žárovky – červená a zelená – a poprvé se přidala i oranžová (žlutá) „výstraha“ mezi nimi.

Během 20. let 20. století se světelné signály rychle rozšířily v amerických městech, kde krotily nově motorizované ulice. Do britských ulic se semafory vrátily až roku 1926, kdy se na rušné londýnské třídě Piccadilly zkušebně instalovaly elektrické semafory ovládané policistou. Tentokrát vše proběhlo bez nehod – technika se zkrátka posunula o kus dál a důvěra veřejnosti se postupně obnovila.

Od té doby se světelné signalizační systémy staly neodmyslitelnou součástí měst po celém světě. Dnes jsou na každé větší křižovatce a pomáhají denně předcházet nehodám. Málokdo z řidičů či chodců ale tuší, že úplně první semafor na světě začal svou historii tak dramaticky.

Jeho příběh připomíná v Londýně nenápadná zelená pamětní deska vysoko na rohu ulice Bridge Street u Parlamentního náměstí, poblíž místa, kde kdysi stával onen nešťastný semafor. Nese jméno Johna Peakea Knighta, odvážného vynálezce, který předběhl svou dobu. I když jeho nápad z roku 1868 skončil fiaskem, položil základy myšlenky, jež o půl století později triumfovala.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/J._P._Knight

https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_traffic_lights

https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/auto/uplynulo-155-let-zprovozneni-prvni-semaforu-ktery-nedlouho-p/r~fe1246bc92a511eebc030cc47ab5f122/v~sl:efa3c1f866406859874257db08563821/

https://londonist.com/london/history/here-s-what-the-world-s-first-traffic-lights-in-westminster-looked-like

https://www.inclusivecitymaker.com/1868-2019-a-brief-history-of-traffic-lights/

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/chaotic-traffic-from-horse-drawn-carriages-inspired-the-worlds-first-traffic-lights-180985558/

https://www.irozhlas.cz/regiony/semafory-slouzi-v-praze-80-let_201001211005_mkopp