Článek
Maria dceru pevně objala naposledy, pohladila ji po vpadlých tvářích a vstala. V koutě na houni spali její další čtyři děti, vysílené a vyhladovělé. Za chvíli se probudí a budou žadonit o kousek chleba, o jedinou bramboru – o cokoliv k jídlu. Jenže nic nezbylo. Maria cítila, že zoufalství, které v sobě dusí, je ještě hlubší než její žal nad ztrátou dítěte. Byla otupělá. Už neměla slzy.
Venku ležel sníh a země byla zmrzlá na kámen. Pohřbít nebohou dcerku nepůjde. Maria s námahou odtáhla drobné tělo ven do přístěnku, kde alespoň nebude přímo mezi odpadky. Snad později… snad až rozmrzne zem. Když se vrátila dovnitř, nejmladší syn se právě probudil zimou a slabostí.
Chlapec se třásl a promodralými rty šeptal: „Maminko… já mám hlad.“ Jeho matka jen poklekla, objala ho a kolíbala ve vyhublých pažích. Neměla co jiného nabídnout. Ani slova útěchy už nefungovala – děti moc dobře věděly, že v kredenci ani ve spíži nezůstalo vůbec nic.
Ještě před rokem mívala rodina malé hospodářství v jedné vesnici u řeky Volhy. Pár krav, políčko žita. Nic moc, ale nasytili se. Pak přišlo extrémní sucho, mráz, neúroda – a nakonec jim vše zabavili v rámci povinných odvodů pro vládu. Už na jaře 1921 tušili, co je čeká.
Od léta se rodina živila kořínky a polévkou z trávy. Na podzim se děti odnaučily běhat a hrát si; šetřily energii. K Vánocům roku 1921 dostaly každé hrst žitné mouky smíchané s pilinami. Tehdy se ještě dokázali zasmát a předstírat, že pečou cukroví. Ale teď byla zima na konci sil – a oni také.
Když krutý mráz zabil i poslední naději, vytrácelo se z lidí lidství. Co dokáže hlad učinit s milující matkou? Maria seděla v koutě a v náručí houpala nejmladšího synka. Hleděla přitom skelnýma očima na okno, za nímž poryvy větru honily sněhové vločky po zamrzlé pláni. Hlavou jí vířily myšlenky jako v horečce.
Další dítě umírá. Udělala jsem všechno, co se dalo? V nitru cítila strašnou vinu, že nedokázala děti nasytit. Někde hluboko se však ozýval i jiný, temnější hlas. Co když ještě není všechno ztraceno? Otřásla se. Raději ten hlas neposlouchat. Přitiskla si plačícího synka blíž k tělu, jako by ho chtěla ochránit před tím, co ji napadalo.
Za poslední týdny slyšela Maria mnoho děsivých příběhů. Šeptalo se o lidech, kteří zešíleli hlady a jedí cokoliv. O sousedce z vedlejší vsi, která prý odmítla vydat úřadům tělo svého zemřelého muže a křičela, že si ho raději sami snědí.
O skupině vyhladovělých žen a mužů, co vlezli v noci na hřbitov, vykopali čerstvý hrob a přímo tam na místě se vrhli na chladné maso nebožtíka. Říkalo se, že na tržišti ve městě někdo prodával koláče a karbanátky z lidského masa. Zprávy byly tak hrozné, že se jim nedalo ani věřit.
Jenže Maria jim věřit začínala. Hlad v ní postupně zabíjel stud i děs. Když jí včera sousedovic kluk potají nabízel malý kus tmavého masa za stříbrný prsten po babičce, s hrůzou odmítla. Teď ale před očima viděla ten kus masa znovu. Vybavila si vůni špeku, kterou cítila naposledy loni.
Při té představě ji polilo horko. Ta myšlenka byla zvrácená a přece lákavá. Někde v koutku mysli se ozval šepot: Možná proto se říká, že láska vyžaduje oběti. Maria pevně zavřela oči. Kam až může člověka dohnat zoufalství?
Noc toho dne byla bezměsíčná a tichá. V rozpadlé kamínka dávno vyhasl oheň a celá rodina se choulila ve tmě na jedné hromadě hadrů, aby se aspoň trochu zahřáli. Děti, vyčerpané hladem, spaly neklidným spánkem.
hladovějící děti pod hranicí podvýživy
Maria ale oči nezamhouřila. Slyšela každé zakručení jejich prázdných žaludků. Každé zasténání. Její rozhodnutí nakonec nepadlo náhle – rodilo se pomalu, během těch nekonečných hodin noční tmy. Ještě před svítáním vstala. Ruce se jí třásly, když brala do dlaní starou sekyrku.
Před malou chvílí pohladila každé ze svých spících dětí po vlasech a v duchu se omluvila. Teď stála v přístěnku nad tělem své dcery. Chvíli na ni hleděla, jako by čekala znamení shůry, poslední varování. Nic. Zima, hlad a zoufalství umlčely i Boha. Maria se křižovala a po tvářích jí stékaly slzy, když zvedla ostří.
O několik hodin později se z chýše linula vůně teplého vývaru. Poprvé po mnoha týdnech. Děti seděly kolem rozviklaného stolu a hltavě jedly hustou polévku. Byla tmavá, masitá, nezvyklé chuti – ale na tom teď nezáleželo.
Matka jim rozdala plné misky a dohlížela, aby spolkly každou poslední lžíci. Sama nejedla. V očích měla nepřítomný výraz a na rtech tichou modlitbu. Když dojedli, děti poprvé za dlouhé měsíce necítily hlad. Na bledých tvářích se objevil náznak barvy. Ten den nikdo z nich nevyslovil jediné slovo.
Zachránila je láska – a maso jejich vlastní sestry. Maria tímto způsobem odvrátila smrt hladem od svých zbývajících čtyř dětí. Ale cena, kterou zaplatila, se jí navždy vryla do duše.
Nebyla sama. Po celém povodí Volhy, v celém Povolží, v těch měsících tisíce dalších lidí překročily hranici tento pomyslný Rubicon. Hladomor v Rusku 1921–1922 byl nemilosrdný a přivedl statisíce rodin do živoucího pekla. Sucho, neúroda a válečná spoušť proměnily úrodnou step v pustinu bez jídla.
Čtvrtina všech rolníků sovětského Ruska hladověla. Zoufalí vesničané mleli mouku ze žaludů, hlíny, pilin nebo dokonce koňského trusu; jedli trávu, listí, mech i kůru ze stromů. To vše jen oddálilo nevyhnutelné. Jakmile nebylo už vůbec co jíst, došlo i na kanibalismus.
Z baškirských stepí i z vesnic okolo Buzuluku a Pugačova přicházely zprávy o tisících případů pojídání mrtvol. A nejen to – běžným jevem se stalo i zabíjení lidí pro maso.
„V naší vesnici jí lidské maso každý, jenomže nahlas se to neříká. Máme tam několik hospod a všechny nabízejí dětské maso,“ vypověděl suše jeden muž zatčený za kanibalismus. Hlad proměnil kraj Volhy v zemi, kde se rodiče báli pouštět děti ven po setmění – vyprávělo se o lupičích, kteří unášejí a zabíjejí znavené, osamocené pocestné kvůli kusu masa.
Obyvatelé Buzuluku a pozůstatky lidí, kteří padli za oběť kanibalismu
V Melekesském újezdu úředníci zatkli otce, jenž zavraždil a snědl své dvě malé děti; u výslechu bezvýrazně konstatoval, že jejich maso mu „chutnalo sladčeji než vepřové“. Takové a podobné příběhy se roku 1922 šířily všude okolo. Byly příliš hrůzné, než aby jim někdo chtěl věřit – přesto byly pravdivé. Hranice mezi životem a smrtí, mezi člověkem a zvířetem, se v těch dnech zcela stírala.
Hladomor v Povolží trval až do roku 1923 a připravil o život přibližně pět milionů lidí. Lidé umírali vyčerpáním a podvýživou, mnohé zahubily také nemoci jako cholera a tyfus.
Sovětská vláda zpočátku odmítala připustit, co se děje – hladomor popírala ještě dlouho po té, co se z venkova stala hromadná hrobka. Teprve v létě 1921, tváří v tvář zkáze, povolili bolševici zahraniční pomoc.
Spisovatel Maxim Gorkij zveřejnil na Západě dojemnou výzvu, v níž prosil civilizovaný svět o „rychlou pomoc ruskému lidu – pošlete chléb a léky“. Jeho apel zabral.
Do Ruska zamířily vlaky s potravinami a zásobami. Největší zásluhu měla American Relief Administration (ARA) řízená Herbertem Hooverem, jež už v první světové válce zachraňovala Evropu před hladem. Američané si kladli podmínku, že jejich potravinová pomoc bude nezávislá na komunistických úřadech – a zoufalá sovětská vláda souhlasila.
Během roku 1922 už ARA denně sytila kolem deseti milionů ruských mužů, žen a dětí. Rozdala také nekonečné tuny mouky, fazolí a konzerv, dovezla osivo, léky, oblečení. I díky tomu se na jaře 1923 sklizené obilí vrátilo k normálu a hladomor konečně ustal. Miliony životů byly zachráněny před jistou smrtí – třebaže pro mnohé pomoc přišla příliš pozdě.
Po roce a půl utrpení zavládlo v ruských vesnicích ticho. Ti, co přežili, se už nikdy nevrátili k normálnímu životu. Zůstaly jim navždy prázdné pohledy, jizvy na těle i na duši. O hrůzách, které viděli či sami spáchali, raději mlčeli.
V novém Sovětském svazu navíc otevřená zpověď nepřipadala v úvahu – kanibalismus se stal nesděliteným tajemstvím ruského venkova. Úřady odstranily z novin i dějepisu zmínky o nejhorších epizodách hladomoru. Těla mrtvých byla dávno pohřbena, ale strašidla hladu žila v myslích dál.
hladomor zasáhl všechny, bez ohledu na věk
Jaro 1923. Na stráni za Mariinou chalupou rozkvetly první plané květiny. Zemi konečně opustil mráz. Maria klečela na vlhké hlíně a holýma rukama do ní vyhrabávala mělký hrobeček. Neměla už ani rýč – prodala ho před časem za pytlík prosa.
Do jámy opatrně ukládala to málo, co zbylo z její nejstarší dcery. Pár drobných kostí, pár zubů. Každý kousek zabalila do hadříku a položila do země s něhou, jako by balila novorozeně do zavinovačky. Vedle ní stály její přeživší děti – kostnaté postavy v otrhaných šatech, které jim byly ještě loni malé. Nikdo nevydal ani hlásku. Maria setřela zpocené čelo a pohlédla na své nejmilejší.
V očích se jí leskly slzy, které ale nikdy nespadly. Už neměla čím plakat. Svůj pláč vypotřebovala tamtu krutou zimu. Potichu zahrnula hrob hlínou a pokřižovala se. V rádiu prý hlásili, že hladomor končí. Lidé zase seli obilí a v pecích se brzy bude péct chléb. Maria tomu nevěnovala pozornost. Utkvěle zírala na drobný kopeček země před sebou.
Zbývalo položit kříž. Jeden suchý nahrubo stlučený křížek na památku dívky, jejíž jméno už nikdy nikdo nevysloví. Přejela rukou po oprýskaném dřevě. Její dcera, obětovaná z lásky, měla teprve třináct let.
Zdroje:
https://airmail.news/issues/2019-11-2/how-to-serve-man
https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_famine_of_1921%E2%80%931922#
https://soviethistory.msu.edu/1921-2/famine-of-1921-22/
https://www.nytimes.com/1933/08/25/archives/famine-in-russia-held-equal-of-1921-witnesses-describe-starvation.html
