Rok kdy vládli tři papežové. Byl Jan Pavel I. zavražděn kvůli tomu, že chtěl církev zbavit korupce?

Léto roku 1978 bylo v Římě spalující, ale v papežské rezidenci Castel Gandolfo panoval chlad jiného druhu. Papež Pavel VI., muž, jehož patnáctiletý pontifikát byl poznamenán vnitřním bojem a hlubokými rozpory, se blížil ke svému konci.

Giovanni Battista Montini (jak znělo jeho civilní jméno), intelektuál a diplomat, byl mužem plným protikladů. Pro svou váhavost a neustálé zvažování všech stránek problému si vysloužil přezdívku „náš Hamlet“. Byl to on, kdo s odvahou dovedl ke konci Druhý vatikánský koncil, epochální událost, která měla modernizovat církev, ale místo toho ji uvrhla do stavu hluboké nejistoty a vnitřních bojů.

Poslední roky jeho života byly naplněny tím, co sám označil za „vnitřní utrpení“. Cítil, že do církve pronikl „Satanův dým“, a s bolestí sledoval, jak se jeho autorita drolí pod náporem konzervativních disidentů, jako byl arcibiskup Marcel Lefebvre, i pod tíhou finančních skandálů, které se neodvážil rázně řešit.

Když 6. srpna 1978, na svátek Proměnění Páně, osmdesátiletý Pavel VI. podlehl srdeční zástavě, nezanechal po sobě jen prázdný Petrův stolec, ale i církev v krizi identity.

Jeho smrt nebyla jen odchodem jednoho muže; byla vyvrcholením éry plné zmatků. Do Říma se začali sjíždět kardinálové z celého světa, muži, kteří nereprezentovali jen různé národy, ale i hluboce rozdělené vize o budoucnosti katolické církve.

Vatikánská kurie, mocná a zakořeněná byrokracie, s nedůvěrou hleděla na jakoukoli změnu. Konzervativci se obávali další liberalizace, progresisté zase návratu k předkoncilní strnulosti. Nadcházející konkláve tak nemělo být pouhou volbou nástupce.

Mělo se stát rozhodnutím o směřování miliardové komunity věřících. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nevyřčené otázky. Kardinálové nevstupovali do Sixtinské kaple jen proto, aby zvolili nového papeže; vstupovali tam, aby rozhodli o duši samotné církve.

Dveře Sixtinské kaple se s ohlušujícím vrzáním zavřely. Mistr papežských liturgických slavností pronesl strohá, ale osudová slova: „Extra omnes!“ (Všichni ven!). Sto jedenáct kardinálů, největší sbor volitelů v dějinách, zůstalo uvězněno mezi Michelangelovými freskami, odříznuto od světa. Jejich jediným spojením s davy čekajícími na Svatopetrském náměstí byl malý komín, z něhož měl brzy vyjít kouřový signál – černý pro neúspěšnou volbu, bílý pro zvolení nového papeže.

V napjaté atmosféře, se však překvapivě rychle zrodil konsensus. Po dlouhém, intelektuálním a poněkud odtažitém pontifikátu Pavla VI. se kardinálové shodli na třech klíčových bodech. Zaprvé, nový papež musí být Ital, aby dokázal manévrovat ve zrádných vodách italské politiky.

Zadruhé, církev potřebuje „papeže co bude dobrý farář“, nikoli dalšího byrokrata odtrženého od reality farností. A zatřetí, měl by to být někdo „neokázalý a nekontroverzní“, muž, který by dokázal sjednotit, nikoli dále rozdělovat.

První hlasování rozptýlilo hlasy mezi desítky jmen. Hlavní konzervativní kandidát, přísný janovský arcibiskup Giuseppe Siri, nedokázal získat širší podporu. Postupně se pozornost začala soustředit na muže, který dokonale ztělesňoval touhu po změně: na skromného a usměvavého patriarchu Benátek, Albina Lucianiho.

Byl synem zedníka se socialistickými a proticírkevními názory, mužem známým svou pokorou, jehož mottem bylo prosté Humilitas. Často chodil v obyčejné černé sutaně, aby byl blíže lidem.

Během třetího hlasování jeho jméno náhle rezonovalo více a více. Sám Luciani později s úsměvem vzpomínal: „V tu chvíli to pro mě začalo být nebezpečné.“. Kardinálové sedící po jeho boku, Willebrands z Nizozemska a Ribeiro z Portugalska, se k němu naklonili a šeptali slova povzbuzení.

Čtvrté hlasování 26. srpna 1978 bylo už jen formalitou. Hlasy se sypaly jako lavina. Skrutátor monotónně předčítal: „Luciani… Luciani… Luciani…“. Když překročil hranici 75 hlasů potřebných ke zvolení, v kapli propukl bouřlivý potlesk, tak hlasitý, že vylekal stráže venku. Když k němu přistoupil kardinál komoří Jean Villot s rituální otázkou, zda volbu přijímá, zaskočený Luciani nejprve vydechl:

„Kéž vám Bůh odpustí, co jste mi udělali.“ Pak ale pevným hlasem pronesl jediné slovo, které změnilo jeho život i osud církve: „Accepto.“ (Přijímám). Zvolil si jméno Jan Pavel I., první dvojité jméno v historii, na počest svých dvou předchůdců, kteří formovali jeho život – Jana XXIII. a Pavla VI..

Jeho volba nebyla pouhým kompromisem. Byla aktivním a cíleným odmítnutím starých pořádků. Kardinálové nezvolili úředníka, ale pastýře. Jeho vítězství bylo vítězstvím nad mocnou kurií a příslibem nové, lidštější tváře papežství. Nikdo však v tu chvíli netušil, jak krátký a tragický tento příslib bude. Konflikt s mocí, kterou měl reformovat, byl nevyhnutelný.

Svět byl okamžitě okouzlen. Jan Pavel I. si svým vřelým úsměvem a bezprostředností vysloužil přezdívku „Il Papa del Sorriso“ (Usměvavý papež). Byl závanem čerstvého vzduchu ve starobylých zdech Vatikánu. Okamžitě opustil používání majestátního plurálu „my“ a mluvil v první osobě jednotného čísla. Odmítl tradiční triumfální korunovaci tiárou, symbolem světské moci papežů, a nahradil ji prostou mší. Jeho projevy byly plné humoru a jednoduchých přirovnání, srozumitelných obyčejným lidem.

Za tímto úsměvem se však skrýval muž s jasným cílem. Signalizoval odhodlání pokračovat v reformách Druhého vatikánského koncilu, s důrazem na církevní chudobu, dialog a službu. Některé zdroje dokonce naznačují, že byl otevřený diskusi o tak kontroverzních tématech, jako je antikoncepce, což v konzervativních kruzích kurie vyvolávalo zděšení.

Zatímco se svět radoval z nového papeže, v temných zákoutích Vatikánu se stahovala mračna. Příběh se mění v thriller a objevují se postavy, které jako by vypadly z kriminálního románu. Prvním z nich je arcibiskup Paul Marcinkus, Američan s vizáží boxera, který šéfoval Vatikánské bance, oficiálně známé jako Institut pro náboženská díla (IOR). Marcinkus byl muž zapletený do řady pochybných finančních operací, které dalece přesahovaly zdi Vatikánu.

Jeho klíčovým partnerem byl Roberto Calvi, předseda milánské banky Banco Ambrosiano, v níž byl IOR hlavním akcionářem. Calvi, přezdívaný „Boží bankéř“, využíval svou banku k masivnímu praní špinavých peněz pro sicilskou mafii a pro tajnou zednářskou lóži.

A konečně, mozkem v pozadí byl Licio Gelli, „ctihodný mistr“ ilegální zednářské lóže Propaganda Due (P2). P2 nebyla jen obyčejným spolkem; byla to stínová vláda, síť nejvlivnějších mužů Itálie – politiků, generálů, soudců a finančníků – jejímž cílem bylo vytvořit nový, autoritářský režim.

Jan Pavel I., se svou touhou po čistotě, chudobě a transparentnosti, se ocitl na přímém kolizním kurzu s touto prohnilou sítí. Šeptalo se, že si je plně vědom korupce ve Vatikánské bance a chystá radikální čistku. Podle nejvýbušnějších tvrzení, která se později objevila, měl dokonce v rukou seznam 121 vysoce postavených svobodných zednářů uvnitř Vatikánu a plánoval zásadní personální změny, včetně odvolání samotného Marcinkuse.

Jeho největší síla – pokora a skromnost – se stala jeho největší hrozbou pro starý řád. Vatikánská kurie a její finanční aparát prosperovaly z tajemství, složitých protokolů a arogantního pocitu moci. Lucianiho styl byl pravým opakem: otevřenost, pokora a přímost.

Papež, který odmítá symboly moci a mluví jazykem obyčejných lidí, je papežem, kterého nelze snadno ovládat. Hrozba, kterou představoval, tak nebyla jen politická, ale existenciální. Nechtěl jen vyměnit pár lidí; celá jeho osobnost byla obžalobou jejich způsobu života. Vše bylo připraveno k dramatické konfrontaci.

Dvacátý osmý září 1978. Poslední den života Albina Lucianiho. Události se zpomalují a příběh se mění v mrazivou rekonstrukci. Podle pozdějšího svědectví sestry Margherity Marinové, jedné z řeholnic, které se o papeže staraly, byl Svatý otec toho dne klidný a plný důvěry. Vůbec nepůsobil jako muž zlomený tíhou úřadu.

Pak ale přišel zlověstný okamžik, který byl po léta utajován. Během večerní modlitby se svým irským sekretářem Johnem Mageem pocítil papež ostrou, svíravou bolest na hrudi. Trvala více než pět minut. Byl to jasný varovný signál. Přesto, když mu Magee navrhl, aby zavolali lékaře, Jan Pavel I. to rozhodně odmítl. Bylo to fatální rozhodnutí.

Brzy ráno 29. září otřásla světem zpráva: papež Jan Pavel I. je po pouhých 33 dnech pontifikátu mrtev. A právě zde začíná skutečný thriller, poháněný nepochopitelnými lžemi a protichůdnými prohlášeními Vatikánu.

Vatikán vydal prohlášení, že papežovo tělo nalezl jeho sekretář, otec Magee. V rukou prý svíral zbožnou knihu Následování Krista. Měl to být obraz klidné, svaté smrti.

Všechno však bylo jinak. Tělo nalezla mnohem dříve, kolem páté hodiny ranní, sestra Vincenza Taffarel, když mu jako každý den nesla kávu a všimla si, že si tu včerejší nevzal. Našel ho mrtvého v posteli, s rozsvícenou lampičkou, s brýlemi na nose a s několika listy papíru v ruce. Nebyla to žádná zbožná kniha. Podle některých zdrojů šlo o poznámky týkající se právě oněch plánovaných personálních změn v kurii a Vatikánské bance.

Proč Vatikán lhal o tak základních faktech? Oficiální vysvětlení bylo, že se chtěli vyhnout „nepatřičné“ představě, že tělo Svatého otce objevila žena. Tato neuvěřitelně sexistická a archaická výmluva však jen přilila olej do ohně. Lež se ukázala jako katastrofální chyba.

Podezření se změnilo v jistotu, když Vatikán oznámil, že nebude provedena žádná pitva. Tvrdili, že to zakazují vatikánské zákony – což byla další lež. Papež Pius VIII. byl v roce 1830 pitván právě kvůli podezření z otravy. Tělo Jana Pavla I. bylo naopak podezřele rychle nabalzamováno, čímž byly zničeny veškeré stopy, které by mohly potvrdit nebo vyvrátit otravu.

Vatikán se svým lhaním a utajováním sám zahnal do kouta. Celý svět si teď kladl jedinou, mrazivou otázku: Co se snaží skrýt? Instinktivní reakcí instituce na krizi nebylo hledání pravdy, ale snaha ovládnout, jak se o událostech bude mluvit. A právě tato patologická posedlost utajením, která umožnila bujení finanční korupce, nyní zplodila nejtemnější konspirační teorie v moderních dějinách církve.

Smrt „usměvavého papeže“ zrodila dva hlavní, diametrálně odlišné příběhy. Oba jsou strhující, oba se opírají o reálná fakta a oba dodnes rozdělují historiky i veřejnost. Pravda byla pohřbena spolu s papežem, bez pitvy navždy ztracená.

Tuto výbušnou teorii zpopularizoval britský investigativní novinář David Yallop ve své knize Ve jménu Božím. Podle Yallopa byl Jan Pavel I. chladnokrevně zavražděn.

Motiv: Jeho odhodlání rozbít zkorumpované finanční impérium, které propojovalo Vatikánskou banku, mafii a zednáře. Jeho plánované reformy a personální čistky představovaly smrtelnou hrozbu pro ty, kteří z tohoto systému profitovali.

Podezřelí: Yallop ukazuje na „smrtící spiknutí“ šesti mocných mužů, kteří mohli vše ztratit: šéf Vatikánské banky Marcinkus, státní sekretář kardinál Villot, chicagský kardinál Cody (zapletený do vlastních finančních skandálů) a trojice z podsvětí – bankéři Roberto Calvi a Michele Sindona a velmistr P2 Licio Gelli.

Způsob: Jed. Yallopova teorie sice nenabízí přímý důkaz, ale pozdější výpovědi mafiánských informátorů hovořily o podání kyanidu.

Důkazy: Yallopova teorie je děsivě přesvědčivá, protože se opírá o nezpochybnitelná fakta. Skandál kolem Banco Ambrosiano byl skutečný a stál Vatikán stovky milionů dolarů. Roberto Calvi byl o čtyři roky později skutečně nalezen zavražděný, oběšený na mostě Blackfriars v Londýně, což byla zjevná symbolická poprava ve stylu svobodných zednářů.

Lóže P2 Licia Gelliho byla skutečnou a nesmírně mocnou organizací, která pronikla do nejvyšších pater italského státu. Všechny dílky skládačky do sebe zapadají a vytvářejí obraz mrazivého vatikánského thrilleru.

Druhý příběh, který ve své knize Zloděj v noci představil novinář John Cornwell, jenž získal pro své vyšetřování souhlas Vatikánu, je méně senzační, ale možná o to tragičtější. Podle něj nešlo o vraždu, ale o tragédii způsobenou zanedbáním, stresem a selháním systému.

Papežovo křehké zdraví: Albino Luciani měl dlouhodobě podlomené zdraví. V minulosti byl několikrát hospitalizován, v roce 1975 utrpěl embolii v oku a trpěl problémy s krevním oběhem. Dokonce byl v minulosti několikrát odmítnut pro biskupský úřad právě kvůli svému chatrnému zdraví.

Osudová chyba: Klíčovým momentem bylo, že v osudný večer, kdy pocítil silné bolesti na hrudi, odmítl lékařskou pomoc. Podle Cornwella a lékařských expertů, které konzultoval, nebyla nejpravděpodobnější příčinou smrti infarkt, ale plicní embolie – krevní sraženina, která mu ucpala plicní tepnu.

Nekompetentní kurie: V tomto příběhu není Vatikán hnízdem vrahů, ale spíše dysfunkčním, klepy prolezlým dvorem „malicherných starých mužů“, kteří absolutně selhali v zajištění adekvátní lékařské péče pro evidentně přetíženého a nemocného papeže. Utajování a lži nebyly snahou zakrýt zločin, ale snahou zakrýt vlastní ostudnou neschopnost a „nepatřičné“ detaily smrti, jako bylo nalezení těla řádovou sestrou.

Oba příběhy mají své zastánce. Yallopova teorie je postavena na reálné a prokázané korupci obrovských rozměrů. Cornwellova teorie je podložena zdokumentovanou anamnézou papeže a nepopiratelným chaosem a lhaním Vatikánu po jeho smrti. Kde leží pravda, se už asi nikdy nedozvíme. Vatikán se rozhodl, že ji znát nemáme. Tím, že odmítl pitvu, zničil jediný důkaz, který mohl jednou provždy ukončit spekulace.

Kardinálové se v říjnu 1978 sešli v Sixtinské kapli podruhé během dvou měsíců. Atmosféra však byla zcela jiná. Pryč byla naděje a optimismus srpnového konkláve. Nahradil je šok, strach a tíživý pocit naléhavosti. Smrt Jana Pavla I. otřásla církví až do základů a změnila priority volitelů. Už nehledali jen pastýře. Hledali muže, který by byl nejen svatý, ale také fyzicky zdravý a silný, někoho, kdo by dokázal odolat drtivému tlaku papežského úřadu, který zjevně zabil jeho předchůdce.

Italští kardinálové, tradiční držitelé moci, se ocitli ve slepé uličce. Byli rozděleni do nesmiřitelných frakcí a žádný z jejich kandidátů nedokázal získat potřebnou dvoutřetinovou většinu. V tomto patovém okamžiku, kdy se zdálo, že volba uvízla na mrtvém bodě, obrátil vlivný vídeňský kardinál Franz König pozornost svých kolegů k nečekanému jménu: charismatickému, sportovně založenému a v pouhých 58 letech relativně mladému arcibiskupovi z Krakova, Karolu Wojtyłovi.

Šestnáctého října 1978, po osmi kolech hlasování, z malého komína konečně vystoupal bílý dým. Dav na Svatopetrském náměstí ztichl v očekávání. Když kardinál Pericle Felici vystoupil na balkon a oznámil jméno nového papeže, náměstím se rozlehl šokovaný šepot.

„Carolum Wojtyla.“ Zpočátku následoval jen zdvořilostní potlesk pro neznámého cizince. Poprvé po 455 letech nebyl papežem Ital.

Když se však nový papež, který si na počest svého tragicky zesnulého předchůdce zvolil jméno Jan Pavel II., objevil na balkoně a pronesl svou první řeč v plynulé italštině, prolomil ledy. „Nevím, jestli se dokážu dobře vyjádřit ve vašem – našem – italském jazyce. Pokud udělám chybu, opravte mě,“ řekl s úsměvem. Jiskra přeskočila. Počáteční nejistota se změnila v bouřlivé nadšení.

Chaotický a tragický „rok tří papežů“ skončil. Smrt jednoho papeže a šokující skon druhého neúmyslně vedly k revolučnímu zlomu. Rozbily staletý italský monopol na papežství a otevřely dveře muži z „daleké země“, zpoza železné opony. Muži, jehož zkušenost s nacismem a komunismem mu dala jedinečnou morální sílu, aby se postavil tyranii a změnil běh dějin.

Zdroje:

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/63/77/38/kdyz_papez_odchazi.pdf

https://time.com/archive/6879163/religion-how-pope-john-paul-i-won/

https://www.catholicnewsagency.com/news/252191/nine-things-to-know-about-john-paul-i

https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/171115vychazi-kniha-objasnujici-smrt-jana-pavla-i

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pavel_I.

https://en.wikipedia.org/wiki/Pope_John_Paul_I_conspiracy_theories

https://en.wikipedia.org/wiki/August_1978_conclave

https://en.wikipedia.org/wiki/Pope_John_Paul_II

https://www.ncregister.com/news/1978-as-seen-via-three-american-witnesses

https://www.christnet.eu/clanky/5677/k_neprilis_znamym_podobnostem_papezu_jana_pavla_i_a_frantiska.url