Remoska - nadvakrát nechtěný výrobek, který dobyl české i zahraniční kuchyně

Padesátá léta v Československu byla dobou, kdy se individuální duch a podnikavost staly téměř sprostým slovem. V atmosféře znárodňování, kolektivizace a centrálního plánování, kde o všem rozhodovala strana a vláda, byl každý pokus o vlastní iniciativu předem odsouzen k nezdaru. Právě v této ponuré době žil a pracoval muž, který v sobě stále nosil jiskru starého světa – Oldřich Homuta.

Homuta, narozený roku 1901, nebyl jen řadovým zaměstnancem. Byl to zkušený elektrotechnik, který před válkou poznal chuť úspěchu jako majitel vlastní malé firmy Elhamo, specializované na výrobu a opravy elektromotorů. Byl to muž zvyklý přemýšlet, tvořit a spoléhat sám na sebe. Jenže po únoru 1948 přišel tvrdý střet s novou realitou.

Jeho podnik byl, jako tisíce dalších, znárodněn a pohlcen molochem státního podniku Remos. Z hrdého majitele se stal pouhý zaměstnanec v systému, který jeho sen spolkl a vyplivl jako bezvýznamnou součástku. Samotný název nového podniku – REMOS, chladná zkratka slov Revize, Elektro, Montáže, Opravy a Servis – dokonale vystihoval ducha nového, neosobního řádu.

Režim mohl Homutovi vzít firmu, ale nemohl mu vzít jeho mysl. Klíčový okamžik přišel během jedné z mála příležitostí nahlédnout za železnou oponu – na služební cestě do Švédska. V regálech tamních obchodů, uprostřed relativního blahobytu západního světa, si všiml zajímavého výrobku: elektrického hrnce.

Většina lidí by ho přešla bez povšimnutí, ale Homutův mozek okamžitě začal pracovat. Zanalyzoval ho a našel zásadní nedostatek, který v něm zažehl neuvěřitelnou myšlenku.

„Překvapilo ho ovšem, že v hrnci lze jen vařit, nikoli péct,“ uvádějí historické prameny. Ta prostá věta odstartovala vše.

Po návratu do šedivého Československa se Homuta myšlenky na vylepšený hrnec nevzdal. Věděl, že v systému nemůže prorazit sám. Vytvořil proto malou, tajnou tvůrčí alianci. Svěřil se svým kolegům, elektrotechnikům Jindřichu Uherovi a Antonínu Tyburcovi, a společně se pustili do práce.

V letech 1953 až 1955, v malé dílně, daleko od očí stranických funkcionářů a plánovačů, se zrodil první prototyp. Dali mu prosté, ale výmluvné jméno HUT – zkratku svých příjmení: Homuta, Uher, Tyburec.

S funkčním prototypem v ruce se trojice vynálezců obrátila na vedení svého podniku Remos. Očekávali nadšení, zájem, možná i pochvalu. Místo toho narazili na chladnou zeď lhostejnosti. Jejich geniálně jednoduchý a praktický vynález, který měl potenciál změnit miliony československých kuchyní, nikoho z mocných nezajímal.

„Vynález však v Remosu nevzbudil valný zájem,“ vzpomíná Homuta. Pro něj i jeho kolegy to musela být nepochopitelná a frustrující rána.

Následovalo neuvěřitelných deset let ticha. Deset let, během kterých se na prototyp prášilo někde ve skladu, zatímco jeho tvůrci bezmocně přihlíželi. Patentová přihláška, která by jejich dílo ochránila, byla podána až v roce 1964, tedy více než dekádu po sestrojení prvního kusu. Proč? Proč systém tak okázale ignoroval něco tak zjevně užitečného?

Odpověď nespočívala ve zlovůli jednoho konkrétního ředitele, ale v samotné zvrácené logice centrálně plánovaného hospodářství. Československá ekonomika padesátých a šedesátých let fungovala na základě pětiletých plánů, které do puntíku kopírovaly sovětský model.

A ten měl jasné priority: těžký průmysl. Ocel, stroje, zbraně, uhlí – to byly modly, kterým se vše podřizovalo. Výroba spotřebního zboží pro obyčejné lidi byla na vedlejší koleji, považována za nutné zlo, nikoli za prioritu.

V tomto systému, řízeném odshora dolů Státní plánovací komisí, neexistoval prostor pro inovace přicházející zdola. Manažeři státních podniků nebyli motivováni k tomu, aby hledali nové příležitosti nebo naslouchali potřebám trhu. Jejich jediným úkolem bylo splnit plán, splnit normy, které jim byly nadiktovány z Prahy.

Prosazovat výrobu nějakého nového hrnce na pečení by znamenalo bojovat o suroviny, výrobní kapacity a pracovní sílu, které už byly dávno přiděleny „důležitějším“ odvětvím. Bylo mnohem jednodušší a bezpečnější nedělat nic a držet se zavedených kolejí.

Po desetiletí byrokratické agónie se ledy konečně pohnuly. V roce 1957, ještě před oficiálním udělením patentu, padlo rozhodnutí, které změnilo vše. V Kostelci nad Černými lesy vyrostla zbrusu nová továrna určená speciálně pro výrobu zázračného hrnce. První kusy zde byly smontovány ručně.

Vynález dostal také své finální jméno. Z intimního označení HUT se stala oficiálnín Remoska, pojmenovaná po mateřském podniku, který ji tak dlouho přehlížel. A pak přišla doslova exploze. Jakmile se Remoska dostala na trh, stala se okamžitě celonárodní senzací.

Ukázalo se, že zatímco plánovači v Praze snili o ocelových městech, obyčejní lidé toužili po něčem mnohem prostším: po dokonale propečeném kuřeti a vláčné bábovce. Čísla hovoří za vše. Do roku 1991, kdy byla výroba dočasně ukončena, opustilo brány továrny téměř tři miliony kusů. V Československu prakticky neexistovala domácnost, která by ji nevlastnila.

Její úspěch byl přímou odpovědí trhu na aroganci centrálních plánovačů. Remoska totiž dokonale odpovídala na skutečné potřeby tehdejší společnosti. Byla ideálním řešením pro stísněné kuchyně v panelových domech a stala se nepostradatelnou součástí výbavy každého chataře a chalupáře, protože byla lehká, skladná a snadno přenosná.

Kouzlo spočívalo v její geniální jednoduchosti. Princip ohřevu shora, kdy topná spirála ve víku sálala teplo dolů, zajišťoval, že se jídlo rovnoměrně propeklo, nevysušilo a nepřipálilo. Její všestrannost byla ohromující: uměla péct, zapékat, dusit, smažit, ohřívat i rozmrazovat. Navíc byla neuvěřitelně úsporná. Spotřebovala až o 80 % méně elektrické energie než klasická trouba, což v době, kdy se každá kilowatthodina počítala, hrálo obrovskou roli.

Design se postupem času vyvíjel. Původní modely byly strohé, bez jakékoliv regulace. Později přibyla populární inovace – skleněné okénko ve víku, které hospodyňkám umožňovalo kontrolovat pokrm bez nutnosti odklápění. Ironií osudu se však ukázalo, že okénkem uniká část tepla a střed jídla, například bábovky, se nemusel vždy dopéct. Některé pozdější modely se proto vrátily k původnímu plnému víku.

Pořídit si Remosku nebylo levnou záležitostí. V 60. letech stála menší, dvoulitrová verze 180 Kčs a větší, čtyřlitrová, 210 Kčs, což byla při tehdejších platech významná investice. Přesto se stala hitem.

Přišel listopad 1989 a s ním pád komunistického režimu. Vlna euforie a naděje zaplavila zemi. Pro Remosku, symbol československé vynalézavosti, to však paradoxně znamenalo začátek konce. Revoluce, která měla přinést svobodu, se pro ni stala rozsudkem smrti.

Otevřené hranice přinesly záplavu nového, lákavého zboží ze Západu. Nablýskané mikrovlnné trouby, horkovzdušné fritézy a moderní sporáky se staly symbolem nově nabyté svobody a blahobytu.

A Remoska? Ta byla najednou vnímána jako přežitek, jako nechtěný relikt socialismu. Byla symbolem „starých časů“, dob nedostatku a improvizace, na které chtěli všichni co nejrychleji zapomenout. Poptávka se propadla na dno. Výrobce, společnost Karma, usoudil, že éra elektrického pečicího hrnce definitivně skončila.

V roce 1991 byla výroba v Kostelci nad Černými lesy zastavena. Legenda byla mrtvá a zdálo se, že navždy. Osud má ale smysl pro ironii a velké příběhy si často hledají ty nejméně pravděpodobné hrdiny.

V tomto případě se jím stal muž jménem Jiří Blažek, vyučený elektrikář. Jeho příběh začal v roce 1994 úplně obyčejně. Dostal za úkol opravit starou, rozbitou Remosku. Jako správný řemeslník se pustil do shánění náhradních dílů. A narazil.

„Při shánění náhradních dílů zjistil, že kouzelný hrnec se už nevyrábí,“ popisuje zlomový moment jeden ze zdrojů.

Jeho pátrání ho však dovedlo k neuvěřitelnému zjištění. Nejenže se Remoska nevyráběla, ale její ochranná známka byla na prodej. V hlavě obyčejného elektrikáře se zrodil naprosto bláznivý, odvážný plán. Spojil se se svým kamarádem Jaroslavem Uličníkem a společně se rozhodli, že licenci na Remosku koupí a zkusí ji vzkřísit.

Jejich okolí si klepalo na čelo.

„Každý z elektro oboru nad tímhle rozhodnutím jen kroutil hlavou a nikdo nevěřil, že pánev nemá na trhu definitivně odzvoněno,“ vzpomínají pamětníci.

Blažek se ale nenechal odradit. Založil novou společnost, Remoska s.r.o., a výrobu přesunul z Čech na Moravu, do Frenštátu pod Radhoštěm. Začátky byly krušné. Musel bojovat s trhem, který jeho produkt zavrhl, a s nostalgií, která byla v té době spíše na obtíž.

Blažek však pochopil, že nemůže jen opakovat minulost. Musel legendu posunout dál. Klíčovým krokem byla investice do moderních technologií. V roce 1999 získal od americké firmy DuPont licenci na použití nepřilnavého povrchu Teflon, což Remosku kvalitativně katapultovalo do 21. století. Fénix vstal z popela.

Když už se zdálo, že příběh Remosky nemůže být dramatičtější, přišel třetí, naprosto nečekaný akt. Dějištěm se stala Velká Británie a hlavní roli v něm nesehrál nikdo jiný než žena s neuvěřitelným životním osudem – Lady Milena Grenfell-Baines.

Její příběh sám o sobě vydá na román. Narodila se v Praze jako Milena Fleischmannová a její osud navždy poznamenala druhá světová válka. Jako devítiletá dívka byla jedním z 669 převážně židovských dětí, které před jistou smrtí v nacistických koncentračních táborech zachránil sir Nicholas Winton a jeho legendární transporty. V Británii našla nový domov, ale na svou rodnou zemi nikdy nezapomněla.

Po pádu komunismu se cesty Remosky a Lady Mileny osudově protnuly. Během návštěvy Prahy v 90. letech chtěla koupit Remosku jako dárek pro svou sestřenici žijící v Anglii. Zjistila však, že v Británii je tento český zázrak naprosto neznámý a nesehnatelný. Stejně jako Jiřího Blažka o pár let dříve, i ji tato prostá nemožnost něco sehnat přivedla k akci. Rozhodla se, že to změní.

„Zavolala jsem do továrny a zeptala se, proč Remosku neprodávají v Anglii,“ vzpomínala později. „Odpověděli mi, že tam nikoho neznají. Řekla jsem: ‚Myslím, že bych vám mohla pomoci.‘“.

A pomohla. Zkontaktovala prestižní britskou společnost Lakeland, která prodávala kvalitní kuchyňské vybavení prostřednictvím katalogů. Přesvědčila manažerku Michelle Kershaw, aby Remosku vyzkoušela. Její reakce byla opatrná, ale zvědavá.

„Řekla: ‚Myslím, že bychom to mohli risknout,‘“ popisovala Lady Milena klíčový moment. Lakeland tedy objednal zkušební várku tisíce kusů.

To, co následovalo, překonalo veškerá očekávání a vešlo do dějin jako Remoska-mánie. „Myslela si, že tisíc kusů bude stačit na další tři měsíce, ale prodali je všechny za tři týdny!“ líčila Lady Milena. Britové se do českého hrnce zamilovali. Během prvního roku se jich prodalo neuvěřitelných 17 000. Do začátku nového tisíciletí už to byly statisíce.

Remoska se na britských ostrovech stala kultem. Lady Milena, které se začalo láskyplně přezdívat „Lady Remoska“, napsala několik kuchařek, aby Britům přiblížila, co všechno jejich nový pomocník dokáže. Vznikl dokonce i fanklub s názvem „Remoskateers“.

Korunou úspěchu bylo, když Remoska v roce 2001 získala prestižní ocenění od Good Housekeeping Institute za nejlepší inovativní výrobek roku. Český hrnec se stal tak slavným, že byl dokonce věnován jako dárek tehdejšímu princi Charlesovi, dnešnímu králi Karlu III.

Úspěch v Británii nebyl náhodný. Remoska zde našla úplně novou cílovou skupinu – majitele karavanů a obytných vozů, kteří oceňovali její nízkou spotřebu energie a skladnost, a také starší páry či jednotlivce, pro které bylo zbytečné zapínat velkou troubu. Český vynález, zrozený z nedostatku, dobyl jednu z nejnáročnějších spotřebitelských velmocí světa.

Zdroje:

https://www.zsgutova.cz/wp-content/uploads/2024/12/Tornado-09-10-2024.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Homuta

https://www.gurmanka.cz/2012/07/bublanina-ze-stare-dobre-remosky

https://zpravy.org/1/2017/02/Remoska.html

https://moravskoslezsky.denik.cz/podnikani/remoska-presidlila-z-frenstatu-do-koprivnice-vyroba-bude-modernejsi-20230907.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Remoska