Tajná návštěva nejhledanějšího teroristy v Praze. Hon na Šakala se v Československu nekonal

Ilich Ramírez Sánchez – nechvalně proslulý „Carlos“ zvaný Šakal – si právě vychutnával bezpečí a luxus Prahy pod ochrannými křídly československé Státní bezpečnosti. Tento mezinárodně hledaný terorista, odpovědný za desítky obětí a odvážné útoky od Paříže po Vídeň, se nečekaně objevil v samotném srdci Evropy. Praha se mu na několik týdnů stala útočištěm, kde plánoval další krvavé akce a stýkal se s komplici – to vše za pozorného, avšak nervózního dohledu StB.

Carlos, přezdívaný Šakal, už tehdy patřil k nejobávanějším postavám na scéně mezinárodního terorismu. Proslavil se zejména odvážným útokem na zasedání ministrů OPEC ve Vídni roku 1975, při němž bral desítky rukojmích a chladnokrevně zabil tři lidi. Hlásil se k marxismu a ke svaté válce za Palestinu, a za dvě desetiletí své aktivity měl na svědomí bombové atentáty, únosy letadel i vraždy na objednávku.

Západní vlády a Interpol na něj vydaly zatykače, elitní jednotky Mossadu a dalších tajných služeb mu byly v patách. Jenže Carlos byl jako přízrak – mistr úniků, který využíval falešné identity a krytí spřátelených režimů. V době vrcholící studené války nacházel bezpečné přístavy právě ve východním bloku, kde se mohl skrývat před západní spravedlností.

A tak zatímco v televizních zprávách na Západě líčili „Šakala“ jako démonického padoucha, on klidně popíjel kávu v pražském hotelu Intercontinental a procházel se po Staroměstském náměstí v přestrojení.

Do Prahy přijížděl opakovaně pod falešnými jmény. Využíval dokonce diplomatických pasů spřátelených arabských zemí, což mu zajišťovalo imunitu a hladký průjezd hranicemi. StB měla co dělat, aby vůbec zjistila, že oním elegantně oblečeným cizincem s kufříkem je ve skutečnosti obávaný terorista.

Vždyť poprvé se objevila zpráva o jeho pobytu v ČSSR až po týdnech – a to díky informátorům ve zdejší arabské komunitě. Československé úřady byly postaveny před hotovou věc: na jednu stranu ideologicky sympatizovaly s palestinským bojem a udržovaly kontakty se spojenci Carlosových skupin, na stranu druhou si uvědomovaly obrovské riziko, které tento „host“ představuje.

Byl to nevyzpytatelný zabiják v jejich středu. Proto se Státní bezpečnost rozhodla Šakala bedlivě, byť diskrétně, sledovat na každém kroku.

Vyvrcholením Carlosova pražského pobytu se stala utajená schůzka arabských radikálů, maskovaná jako nevinné setkání zahraničních studentů. Akci formálně svolal Svaz iráckých studentů v Praze – organizace sdružující arabské vysokoškoláky, mezi nimiž bylo i mnoho odpůrců tehdejšího iráckého režimu.

Právě ti patřili z pohledu diktátora Saddáma Husajna k „nepřátelům Iráku“ a ocitli se v hledáčku teroristů. Večer 10. srpna 1979 se v jedné z pražských budov nenápadně sešla skupina mladých Arabů a několik pozvaných hostů.

Do zadýchané místnosti, kde se prolínala arabština s češtinou a vůně silné kávy s kouřem z cigaret, vstoupil muž v dokonale střiženém obleku. Na tváři sebejistý úsměv – Carlos Šakal osobně. Ti, kteří ho poznali, strnuli. Věděli, že před sebou mají živoucí legendu světového teroru, ale také nevypočitatelnou hrozbu.

Atmosféra setkání zhoustla. Někteří přítomní, zejména členové irácké komunistické opozice žijící v Praze, na Carlose hleděli s nedůvěrou až strachem. Podle archivních svědectví se ho dokonce pokusili nepozorovaně vykázat z místnosti – tušili, že jeho přítomnost nevěstí nic dobrého. Jiní, loajální palestinské věci nebo napojení na arabské tajné služby, se naopak tvářili, jako by se nic nedělo.

Oficiálně šlo přece jen o diskusní večer studentů o Blízkém východě; proč by se ho nemohl zúčastnit i proslulý bojovník proti imperialismu? V koutě postával i zástupce iráckého velvyslanectví, který Carlose osobně znal a považoval ho za hrdinu palestinského odboje.

Tenhle diplomat tiše ujistil nervózní, že „Carlos je bojovník za palestinskou věc a žádný Arab, který ho zná, se mu nebude vyhýbat.“ Zaznělo to možná jako uklidnění – ve skutečnosti však přítomnost Šakala byla pro všechny zúčastněné jako sedět vedle aktivované výbušniny.

Carlos netušil, že celý objekt je pod drobnohledem StB. Československá tajná policie nasadila na schůzku všechny dostupné prostředky – od odposlechů přes informátory až po skryté fotografy. Na záznamech, které se dochovaly v archivech, je Šakal zachycen třeba před pražským kinem, nad nímž visel billboard k filmu Podraz (The Sting).

Jako by i fotografové StB měli smysl pro ironii – ulovit „Šakala“ na obrázku pod reklamou na film o podfukářích. Hlavní drama se však odehrávalo uvnitř hotelu Intercontinental, kde se Carlos následně se svými druhy ubytoval a kam za ním přijeli další utajení návštěvníci. Luxusní apartmá v šestém patře se proměnilo na konspirační doupě. Večer co večer se zde za zavřenými dveřmi odehrávala jednání, jejichž obsah vzbuzoval v útrobách StB čím dál větší paniku.

Díky štěnicím v hotelovém pokoji se bezpečnostním složkám podařilo jeden klíčový večer v srpnu 1979 kompletně nahrát. A byla to skutečně explozivní nahrávka – doslova 25 pásků tajné nahrávky. U jednoho stolu v Praze seděli zástupci hned několika teroristických organizací. Kromě Carlose se schůzky účastnil obávaný Abú Dáúd, strůjce masakru izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972.

Mohli tam být i další figuranti světového teroru oné doby – podle některých zpráv snad i Carlosova německá přítelkyně Magdalena Koppová či emisař palestinské organizace Černé září. Konverzace přecházela z francouzštiny do angličtiny a arabštiny, jak si spiklenci mezi sebou vyměňovali informace. Mluvili o dalším směřování svého „revolučního boje“, o finančních zdrojích, zbraních a příštích cílech, zejména na Blízkém východě.

Ve skryté místnosti vedle apartmá seděli operativci StB se sluchátky na uších a horečně si dělali poznámky. Arabským pasážím však sami nerozuměli – záznamy museli urychleně odeslat do Moskvy na centrálu KGB, kde československým kolegům ochotně pomohli s překladem. Sovětští zpravodajci byli z obsahu hovorů u vytržení a československé StB vděčně vzkázali, že se dozvěděli cenné informace o chystaných akcích i financování teroristické sítě.

Z odposlechnutých hovorů vyplynulo, že Carlos a jeho společníci chtějí koordinovat útoky na nepřátele v západní Evropě i na Blízkém východě. Pro československé komunistické vedení to byla alarmující zpráva. Přátelit se s palestinskými radikály bylo jedna věc – ale nechat na svém území plánovat masakry, to už byla věc druhá.

Navíc vyšlo najevo, že Carlos mohl mít zálusk i na vyřizování účtů v Praze: StB se obávala, že hodlá udeřit proti exilovým Iráčanům – třeba právě proti členům Svazu iráckých studentů či zdejším iráckým komunistům, které Saddámův režim nenáviděl. Kdyby v československé metropoli došlo k teroristickému útoku nebo vraždě, země by čelila mezinárodní ostudě a možná i odvetě. Ve vzduchu visela hrozba skandálu – a tak StB začala jednat.

Oficiálně se československá vláda tvářila, že je vše v nejlepším pořádku. Navenek byl Carlos váženým hostem z „bratrské“ spřátelené země a nic mu nechybělo. StB jej dokonce v určitém smyslu chránila – jednak před možnými útoky zvenčí, jednak před ním samým. Když si například jednoho dne Šakal omylem zabouchl dveře svého hotelového pokoje a vzteky bez sebe začal pobíhat po chodbě s revolverem v ruce, byli to příslušníci StB, kdo mu zvláštním klíčem pokoj odemkli a tišili jeho zuřivost.

Přesto za zavřenými dveřmi ředitelství kontrarozvědky rostla nervozita. Ve svých zprávách označovali Carlose za „reputační hrozbu“ a přemýšleli, jak se nebezpečného návštěvníka co nejrychleji zbavit, aniž by způsobili mezinárodní incident.

Situace byla o to ošemetnější, že do Prahy začaly proudit další tajné kontakty: několik dní po oné schůzce se u Intercontinentalu zničehonic objevili také údajní „diplomaté“ z Rumunska – ve skutečnosti důstojníci obávané Securitate – a nabízeli Carlosovi a spol. výcvikové základny na rumunském území. Praha se stávala hnízdem vos – různých teroristů a agentů – a československá StB jen stěží držela kontrolu nad tímto neformálním mezinárodním srazem extremistů.

Velitelé StB se nakonec rozhodli zatáhnout za záchrannou brzdu. Koncem srpna 1979 si vedení tajné policie na poradě lámalo hlavu, jak Carlosovi pobyt rázně ukončit. Do přímé konfrontace s ozbrojeným teroristou se nikdo nehrnul – střet by mohl mít nedozírné následky. Zvolili proto taktiku nenápadného nátlaku. Začali Šakala „užitečně“ informovat, že jeho falešná identita může být prozrazena.

Naznačili mu, že o jeho přítomnosti v Československu už vědí i nepřátelé z řad západních tajných služeb. To už Carlos znervózněl. Dne 27. srpna 1979 se nechal i se svými zavazadly odvézt na ruzyňské letiště, nastoupil do letadla směr Moskva a zmizel z Prahy tak tiše, jak se objevil. Československým špionům zůstaly jen plné sejfy nahrávek a fotografií – a také hluboké poučení, že i zdánlivě spřátelení „revolucionáři“ mohou být nebezpečnou přítěží.

Carlos „Šakal“ se do Prahy ještě několikrát v následujících letech vrátil, ale už nikdy ne na tak dlouho jako v roce 1979. Postupně se z někdejšího vítaného soudruha stal pro východní blok persona non grata. Když v roce 1986 přistál v Ruzyni s těhotnou manželkou a arzenálem zbraní, StB ho zastrašila falešnou zprávou o francouzských agentech čekajících za rohem – a Šakal raději prchl pryč, ani se neohlédl. O osm let později byl nakonec dopaden ve Súdánu a předán francouzské justici.

Zdroje: