Sophie Marceau: krásná Bond girl si za milion franků koupila svobodu a odmítla státní vyznamenání

V přítmí skromného bytu na pařížském předměstí tak dospívá dívka, která se o pár let později stane hereckou hvězdou – a miliony cizích lidí budou obdivovat její půvab, jejž matka nikdy nepochválila. Ale zatím je Sophie sama. Bojí se uvěřit svým snům, ale zároveň cítí, že právě sny jsou jejím únikem z šedé reality. Už ve dvanácti letech si potají slíbí: jednou bude herečkou, uteče z chudoby a všem ukáže, co v ní je.

Rodiče malé Sophie, vlastním jménem Sophie Danièle Sylvie Maupu, nemají s filmem nic společného. Otec Benoît je řidič kamionu a matka Simone prodavačka; žijí obyčejný život v městečku Chelles poblíž Paříže. Když je Sophii devět, manželství rodičů se rozpadá. Citlivé děvčátko najednou stojí před těžkou volbou – soud svěří ji i staršího bratra do péče otce.

Dětství se rázem mění. Maminka odchází a Sophie zůstává s tátou v malém bytě na pařížském předměstí. Možná už tehdy se v ní začíná usazovat tiché odhodlání nikdy nedopustit, aby na ní někdo znovu takhle zapomněl. Jako by se sama sobě zavázala, že jednou ji svět uvidí.

Nemá žádné herecké příbuzné ani bohaté známé. A přesto si vysní odvážný plán. Chce si kupovat pěkné šaty a voňavé šminky, nemuset obracet každou minci. Moc dobře ví, že v jejich poměrech na to nejsou peníze. Ve třinácti letech proto udělá troufalou věc – přihlásí se do dětské castingové agentury.

Zpočátku jde jen o drobné reklamy, pár franků do prasátka. Pak se ale v roce 1980 na stole jednoho režiséra objeví její fotografie a všechno nabere rychlý spád. Francie touží po nové tváři pro film o dospívajících a neznámá tmavovláska zaujme natolik, že dostane hlavní roli. Sophii je pouhých čtrnáct, když poprvé stanula před kamerou – a stane se zázrak.

Film Večírek (La Boum) se ihned promění v celonárodní senzaci. Příběh čerstvě zamilované teenagerky Vic osloví milióny diváků; možná proto, že Sophie do role vkládá vlastní prožitky. Stejně jako filmová hrdinka, i ona se trápí rozchodem rodičů a sní o porozumění a lásce. Za pár měsíců zná její jméno celá země. Z nesmělé dívenky z předměstí je hvězda.

A skoro stejně rychle ztrácí i své staré jméno. Režisér Claude Pinoteau jí navrhne, aby si kvůli větší atraktivitě zvolila umělecký pseudonym. Sophie souhlasí – chce si ponechat iniciály S.M., a tak sáhne po jménu Marceau podle jedné pařížské ulice. Bylo to první co ji napadlo. Rodí se Sophie Marceau.

Ještě jí není ani šestnáct a na kontě má více peněz, než si její rodiče kdy dokázali představit. První honoráře investuje rozumně: koupí si malý byt v Paříži, aby mohla žít samostatně. Záhy však zjišťuje, že svět filmu má i odvrácenou stranu. Podepsala dlouhodobou smlouvu s produkční společností Gaumont a ta teď rozhoduje o její kariéře.

Chtějí z ní mít navždy roztomilou „Vic“ z Večírku, tvář pro romantické komedie. Ale Sophie má jinou představu. Touží hrát i ve vážných filmech, zkusit něco hlubšího – možná cítí, že smutek v duši se nedá vyjádřit jen úsměvem na kameru. A tak udělá krok, ke kterému by leckdo neměl odvahu: v pouhých šestnácti letech rozhodne vybojovat vlastní svobodu.

Za cenu jednoho milionu franků předčasně vykoupí sama sebe ze smlouvy s Gaumontem. Většinu astronomické částky si musí vypůjčit. V sázce je všechno, co vydělala. Ale Sophie neváhá – raději riskuje bankrot, než aby ztratila kontrolu nad svým životem.

Tohle odhodlání se v ní nezlomí už nikdy. O třicet let později o sobě sebevědomě prohlásí: „Jsem dominantní typ a potřebuju mít věci pod kontrolou. Nedělá mi problém nést za ně odpovědnost. Nikdy jsem se nebála dělat rozhodnutí a ráda lidem říkám, co si myslím,“ přiznává otevřeně. Už jako dospívající dívka pochopila, že svoboda je pro ni důležitější než pohodlí.

A ten risk se jí vyplatil. Hned po Večírku 2, za který získává prestižní Césara pro nejslibnější herečku, se objeví v náročných dramatických rolích po boku slavných hereckých es.

Zazáří ve válečné epopeji Pevnost Saganne s Gérardem Depardieu a Catherine Deneuve či ve stylové komedii Veselé Velikonoce vedle Jeana-Paula Belmonda. Z dětské hvězdičky rychle roste respektovaná mladá herečka.

Když je Sophii necelých devatenáct, přichází setkání, které převrátí její život naruby. Na premiéře filmu v roce 1984 se seznamuje s polským režisérem Andrzejem Żuławským. On je zkušený umělec, o šestadvacet let starší muž, ona mladičká hvězdička hledající vedení. Co přesně je svede dohromady, ví jen oni dva – možná vzájemný obdiv, možná osamělost, která oba trápí.

Žuławski je radikální a kontroverzní polský režisér, jehož filmy byly v jeho vlasti často zakazovány pro jejich syrovost a politické podtóny. Jeho tvorba se nořila do temných zákoutí psychiky, sexuality a násilí. Byl proslulý tím, že své herce, a zejména herečky, tlačil k extrémním, až hysterickým výkonům, aby z nich „osvobodil“ syrové emoce.

Žuławski v ní vidí výjimečný talent a Sophie v něm muže s hlubokou inteligencí a vášní, jakou u vrstevníků postrádala. Zamilují se do sebe navzdory všem pochybnostem okolí. Jejich vztah budí pozdvižení: tisk poukazuje na obrovský věkový rozdíl a na to, že citlivá dívka padla do náruče někomu, kdo by mohl být jejím otcem.

Ale Sophie má pro společenské konvence jen pobavený úsměv. „Líbilo se mi, že se kolem mě točili daleko mladší muži, ale nikdo nebyl zajímavější než Andrzej,“ prohlašuje dokonce. Je přesvědčená, že je to láska na celý život.

Jejich první společný film dostane příznačný název Šílená láska (L’Amour braque, 1985). Kamera v něm zachytí bouřlivou energii a posedlost, které protkávají i jejich reálný vztah. Nikdo zvenčí netuší, co všechno spolu prožívají za zavřenými dveřmi – snad ohnivé hádky, smíření v slzách, nekonečné diskuze o umění i smyslu života.

Pro Sophie, které ještě nebylo ani dvacet, je Andrzej školou lásky i života: díky němu objevuje klasickou hudbu, filozofii, krásu východní Evropy. Přestává být tou naivní dívkou s culíkem; vedle staršího partnera rychle dozrává. Žuławski ji obsazuje do svých dalších filmů, které jsou náročné, temné a plné emocí – a Sophie jim dokáže vtisknout svou duši.

Veřejnost časem jejich vztah přijme jako fakt a snad i zapomene, že je mezi nimi tak velký věkový odstup. Sophie se stáhne z bulvárního zájmu a najde si útočiště v úzkém kruhu Andrzejových přátel a kolegů. Je šťastná.

Trvá to dlouhých sedmnáct let. Deset let od seznámení se jim narodí syn Vincent. Na filmovém plátně stále září po boku partnera, v dramatu Fidelity (2000) zosobní ženu lavírující mezi věrností a zradou – možná poslední ozvěnu jejich vlastního soužití. Pak ale přijde skutečnost, na kterou Sophie připravená není: láska, o níž věřila, že potrvá navěky, se pomalu vytrácí.

Možná Žuławski přestává rozumět její touze po normálním rodinném životě, možná ona nemůže dýchat pod tíhou jeho géniem rozervané povahy. Kde dřív plály emoce, teď zůstává prázdno. Sophie se rozhodne odejít. Krátce po svých pětatřicátých narozeninách, v roce 2001, oznámí rozchod s Andrzejem. Jeden velký příběh končí.

Nikdy o těch důvodech nemluvila dramaticky. Rozchod prý nebyl nijak dramatický, obešel se bez skandálů či nenávisti. Oba si ponechávají v srdci úctu za léta, která spolu strávili. Když Żuławski v roce 2016 zemře, Sophie tiše přijede na jeho pohřeb do Polska a postaví se k jeho hrobu po boku jejich dospělého syna.

Ve stejném roce, kdy se rozejde s Andrzejem, vstoupí Sophie do nové řeky. Osud jí nečekaně přivádí do cesty Jima Lemleyho, amerického filmového producenta. Je to úplně jiný muž než Żuławski: mladší, klidnější, z praktického světa filmového byznysu. Sophie se do něj zamiluje a možná doufá, že s ním konečně pozná obyčejnou rodinnou pohodu, jakou nikdy neměla.

Stěhuje se za Jimem do Londýna a v roce 2002 mu porodí dceru Juliette. Na čas se stáhne z hereckých výzev a plnými doušky se nadechne mateřství. Poprvé v životě má pocit skutečného domova: malou dcerku, syna Vincenta vedle sebe a muže, s nímž může sdílet radosti i strasti každodennosti.

V rozhovorech té doby vypráví, jak moc ji mateřství proměnilo: „Dáte jim život a současně jim nadělíte i smrt, protože ta je nedílnou součástí života a může přijít kdykoli. Žijete v permanentním strachu, snažíte se dítě ochránit od všeho zlého a přitom můžete napáchat spoustu škody,“ uvažuje nahlas o svých obavách. Pro ženu, která celé mládí žila naplno a riskovala, je trvalá starost o křehký nový život něčím zcela novým – sladkým břemenem, které přijímá s pokorou.

Po šesti letech se však i vztah s Lemleyem vyčerpá. Sophie je najednou sama s dětmi, rozkročená mezi Londýnem a Paříží, prací herečky a péčí o rodinu. V té době v sobě objeví tvůrčí energii, která se hlásí o slovo jinak než před kamerou – začne psát a režírovat vlastní filmy.

Už v roce 2002 natočí romantickou ságu Parlez-moi d’amour (Promluv mi o lásce), za kterou získá cenu pro nejlepšího režiséra na festivalu v Montrealu. Pro mnohé je to šok: herečka bez formálního vzdělání, která nedokončila ani střední školu, najednou dokazuje, že má i režisérský talent.

A nejen to – píše knihy. V roce 1995 vydává poloautobiografický román Menteuse (Lhářka), v němž se zřejmě snaží literárně zpracovat chaos svých citů v době po rozpadu prvního vztahu. Tahle niterná zpověď kritiky příliš nenadchne, Sophie ji později sama zlehčí jako mladickou terapii. Ale psaní se nevzdá.

O mnoho let později, už jako zralá padesátnice, vydá sbírku povídek a básní La Souterraine, do níž vloží reflexe o ženách různých věků, o lásce i smutku – a na obálku umístí svou vlastní fotografii z dětství, kudrnatou holčičku s velkýma vážnýma očima. Možná vzkaz té malé Sophii, kterou v sobě stále nosí.

Teprve po několika letech samoty potká muže, který se k ní věkově i zkušenostmi hodí mnohem lépe. Francouzský herec Christopher Lambert vstoupí do jejího života v roce 2007 při natáčení filmu Záhadná neznámá. Oba jsou hvězdy, oba mají za sebou bouřlivé vztahy. A oba, zdá se, hledají to samé – klidný přístav lásky na prahu padesátky.

Jejich vztah se vyvíjí pomalu a harmonicky, stranou pozornosti médií. Po letech Sophie poprvé vážně uvažuje o manželství. S Lambertem je jí dobře, připadá jí bezpečný a silný, jak sama řekne přítelkyním. Na svatbu nespěchají, ale nakonec se v roce 2012 skutečně vezmou.

Sophie Marceau stanula před oltářem vůbec poprvé ve svém životě. Pro okolí se tím stává symbolem zralého štěstí – krásná herečka a charismatický „Highlander“ Lambert tvoří pár, který nikdo nevidí jinak než spokojený.

Jenže osud tomu chtěl jinak. Po sedmi letech vztahu a dvou letech od svatby se manželství nečekaně rozpadá. Proslulá „sedmá vlna“ dostihne i Sophii a Christophera. Její asistentka v Paříži oznamuje médiím, že dvojice se rozhodla žít odděleně, ale zůstává přáteli. Ani tentokrát se Sophie neutápí v okázalém smutku před kamerami.

Rozchod opět proběhne v poklidu a s vzájemnou úctou. Přátelé tvrdí, že se rozešli jako dobří známí, prostě proto, že láska vyprchala. Sophie se opět zahalí do svého diskrétního soukromí. Na veřejnosti se po boku žádného muže delší dobu neukáže, ačkoli bulvár sem tam naznačuje nějaké kratinké románky. Ona však mlčí. V padesáti letech se učí být sama se sebou.

Herecká kariéra Sophie Marceau mezitím plyne dál klidně jako široká řeka. Z role do role přechází s lehkostí, střídá žánry, jazyky i kontinenty. V polovině 90. let ji nemine volání Hollywoodu – Statečné srdce Mela Gibsona z ní udělá tvář známou po celém světě. Stovky milionů diváků si ji pamatují jako ušlechtilou princeznu Isabellu po boku hrdiny Williama Wallace.

Její postava byla historicky nepřesná – ve skutečnosti byla princezna v době děje filmu dítě a s Williamem Wallaceem se nikdy nesetkala. Ale ani tato drobnost nezabránila filmu, aby získal pět Oskarů.

Sama Sophie však tehdy i dnes stojí nohama pevně na zemi: americká sláva ji okouzlila, ale nikdy nepohltila. „Doma se dostanu k mnohem zajímavějším projektům… Na Hollywood odkázaná nejsem, ve Francii i jinde v Evropě mám práce dost,“ prohlásila už koncem 90. let.

Nechtěla se stát dalším evropským trofejním „objevem“ pro Hollywood, který po chvíli zazáří a zhasne. I když přiznává, že role ďábelsky svůdné Bond girl Elektry Kingové v Jeden svět nestačí pro ni byla pohádkovou výzvou, uvnitř zůstala vždy tak trochu tvrdohlavou Francouzkou, která si svou cestu volí sama.

A tak pendluje mezi kontinenty. Zahrála si Annu Kareninu v angličtině i markýzu de Merteuil ve francouzštině, před kamerou se potká s legendami jako Jean-Paul Belmondo, Gérard Depardieu, Catherine Deneuve či Pierce Brosnan.

S Brosnanem dokonce naváže hravé přátelství při natáčení bondovky – Sophie se baví tím, že dokonalého Jamese Bonda zasypává sněhovými koulemi, protože herec nemá sníh rád. Je v ní stále kus rozpustilé holky, která se nebojí udělat legraci sama ze sebe. Možná právě tím si získává tolik srdcí diváků. Kamera ji miluje pro její přirozenost a humor, ale také pro stíny smutku, které dokáže v pravou chvíli vtisknout pohledu.

Její role Elektry Kingové je považována za jednu z nejlepších a nejkomplexnějších ženských postav v historii bondovek. Její postava měla hloubku, trauma (Stockholmský syndrom) a sadistické sklony. Z pohledu hereckého výkonu to byl velký kontrast s druhou Bond girl ve filmu, Denise Richards, jejíž výkon byl kritiky všeobecně strhán jako nevěrohodný a plochý. Sophie v tomto srovnání naprosto zazářila.

Na přelomu tisíciletí se stává tak populární, že v rodné Francii ji rok co rok diváci volí nejoblíbenější herečkou vůbec. Podobnou lásku jí projevuje i publikum v Asii – v Číně a Japonsku ji vnímají jako ztělesnění francouzské elegance a její tvář zdobí titulní strany tamních magazínů.

Sophie cítí odpovědnost, kterou jí tahle přízeň přináší. Nemá žádné oficiální sociální sítě a žárlivě si střeží soukromí, přesto využívá svého věhlasu pro dobrou věc. Dlouhé roky je ambasadorkou proslulého klenotnictví Chaumet a zároveň tváří luxusních automobilů DS – díky tomu se dostává do povědomí i mladé generaci milovníků módy a techniky.

Ještě důležitější je ale její charitativní činnost: stává se patronkou organizace Arc-En-Ciel, která plní sny vážně nemocným dětem. Po nemocnicích rozdává úsměvy a tichou útěchu těm nejzranitelnějším.

A ozve se, i když jde o principy: v roce 2016 veřejně odmítne převzít Řád čestné legie, nejvyšší francouzské vyznamenání, na protest proti tomu, že stejné ocenění získal saúdskoarabský princ zapletený do porušování lidských práv. Svou vlast miluje, ale své svědomí miluje víc.

Dnes, když překročila padesátku, působí Sophie Marceau klidným dojmem. Stárne s noblesou, napsal jeden časopis, když herečka s úsměvem přijala, že její tvář zdobí drobné vrásky a tělo už nemá křivky dvacítky. Ona sama to nijak neřeší – pořád v sobě nosí tu střídmou dívku, kterou máma kdysi vedla k prostotě.

Pokud jde o lásku, Sophie Marceau neztratila nic ze své mladické duše. V 56 letech prohlásila, že není na světě sama – jemně naznačila, že má partnera, ale jméno tají. Někteří novináři spekulují, že jejím vyvoleným je podnikatel z divadelní branže, jiní mluví o dávném příteli. Sophie to nechává být. Nechce už vystavovat své city na odiv; ví příliš dobře, jak křehké štěstí může být. O citech však mluví otevřeně ve své tvorbě. Ve filmu i v knihách opěvuje lásku v každém věku.

„Láska je nestárnoucí. Trápí vás i dělá šťastnými – ať je vám 13 nebo 70 let. Pokud se do někoho zamilujete, jak to můžete ovládat? I v padesáti se můžete chovat jako puberťačka,“ poznamenala s úsměvem. Jako by mluvila i o sobě: v padesáti letech sama zažila, že romance může vrátit člověku pocit, že je znovu náctiletý.

Už to ale neříká z pozice poblouzněné dívky, nýbrž s pokorou ženy, která poznala i odvrácenou tvář vztahů. Lásku bere jako nádherné šílenství, které nikdy nebudeme mít zcela pod kontrolou – a možná v tom spočívá její kouzlo. „Doufám, že láska zůstane navždy záhadou,“ dodává s mírně ironickým zábleskem v oku.

A co herectví? Zdálo by se, že po čtyřiceti letech na výsluní už Sophie nemůže nic překvapit. Přesto právě do hraní vkládá stále tolik zaujetí jako na začátku. Sama přiznává, že natáčení filmů je pro ni útěk do jiného světa: „Celý proces tvorby filmu je velmi zvláštní. Pro mě je to jako znovuvytvoření jiného světa. Stanete se součástí filmové rodiny a na dva nebo tři měsíce je o vás úplně postaráno. A skutečný život se k vám už nedostane,“ popisuje upřímně, proč miluje práci před kamerou.

V těch slovech je slyšet ozvěna dávné bolesti: skutečný život jí přinesl tolik ran, že občas potřebuje dočasně uniknout do bezpečné fikce. Při natáčení se cítí chráněná, nepotřebuje řešit své vlastní trápení – na chvíli žije za někoho jiného. „Herectví je pro mě nejlepší terapie,“ svěřila se jednou. Paradoxně právě proměny ve filmové postavy jí poskytují v osobním životě klid.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Sophie_Marceau

https://www.csfd.cz/tvurce/567-sophie-marceau/zajimavosti/

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-sophie-marceauova-jsem-dominantni-typ-35957

https://magazin.osobnosti.cz/christopher-lambert-a-sophie-marceau-se-rozesli-240555/

https://www.svetzeny.cz/celebrity/jak-zije-krasna-bond-girl-sophie-marceau-taji-jmeno-partnera-pise-knihy-hraje-na

https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/109056/zapornou-postavu-hrala-jen-jednou-a-zrovna-v-bondovce-sophii-marceau-proslavila-role-elektry-king.html

https://zivotvcesku.cz/svou-krasou-okouzlila-take-jamese-bonda-posledni-snimek-sophie-marceauove-ukazal-jeji-starnuti-s-noblesou-pred-sedesatkou/

https://www.bigissue.com/culture/film/sophie-marceau-i-hope-love-always-stays-a-mystery/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/sophie-marceau-a-christopher-lambert.A140712_093247_sex_zar

https://www.hellomagazine.com/profiles/2009100885/sophie-marceau/

https://www.lemonde.fr/en/culture/article/2023/06/18/sophie-marceau-if-i-hadn-t-known-how-to-defend-myself-many-things-would-have-happened-to-me_6033339_30.html