Článek
Bylo pár dní před Vánoci 1984. Do vídeňského Spolkového zemědělsko-chemického ústavu vešel neznámý muž, mluvil s německým přízvukem a postavil na stůl láhev s průzračnou tekutinou, hustou jako sirup. „Tohle používá rakouská scéna falšovatelů vína,“ řekl. Pak odešel. Kdo to byl, se nikdy nezjistilo.
Lahvičky se ujal vedoucí laboratoře Franz Bandion. Chemikům chvíli trvalo, než ji rozlouskli, ale koncem ledna věděli, co drží v ruce. Diethylenglykol. Látku, kterou svět znal hlavně z nemrznoucích směsí do aut. V ústavu se rozhodli mlčet, aby falšovatele nevyplašili.
Husy ustoupily vinicím
Příběh sladkého podvodu začal ve skutečnosti mnohem dřív, jedním zázrakem. Na podzim 1963 přepadla vinice v Seewinkelu u Neziderského jezera přes noc plíseň. Vinaři lomili rukama nad zničenou úrodou. Za pár týdnů ale měli sklepy plné sladkých výběrů, jaké jejich rodiny nikdy předtím nevyrobily. Byla to ušlechtilá plíseň.
Doma o sladká vína nikdo moc nestál. Němci je ale při nízkých cenách brali ochotně. Bobulové výběry se prodávaly ve dvoulitrových lahvích jako levné zboží a většina vína odjížděla za hranice rovnou v cisternách. Z jediného dobrého ročníku si leckterý vinař v Illmitzi postavil dům.
Stát se přidal. Podle jedné studie se měla spotřeba vína zdvojnásobit, a tak dostal každý vinař v pohraničí povolení vysadit další vinici. Kde se dřív pásly husy, rostla najednou réva. Jenže Evropa začala pít méně, víno zlevňovalo a vinaři měli s německými supermarkety podepsané smlouvy na sladké výběry. Pak přišel rok 1982 a hrozny nedozrály. Víno bylo kyselé, řídké a do pro poptávku se nehodilo.
Úřady věděly, že se něco děje. Vinaři museli vozit hrozny na přívlastková vína ke kontrole a skupina podniků v Illmitzi se to pokusila překazit. Chtěla u mostní váhy vyvolat dopravní chaos, aby se k ní nedalo projet. Okresní úřad se to dozvěděl včas, četníci zavedli jednosměrky a kontrola proběhla.
Černé ovce proto zkusily jinou fintu a přijely se stejnými hrozny několikrát, aby jim úřad připsal víc. Kontroloři odpověděli po svém: podezřelým dodavatelům schovávali pod hrozny tenisový míček. Když se při další kontrole vynořil znovu, bylo vymalováno. Jiní vozili pod vrstvou zralých hroznů zelené, další je polévali cukrovou vodou.
Recept ze sklepa
Muž, který podvodu dal chemickou přesnost, žil na Wagramu v Dolních Rakousích. Otto Nadrasky byl chemik a vinařský poradce s vlastní laboratoří v Grafenwörthu a zároveň sklepmistr velkého vinařství ve Fels am Wagram. Kronen Zeitung mu později přezdíval „superhlava“.
Jak se ke glykolu dostal, popsal později sám. Jeden vinař se mu zmínil, že se v Německu prý používá jakýsi glykol, který vínu dodá sladkost. Nadrasky si opatřil několik druhů a zkoušel je v laboratoři. Nejlépe vyšel diethylenglykol. Bezbarvý, bez zápachu, jen lehce nasládlý a levný. Ujistil se prý i, že neškodí zdraví. Že porušuje zákon, mu bylo podle vlastních slov jasné od začátku.
Proč ne obyčejný cukr? Laciné víno by sice osladil, jenže rozbor by prozradil, že mu chybí extrakt, který mají pravé pozdní sběry. Glykol tenhle extrakt uměl nahradit a cukerné testy ho neodhalily. Víno pak chutnalo sladší, plnější a voňavější. Pokud ho laboratoř přímo nehledala, neměla šanci ho najít.
Někteří šli ještě dál a vyráběli víno, které hrozen nikdy nevidělo. Jeden falšovatel míchal v „tajném ocelovém tanku“ vodu, cukr, glykol, kyseliny, glycerin, hořkou sůl a cukrářský amoniak. Jiný vařil sladký sirup pro kolegy, suroviny kupoval pod cizím jménem a hotové várky rozvážel potají v noci. A když víno odjíždělo do ciziny, čekal na kontrolory další trik: kohoutek na odběr vzorků nevedl do cisterny, ale do malé skryté nádržky s poctivým vínem.
Zlato pro nemrznoucí směs
Jak dobře recept fungoval, ukázal vinařský veletrh v jugoslávské Lublani v roce 1984. Zlatou medaili tam získal bobulový výběr Hanse Sautnera z Golsu, doslazený glykolem. Porotce Adolf Schwaab z Kremže později vídeňským novinám prozradil, že se tehdy divil, „kde některá vína berou tolik plnosti“.
Z vinařství Sautner pocházel i pozdější smutný rekordman, bobulový výběr z Ryzlinku vlašského ročníku 1981. Obsahoval 48 gramů glykolu na litr. Jediná láhev mohla zabít dospělého člověka. Většina falešných vín jich naštěstí měla jen pár gramů nebo ještě méně. Jenže stopy se začalaly hromadit. Jeden vinař ze Seewinkelu si chtěl odečíst z daní nápadně velké množství nemrznoucí směsi. Měl přitom jen malý traktor.
Na jaře 1985 vyrazila sklepní inspekce na cílené kontroly. Hned v prvním sklepě v Apetlonu našla glykol téměř ve všech vzorcích. Ministr zemědělství Günter Haiden pak v dubnu aféru zveřejnil. Ukázalo se, že varování z Německa leželo na ministerstvu už od roku 1982. Úředníci tehdy dodavatele předvolali, a pak nic. Do protokolu si navíc poznamenali, že informovat Němce by bylo z hospodářského hlediska nemoudré.
Následovala nejabsurdnější kapitola celé aféry. Laboratoře zprvu zachytily glykol jen ve vysokých dávkách. Varovaní falšovatelé proto pančované víno ředili čistým, aby se dostali pod kontrolovanou hranici. Tím sami jed rozlili do mnohonásobně většího množství vína. Chemici mezitím zdokonalili metody a do léta našli glykol i ve stopovém množství.
Babiččiny narozeniny
V červnu koupil kdosi ve stuttgartském supermarketu láhev výběru z hroznů z Rustu ročníku 1983. Rozbor v ní našel glykol a 9. července varoval západoněmecký ministr zdravotnictví Heiner Geißler před rakouskými přívlastkovými víny. Během pár dní zmizelo rakouské víno z německých regálů, a to před televizními kamerami.
Bulvár se utrhl ze řetězu. Bild otiskl titulek „Nemrznoucí víno na babiččiných narozeninách – 11 otrávených“ a ukázalo se, že šlo o novinářskou kachnu. Rakouský Kurier zase ohlásil, že na otrávené víno zemřel Němec. I to byl omyl. Jiní si z aféry udělali legraci a jeden titulek oznamoval, že „rakouské víno je mrazuvzdorné“. Noviny radily, že ho čtenáři mohou v zimě nechat na balkoně, protože nezmrzne ani nepraskne.
Diplomacie se zadrhla. Kancléř Helmut Kohl mluvil o zločincích, jeho rakouský protějšek Fred Sinowatz poslal protestní nótu a prohlásil, že za rakouské víno dá ruku do ohně. Vážné poškození zdraví po glykolovém víně se nakonec nikdy neprokázalo.
Úhoři v kanálu
Jakmile se rozkřiklo, že četníci budou prohledávat sklepy v Golsu, začalo velké vylévání. Víno teklo do kanalizace po celých cisternách a golská čistírna to nevydržela. Z nádrží se šířil nesnesitelný zápach a v kanálu k Neziderskému jezeru hynuli úhoři. Správce čistírny dlouho nechápal, co se děje, ale pak to v rozhlase vysvětlil jednoduše: „Někdo musel vypustit víno. To pak pobije bakterie.“
Rakousko se v létě 1985 dostalo na titulní stranu New York Times, což se mu nestává často. Jeho víno mizelo z obchodů od Ameriky po Japonsko a zmatek dolehl až do Asie. Tamní obchodníci si Austrii pletli s Austrálií, a tak se nakrátko zhroutil i vývoz australského vína.
Vyšetřovací vazbě v Kremži se brzy začalo říkat „Weinhäfen“, tedy vinný lapák. Seděly tam desítky podezřelých a podle týdeníku profil se cely plnily obchodníky s vínem. Jedním z jeho hostů byl i Otto Nadrasky, podle dobových zpráv zatčený spolu se synem. Právě v kremžské vazbě sepsal v srpnu 1985 doznání. Recept, který kdysi vymyslel ve své laboratoři v Grafenwörthu, teď krok za krokem popisoval vyšetřovatelům.ví zle. Podle něj „neudělali nic špatného, jen stát podvedli – a pořádně“.
Soudy pak aféru rozplétaly ještě roky. Nejtvrdší tresty se vyšplhaly až na osm let vězení. Wagramský vinař Karl Grill, majitel firmy Gebrüder Grill, si po odsouzení vzal život.
Víno do cementárny
Vláda musela jednat rychle. Za necelé čtyři týdny dala dohromady zákon, kterému se dodnes říká nejpřísnější vinařský zákon na světě. Každá láhev musela dostat státní pásku a přívlastková vína se už nesměla vyvážet v cisternách. Vinaři zuřili a čtyři tisíce jich přijely do Vídně protestovat. Marně. Poslední paragrafy se dopisovaly ještě v den hlasování, a schůze proto začala s hodinovým zpožděním.
Zákon zakázal i jihoburgenlandský Uhudler, místní víno z amerických odrůd. Rehabilitace se dočkal až po sedmi letech. Josef Pleil, tehdejší šéf rakouského vinařského svazu, později přiznal, že řada pravidel byla odtržená od reality. Do vstupu Rakouska do EU se zákon musel osmnáctkrát opravovat.
Zbývala otázka, kam s miliony litrů zabaveného vína. Vylít ho nešlo, protože čistírny glykol nezvládaly. Němci ho proto nakonec nalili do pecí cementárny místo chladicí vody. V Německu se z „glykolu“ stalo slovo roku 1985. Štýrský písničkář Volker Schöbitz složil posměšnou polku Zum Wohl, Glykol, tedy „Na zdraví, glykole“. Aféra pronikla i do seriálu Simpsonovi. V dílu Kyselé hrozny sladké Francie odjede Bart na výměnný pobyt k francouzským vinařům, kteří víno doslazují chemií do chladičů a nutí ho, aby ho ochutnával.
Rakouští vinaři se z rány vzpamatovávali dlouho. Vsadili na suchá bílá vína a kvalitu místo kvantity a vývoz se na předchozí úroveň vrátil až po šestnácti letech.
Zdroje:
https://www.profil.at/gesellschaft/40-jahre-weinskandal-der-geist-aus-der-flasche/403078794
https://www.falstaff.com/at/news/der-weinskandal-in-oesterreich-und-seine-folgen
https://noe.orf.at/magazin/stories/3168102/
https://oe1.orf.at/artikel/206974/Der-Weinskandal-vor-20-Jahren
https://burgenland.orf.at/stories/3313226/
https://www.parlament.gv.at/fachinfos/bibliothek/Pantscher-Faelscher-und-Kunstweinerzeuger-Glykolwein-Skandal-1985
https://www.gewinn.com/artikel/der-oesterreichische-weinskandal-1985
https://magazine.wein.plus/using-glycol-and-sugar-to-combat-the-wine-crisis-40-years-of-wine-scandal
