Článek
Na krbové římse jeho newyorského bytu leželo několik polaroidových fotografií. Nahá dívka na nich se plaše usmívala do objektivu – dívka, kterou Woody Allen dobře znal. Když je Mia Farrowová jednoho zimního dne roku 1992 objevila, zůstala nehybně stát v šoku.
Allen nedokázal nic říct. Věděl, že neexistují slova, která by dokázala vysvětlit či omluvit to, co se právě provalilo. Na těch snímcích byla Soon-Yi Previnová, jedna z dcer Mii Farrowové – a zároveň jeho tajná milenka.
Kdysi dávno rozesmál celý svět absurdním vtipem o zakázané lásce mezi nevlastním otcem a dcerou; teď se ten vtip stal mrazivou skutečností. Rodinný život, který si s Miou v průběhu let vytvořil, se během jediného odpoledne proměnil v trosky.
Mia neřekla nic. Jen položila fotografie zpět na místo. Allen se díval na ženu, kterou miloval, a chápal, že právě přišel o její důvěru navždy.
Bylo těžké uvěřit, kam až se jejich příběh dostal. Ještě před pár měsíci působili navenek jako neobyčejný, ale fungující pár: slavný režisér a uznávaná herečka, kteří spolu s houfem adoptovaných i vlastních dětí tvořili netradiční rodinu v srdci Manhattanu.
Nikdy se nevzali a bydleli odděleně, jen přes Central Park naproti sobě. Allen byl samotářský umělec, zvyklý na svůj klid a rutinu, zatímco Mia pečovala o děti ve svém bytě plném smíchu i chaosu. Přesto spolu vychovávali syna Satchela (později známého jako Ronan Farrow) a dceru Dylan, které Mia adoptovala ještě před jejich vztahem, a Allen je přijal za své.
Woody Allen však nikdy nebyl typickým rodinným mužem. Ve skutečnosti se celý život cítil trochu cizincem ve vlastní rodině, a to už od dětství. Narodil se jako Allan Konigsberg v prosinci 1935 do židovské rodiny v Brooklynu.
Jeho rodiče byli zvláštní pár – otec často měnil zaměstnání a matka byla přísná účetní; podle Allenových přátel spolu rodiče mnohdy celé měsíce nepromluvili jediné slovo. Malý Woody se tak už jako kluk naučil utíkat před dusnou atmosférou domova do světa vlastní představivosti.
Večer co večer sedával sám ve sklepě, večeřel o samotě a ztrácel se v říši komiksů a kouzelnických triků. Tam dole, obklopený Batmanem a Supermanem, cvičil na klarinet, zkoušel karetní triky a snil o lepším životě. „V dětství mě nikdy nevzali ani do muzea, ani na Broadway. Nikdy,“ vzpomínal po letech hořce. Hudba, humor a fantazie se staly jeho útočištěm – a zůstaly jimi dodnes.
Poprvé okouzlilo kino pětiletého Woodyho, když viděl Sněhurku a sedm trpaslíků. V rozhodující scéně nevydržel sedět, rozběhl se k plátnu a natáhl ruku, jako by se chtěl dotknout kouzelného světa za ním.
Už tehdy pochopil to, co později vyjádřil ve svém filmu Purpurová růže z Káhiry: že život na filmovém plátně může být snesitelnější než ten skutečný. V šesti letech podnikl první výpravu do Manhattanu a okamžitě se zamiloval do ruchu velkoměsta, do kina, do záře reflektorů. Realita Brooklynu s hádajícími se rodiči a prázdným domovem ho děsila – ale Manhattan, ten byl plný slibu, že život může být takový, jaký si ho vysní.
V dospívání v sobě objevil dva talenty: humor a psaní. Po škole trávil hodiny vymýšlením vtipů a anekdot, které pak jako nezletilý posílal do novin pod pseudonymem. Už v šestnácti letech si vydělával psaním vtipů pro místní sloupkaře. Tou dobou si také změnil jméno na Woody Allen, prý jen tak z legrace a podle dívky, do které byl platonicky zamilovaný.
Z neohrabaného, zakřiknutého kluka s tlustými brýlemi vyrostl hubený mladík s břitkým jazykem a neuvěřitelnou pracovní pílí – vštěpovala mu ji jeho matka, která mu neustále opakovala: „Nemarni čas!“.
Allen v sobě od dětství nosil hlubokou nejistotu a pesimismus; posedle se bál smrti a věřil, že sklenice je vždy poloprázdná. Vtipkování a tvůrčí práce byly jeho způsobem boje proti strachu. Jak sám později řekl, psaní a natáčení filmů byla terapie, která ho chránila před vlastními démony.
Ve dvaceti letech se oženil s první láskou ze sousedství. Manželství s Harlene Rosenovou ale vydrželo jen několik let (1956–1962). Po rozvodu si ze své exmanželky dělal v komediálních vystoupeních legraci – nazval ji „strašlivou paní Allenovou“ – až ho nakonec za tyto vtipy zažalovala.
Byla to hořká lekce, že ani humor nemůže zacelit skutečná zranění. Druhá manželka, herečka Louise Lasserová, ho poznala už jako vycházející hvězdu: v 60. letech Allen zářil na Broadwayi, točil svůj první film Seber prachy a zmiz a jeho absurdní gagy o sexu, psychoanalýze a smrti si získávaly kultovní oblibu.
Jenže i druhý sňatek (1966–1970) se rozpadl– Woody byl příliš ponořený do práce a možná příliš zahleděný do sebe, než aby dokázal udržet trvalý vztah. Skutečnou celoživotní vášeň našel jen ve filmu.
Sedmdesátá léta přinesla Allenovi vrchol slávy. Filmy jako Annie Hallová či Manhattan definovaly celou generaci filmových intelektuálních komedií. Na plátně ztělesnil sám sebe – neurotického, okouzlujícího Newyorčana, který sice tápe v lásce, ale své zmatky dokáže glosovat s humorem a šarmem. Za Annie Hallovou (1977) získal Oscara a jeho herecká partnerka Diane Keatonová – někdejší přítelkyně ze 70. let – také.
Allenovy filmy byly osobní, často vycházely z jeho vlastních vztahů. Když v komedii Manhattan (1979) líčil románek stárnoucího intelektuála a sedmnáctileté dívky, diváci to tehdy vnímali jako další z jeho výstředních fantazií. Nikdo netušil, že o desetiletí později bude Allen čelit podobnému příběhu ve skutečném životě.
V 80. letech se stala jeho múzou a partnerkou Mia Farrowová. Poprvé se potkali v roce 1979; Mia už tehdy byla slavná herečka a adoptivní matka několika dětí, včetně malé korejské holčičky jménem Soon-Yi.
Allen zpočátku pochyboval, zda zapadne do tak velké rodiny – sám děti neměl a jeho svět byl až pedanticky uspořádaný kolem psacího stroje, kamery a pondělních večerů s jazzovou kapelou v hotelu Carlyle. Ale Mia ho překvapila. Byla půvabná, sečtělá a oddaná mateřství, což Allen obdivoval.
Zamilovali se do sebe. Mia se objevila v jeho filmu Sex noci svatojánské (1982) a od té doby byla hlavní hvězdou třinácti Allenových filmů v řadě. Působili jako sehraný tvůrčí tandem i oddaní partneři. Mia vnesla do Allenova života určitý řád a také děti, po kterých on sice nikdy netoužil, ale nakonec je ve svých padesáti letech s překvapením vítal.
Společně adoptovali holčičku Dylan a krátce nato se jim narodil syn Satchel (Ronan). Allen se opakovaně dušoval, že tohle jsou „děti, které neopustí“, ačkoliv se sám nikdy nenastěhoval k Mie natrvalo. Každý večer se vracel do svého tichého bytu plného knih a jazzových desek.
Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by v tomto netradičním uspořádání mohlo číhat neštěstí. Allen s Farrowovou žili odděleně, ale zdánlivě spokojeně. Soon-Yi Previnová, jedna z Miiných starších adoptivních dcer, kterou si přivedla ještě z předchozího manželství s dirigentem André Previnem, Allenovi nepřipadla nijak výrazná.
Byla o 35 let mladší než on a v dětství ho spíše ignorovala; říká se, že si mezi sebou nikdy nic moc neřekli. Když ale Soon-Yi dospěla do svých dvaceti let, něco se změnilo. Mia prý Allenovi sama navrhla, aby vzal nesmělou Soon-Yi občas s sebou na basketbalový zápas, aby se trochu otrkala ve společnosti.
Ironií osudu právě během těchto výletů přeskočila jiskra. Allen náhle spatřil v tiché, introvertní Soon-Yi zalíbení – objevila se mezi nimi nečekaná náklonnost, kterou ani jeden neuměl vysvětlit. „Srdci neporučíš,“ řekl později Allen slavnou větu na dotaz novinářů, jak mohl navázat vztah s partnerčinou dcerou.
Ve své mysli si omlouval, že Soon-Yi není jeho biologická ani nevlastní dcera a že on sám pro ni nikdy nebyl tatínkem v pravém slova smyslu. Ale okolní svět to viděl jinak: jako neodpustitelnou zradu.
Ten osudný den, kdy Mia našla fotografie na krbu, představoval jen první detonaci v řetězové reakci. Následoval výbuch hněvu, slz a vzájemných výčitek, který neměl vítěze – pouze poražené. Mia Farrowová vztah se Soon-Yi pochopitelně vnímala jako nejhlubší zradu, jakou si lze představit.
Allen později uznal, že její šok, zděšení a zuřivost byly naprosto na místě: „Byla to naprosto adekvátní reakce,“ napsal s pokorou ve svých pamětech. Několik dní po odhalení visela nad celou rodinou tíživá atmosféra. Mia plakala, křičela, někdy upadala do tichého zoufalství.
Allen jako by otupěl – nedokázal situaci řešit jinak než neobratnými omluvami a nakonec ústupem. Odstěhoval se z dosahu Mii i dětí a snažil se najít útěchu tam, kde ji nacházel vždy: v práci.
Jenže drama tím neskončilo. O necelých osm měsíců později, v srpnu 1992, přišla další rána – a byla ještě závažnější. Sedmiletá Dylan, kterou oba vychovali od batolecího věku, jednoho dne po návštěvě s Allenem u Mii doma popsala matce znepokojivý zážitek. Uvedla, že ji adoptivní otec osahával na intimních místech.
Farrowová v hrůze obvinila Allena ze sexuálního zneužití dítěte. Následovalo vyšetřování policií a sociálními pracovníky ve státech New York a Connecticut. Allen obvinění rozhodně popřel a tvrdil, že si to Mia celé vymyslela a dítě navedla.
Tvrdil, že jde o pomstu podvedené ženy. Celá Amerika sledovala tento skandál jako tragické veřejné divadlo: geniální filmový tvůrce a miláček intelektuálů stál proti své bývalé múze v ostré soudní při o opatrovnictví dětí a zároveň čelil podezření z nejhoršího možného činu.
Vyšetřování trvalo mnoho měsíců a jeho závěry zůstaly rozporuplné. Odborníci z kliniky při Yaleově univerzitě nakonec došli k názoru, že Dylan nebyla zneužita, a případ byl odložen bez vznesení obvinění. Soudce v opatrovnickém řízení však ve verdiktu nešetřil kritikou na Allenovu adresu: označil ho za „nedůvěryhodného“ a svěřil všechny děti do péče Mie Farrowové.
Allen tak rázem přišel o možnost vídat Satchela i Dylan a zůstal zcela sám – paradoxně jen s tou ženou, kvůli které vše vypuklo, se Soon-Yi. Jeho veřejná pověst utrpěla těžkou ránu; to, co se do té doby šeptalo, se nyní křičelo na titulních stránkách novin. Z geniálního neurotika, kterého měli všichni tak rádi, se pro mnohé stal vyvrhel a podezřelý z ohavných činů.
Allen se v té době stáhl z veřejného života a soustředil se na dokončení filmu Manželé a manželky. Šlo o hořkou vztahovou dramedii, kde (jaká ironie!) hrál s Miou manželský pár v rozkladu a řešil nevěry. Když film v roce 1992 přišel do kin, byl sice kvalitní, ale nikdo o něm nechtěl mluvit jinak než v souvislosti s realitou, která ho předběhla. Skandál zastínil i Allenovu další tvorbu.
A přesto – on nepřestal tvořit. Jako by šlo o jeho jedinou záchranu, pokračoval tvrdošíjně v natáčení alespoň jednoho filmu ročně. V polovině 90. let se dokonce dočkal určitých profesních triumfů: herečka Mira Sorvinová získala Oscara za roli v jeho komedii Mocná Afrodité (1995). Film Výstřely na Broadwayi (1994) mu vynesl nominaci na Oscara za režii. Zdálo se, že jako umělce ho Hollywood není ochoten úplně zatratit. Někteří diváci a kritici dokázali oddělit dílo od osobního skandálu – alespoň na čas.
Do konce 90. let Allen natočil další výrazné filmy jako Pozor na Harryho (1997) či Celebrity (1998). V soukromí pak učinil krok, kterému ještě před pár lety nikdo nechtěl uvěřit: v prosinci 1997 si vzal za manželku Soon-Yi Previnovou.
Tichý obřad v Benátkách, daleko od senzacechtivých titulků, spojil dva lidi odsuzované okolím, ale zřejmě odhodlané dokázat, že jejich láska není jen chvilkový skandál. Pro Miu a mnoho dalších to byla pachuť zvrácenosti – pro Allena možná jediný způsob, jak dát svému poklesku nějaký řád a smysl.
Manželství s Soon-Yi překvapivě vydrželo dodnes. Společně adoptovali dvě dcery, vnesli do svého soužití určitý klid a soukromí.
Navzdory všemu se Allen nikdy veřejně nekál. Stále trval na své nevině v otázce obvinění ze zneužití Dylan. Roky plynuly, Hollywood na skandál pozvolna zapomínal – až do chvíle, kdy se o něj připomněla sama Dylan Farrowová. V roce 2014, v době, kdy měl Allen obdržet Zlatý globus za celoživotní dílo, zveřejnila otevřený dopis, v němž znovu detailně popsala, co jí jako sedmileté údajně udělal.
Případ, který byl oficiálně uzavřen, se tak znovu dostal na titulky. A pak přišla vlna MeToo v roce 2017 a s ní přehodnocení pohledu na činy mocných mužů. Mnozí herci a herečky, kteří s Allenem v minulosti spolupracovali, se náhle distancovali. „Už bych s ním znovu netočil,“ prohlásil herec Timothée Chalamet, zatímco režisérka Greta Gerwigová litovala, že se kdy nechala obsadit do jeho filmu.
Allen se ocitl pod nepřátelskou palbou kolegů i části veřejnosti, která nyní dala za pravdu Dylan Farrowové. Jeho připravovaný film zrušilo studio Amazon, a režisér dokonce na gigant podal žalobu za porušení smlouvy (spor skončil mimosoudním vyrovnáním). Jednu dobu to vypadalo, že už možná žádný další film nenatočí – v Americe ho nikdo nechtěl financovat ani distribuovat.
Woody Allen se ale odmítl vzdát. Stejně jako v mládí, i ve svých osmdesáti letech unikl tam, kde nacházel smysl života – do práce. Evropští producenti mu už dříve nabídli azyl a peníze, a tak Allen začal točit filmy v Londýně, Barceloně, Paříži či Římě, daleko od Hollywoodu. Vznikly tak snímky jako Match Point (2005), Vicky Cristina Barcelona (2008) či Půlnoc v Paříži (2011), za niž dostal dalšího Oscara.
Na veřejnosti už dnes vystupuje zřídka. Ve svých 90 letech působí křehce – drobný muž v tvídové čepici, s ustaranýma očima za silnými brýlemi. Když se přece jen objeví před novináři, mluví tichým, zamyšleným hlasem.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Woody_Allen
https://time.com/4100521/woody-allen-biography/
https://www.britannica.com/biography/Woody-Allen/The-1990s-and-sexual-abuse-allegations
https://www.foxnews.com/entertainment/woody-allen-slams-cancel-culture-dumb-decades-ongoing-scandal
https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/books/first/m/meade-woody.html?simple=True
https://en.wikipedia.org/wiki/Woody_Allen_sexual_abuse_allegation
https://forward.com/culture/film-tv/695776/woody-allen-bio-review-patrick-mcgilligan-travesty-of-a-mockery-of-a-sham/
