Článek
Chladné zářijové ráno. Šedé nebe visí nízko nad nekonečnou silnicí u Hořejšího jezera. Jeden osamělý běžec s pružnou protézou místo pravé nohy se pohupuje vpřed. Každý krok provází tupá bolest, kterou se naučil ignorovat. Terry Fox dýchá zhluboka a odmítá zpomalit.
Utíká před svým osudem. Den za dnem, maraton za maratonem – bez jediného dne odpočinku. Uběhl tisíce kilometrů a stal se symbolem odhodlání. Teď je mu 22 let a unavené tělo vysílá varovné signály. Píchnutí v hrudi, kašel, dech se krátí. Přesto ho žene vpřed něco silnějšího než bolest: naděje.
Vzpomínka probleskne myslí – tělocvična na střední škole v Port Coquitlam. Malý kluk s urputným pohledem střílí jeden koš za druhým. Terry byl vždy tvrdohlavý. Od dětství miloval sport, ačkoliv mu chyběla výška a talent.
Aby se dostal do školního basketbalového týmu, trénoval do vyčerpání. Nakonec si vybojoval místo v základní sestavě a v posledním ročníku dokonce získal ocenění pro nejlepšího sportovce školy.

Rok 1976. Terry právě nastoupil na univerzitu a plánuje se stát učitelem tělocviku. Jedné listopadové noci řídí domů, když vtom přehlédne rozestavěný most. Následuje náraz. Terry vyvázne jen s potlučeným pravým kolenem. Drobné zranění, které by se mělo zahojit. Jenže bolest nemizí, naopak se stupňuje. Terry myslel, že bolest je z nehody.
Ale po pár měsících přichází krutá diagnóza – osteosarkom, zhoubný nádor kosti těsně nad kolenem. Lékaři musejí urychleně amputovat nohu nad kolenem a nasadit chemoterapii. Osmnáctiletému chlapci se během jediného týdne zhroutí svět.
Tři týdny po amputaci se Terry učí chodit s protézou. Záhy dokáže i běhat – stylem, který zpočátku vypadá neohrabaně. Krátký poskok zdravou levou nohou, dopad na umělou pravou, znovu poskok. Postupně získává jistotu.
Přesto ho čeká ještě 16 měsíců chemoterapie. Na nemocničním oddělení denně vídá utrpení ostatních pacientů s rakovinou. Mnozí z nich svůj boj vzdávají. Terryho to naplňuje smutkem i hněvem. Proč musí tolik lidí trpět? V hlavě se mu rodí tichý slib – něco s tím udělá, pokud jen bude moci.
Když leží v nemocnici, dostane se mu do ruky článek o Dicku Traumovi – muži s amputovanou nohou, který dokázal uběhnout Newyorský maraton. V Terryho hlavě vzplane nápad: co kdyby zkusil něco ještě odvážnějšího? Uběhnout napříč celou Kanadou! Chtěl by tím vybrat peníze na výzkum rakoviny a dát ostatním naději.
Tu myšlenku nosí v sobě tajně celé měsíce. Ví, že to zní bláznivě. Teprve kamarád Douglas Alward slyší Terryho plán jako první. Doug přislíbí, že mu bude dělat během běhu doprovodné vozidlo a zázemí.
Nasledujících čtrnáct měsíců Terry trénuje, běhá v dešti i mrazu a zvyká si překonávat bolest. Prvních dvacet minut každého běhu je utrpením – puchýře, otlačeniny, palčivá bolest v pahýlu. Ale pak se tělo podvolí rytmu a bolest otupí. Terry běží dál, krok za krokem, den za dnem, a v duchu si opakuje svůj cíl.
Aby získal podporu, píše dopisy institucím. V jednom dopise Kanadské společnosti pro rakovinu vášnivě vysvětluje, proč to dělá. Popisuje tváře pacientů, které viděl na onkologii – statečné úsměvy i beznaděj v očích těch, kteří už nemají sílu.
„Někde to utrpení musí přestat… a já se rozhodl jít až na hranici svých možností pro tuhle věc,“ píše odhodlaně. Slíbí, že i kdyby měl poslední míle crawlovat po čtyřech, ten běh dokončí.
Ještě před startem svůj plán prozradí rodině. Maminka ho zpočátku odrazuje – bojí se o něj a nevěří, že je to reálné. Terry se rozčílí: „Myslel jsem, že zrovna ty ve mně budeš věřit,“ vyčte jí zklamaně.
Postupně si ale získá i její podporu. Stanoví si cíl vybrat jeden dolar od každého Kanaďana – tehdy 24 milionů dolarů. Té částce podřídí vše.
Duben 1980. Jaro v malebném městečku St. John’s na východním pobřeží Kanady. Terry Fox namáhavě kráčí přes oblázky pláže a noří svou umělou nohu do ledových vln Atlantiku. Oceánská voda smáčí plast a kov protézy – symbolický počátek cesty.
Vítr od oceánu mu cuchá vlasy, když Terry plní dvě láhve vodou z Atlantiku: jednu si chce nechat jako památku, druhou plánuje vylít do Pacifiku, až dorazí na západní pobřeží. Je 12. dubna 1980 a začíná Maraton naděje.
První kilometry jsou krušné. Počasí se spiklo proti němu – na Newfoundlandu ho bičují vichřice, déšť a dokonce sněhová bouře. Na silnicích ho skoro nikdo nečeká. Občas někdo přijde zkusmo podat drobný příspěvek, ale většinou běží osaměle.
Večer uléhá vyčerpaný do malého obytného vozu, který řídí věrný Doug Alward. Když se Terry probudí ve čtyři ráno s bolestí pahýlu, musí přemlouvat ztuhlé tělo k pohybu. Každodenní rutina je nemilosrdná: vstát za tmy, zafačovat krvácející puchýře, udělat pár kliků na prokrvení, a pak vyrazit vstříc dalším 42 kilometrům.
Zpočátku Terry bojuje nejen s počasím a bolestí, ale i s malomyslností. Pochybnosti mu šeptají, jestli to má smysl. Prvních několik týdnů je zájem médií téměř nulový – jen občas nějaký místní novinář zvědavě sepíše krátkou zprávu. Terry cítí zklamání. Očekával, že jeho úsilí vzbudí větší odezvu.
Zlom nastává v městečku Channel-Port aux Basques. Když Terry dorazí do této novofundlandské komunity, čeká ho překvapení: obyvatelé se složili a předávají mu dar přes 10 000 dolarů.
V jediném okamžiku se izolovaný běh mění v národní příběh o lidské pospolitosti. Terryho dojme štědrost obyčejných lidí a uvědomí si, že jeho sen skutečně dokáže strhnout davy.
S každým dalším dnem sílí povědomí veřejnosti. Terry však zároveň zápasí s vlastní frustrací. Jakmile se k němu připojí média nebo politici, cítí se nesvůj. Nemá rád lítostivé pohledy ani dotěrné otázky na osobní život.
Když jeden novinový článek spekuluje, že běží pouze z touhy po slávě, Terry zuří. Pro něj je nejdůležitější jedině věc, pro kterou běží – naděje a pomoc pro nemocné.
Na začátku června se k týmu přidává Terryho mladší bratr Darrell jako další podpora. Marathon naděje mezitím pokračuje přes Nové Skotsko a Nový Brunšvik. V Québecu narazí na jazykovou bariéru – s francouzštinou se nedomluví a mnozí řidiči jej neohleduplně vytlačují ze silnice. Přesto postupuje dál.
22. června dobíhá do Montréalu – má za sebou třetinu plánované trasy a vybral přes 200 000 dolarů. Zprávy o něm už proběhly celou zemí a začínají přicházet nabídky pomoci. Ozve se i Isadore Sharp, majitel sítě hotelů Four Seasons, který přišel o syna kvůli rakovině.
Nabídne Terrymu ubytování zdarma ve svých hotelech a sám slíbí přispívat 2 dolary za každou uběhnutou míli. Navíc přesvědčí stovky dalších firem, aby se připojily. Najednou se na účet sbírky sypou příspěvky ve velkém. Terry s úžasem sleduje, jak se jeho původně bláznivý nápad mění v masovou událost.
Aby vybral co nejvíc, souhlasí Terry s návrhem doběhnout na Den Kanady do hlavního města. Z Montréalu si tak výjimečně udělá pár dnů krátkou pauzu – první a poslední přestávku během celé akce.
1. července 1980 v Ottawě ho vítají davy lidí, setkává se s premiérem a generálním guvernérem. Stává se čestným hostem sportovních utkání, včetně fotbalového zápasu před šestnácti tisíci diváky. Terry cítí euforii – národ stojí při něm.
Když 11. července doběhne do Toronta, čeká ho dosud největší uvítání. Ulice lemují desetitisíce fanoušků. Spolu s ním symbolicky vybíhají i slavní sportovci. Hokejová legenda Darryl Sittler mu věnuje svůj dres ze zápasu hvězd.
Legendární Bobby Orr přiletí, aby mu osobně předal šek na 25 000 dolarů. Terry září štěstím – setkání s idolem Bobby Orrem označí za jeden z vrcholů svého života. A co víc, jediný den v Torontu vynese sbírce dalších 100 000 dolarů.
Sláva však má i stín. Nabalená karavana fanoušků a novinářů znamená neustálý stres a méně soukromí. Terry si občas připadá jako atrakce - on přitom touží po prostém pokračování běhu. Bolesti mezitím neustále sílí. Každé ráno je těžší vymanit se z postele a zafačovat zanícený pahýl.
Trápí ho záněty šlach, únavové bolesti i závratě. Odmítá ovšem jakékoliv úlevy. Ani na své 22. narozeniny 28. července si nedopřeje volno. Uvědomuje si, že pokud by jednou polevil, mohl by se celý sen rozpadnout. Každý den proto za každou cenu naplní plánovaných 42 kilometrů, často ve velké bolesti.
Konec srpna 1980. Terryho tvář je zarostlá a pohublá, oči unavené. V deníku si poznamená, že se cítí vyčerpaný už ve chvíli, kdy ráno vstává. Přesto nezpomaluje. Provincií Ontario postupuje dál na západ. Ještě pár stovek kilometrů a dostal by se do rodné Manitoby. Jenže osud má jiné plány.
1. září nedaleko města Thunder Bay vyběhne Terry brzy ráno jako obvykle. Chladný vzduch ho nutí kašlat. Záchvat kašle neustává a přidává se ostrá bolest na hrudi. Terry se na okamžik zastaví, lapá po dechu. Snaží se uklidnit davy lidí kolem silnice, kteří ho povzbuzují.
Zaťatá vůle ho donutí znovu se rozběhnout. Ale po pár kilometrech už nemůže popadnout dech vůbec. Každý nádech píchá v plicích. Tělo, jehož výdrž se zdála nezdolná, konečně vysílá stopku. Terry se slzami v očích nasedá do doprovodné dodávky a poprvé vzdává denní cíl. Tuší nejhorší.
O den později, 2. září 1980, oznamuje na tiskové konferenci zlomeným hlasem, že rakovina je zpět – metastázy na plicích. Maraton naděje musí skončit. V tu chvíli uběhl 5 373 kilometrů za 143 dní. V místnosti je hrobové ticho, když mladý muž se slzami v tváři říká: „Kdyby to šlo, hned se vrátím a běžím dál.“
Kanada oněmí šokem. Národ, který poslední měsíce sledoval Terryho pouť jako napínavý film, se semkne v přívalu solidarity. Během jediného týdne uspořádá stanice CTV celonárodní sbírku a televizní benefiční večer se slavnými hosty.
Výsledek ohromí všechny – během pár hodin se vybere přes 10 milionů dolarů. Provinční vlády i jednotlivci posílají velkorysé částky. Do jara 1981 celková vybraná suma překročí 24 milionů, čímž Terry symbolicky dosáhne svého cíle – jeden dolar za každého Kanaďana.
Z Terryho se mezitím stal národní hrdina. Ještě v září 1980 obdrží Řád Kanady jako nejmladší laureát v histori. Získává i nejvyšší vyznamenání rodné Britské Kolumbie a stává se sportovní osobností roku. Noviny ho vyhlašují Osobností roku 1980 a 1981.
Jeho statečný boj a čin bez příkras dojal miliony lidí. Terry se ale necítí jako hrdina či světec. Je plný zloby a bolesti – ptá se, proč zrovna jeho sny musela rakovina zničit. Přitom denně znovu a znovu děkuje všem za podporu a doufá v zázrak.
Poslední měsíce života tráví střídavě doma a v nemocnici. Podstupuje chemoterapie, zkouší i experimentální léčbu interferonem. Každé nadechnutí bolí. Kanadský lid zatím tiše doufá v zázrak pro svého hrdinu.
Papež Jan Pavel II. posílá Terrymu povzbudivý vzkaz. U rodinného domu se kupí pytle dopisů s přáním uzdravení – Terry dostává více pošty než všichni ostatní obyvatelé města dohromady.
V červnu 1981 se Terryho stav rapidně zhorší. Zápal plic ho připraví o poslední síly. 28. června 1981 ve 4:35 ráno Terry Fox vydechne naposledy, obklopen rodinou. Celá Kanada se ponoří do smutku. Na vládní pokyn visí vlajky na půl žerdi – poctu takového rázu obvykle země vzdává jen státníkům.
Premiér Pierre Trudeau vystoupí v parlamentu a s dojetím pronese: „Jen málokdy se stane, že duch jednoho člověka sjednotí celý národ – v oslavě jeho života i smutku nad jeho odchodem… Terry Fox nás inspiroval triumfem lidského ducha nad nepřízní osudu.“
Na pohřeb v rodném Port Coquitlam dorazí stovky lidí. Obřad v malém kostele i tak sleduje celý národ v přímém přenosu. V mnoha městech se konají tiché pietní běhy a shromáždění. Všichni cítí, že odchází někdo výjimečný. Ne pro svůj handicap nebo nemoc, ale pro nezlomnou vůli a soucit, jaký v sobě probudil. Terry ukázal, že i obyčejný mladý kluk může jedinou odvážnou akcí změnit svět.
Ještě téhož roku se zrodí nová tradice: Terryho přátelé a rodina organizují první ročník Běhu Terryho Foxe. 13. září 1981 vybíhají více než tři sta tisíc lidí napříč Kanadou a vyberou 3,5 milionu dolarů.
Z jednorázové akce se stává každoroční událost s mezinárodním dosahem. Dodnes se tento běh pořádá v desítkách zemí světa včetně Česka a miliony účastníků všech generací jím vzdávají hold odkazu houževnatého mladíka. Za více než čtyři dekády vynesly tyto akce na výzkum rakoviny přes 900 milionů dolarů.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Terry_Fox
https://www.britannica.com/biography/Terry-Fox
https://terryfox.org/terrys-story/
https://dvojka.rozhlas.cz/terry-fox-zahajil-maraton-nadeje-8968965
https://www.biographi.ca/en/bio/fox_terrance_stanley_21E.html
https://www.hastingscounty.com/adventures/blog/history-of-terry-fox-in-hastings-county
https://archwaytrivium.greatheartsamerica.org/wp-content/uploads/sites/14/2020/03/raz_lt35_terryfoxstory_clr.pdf
https://www.adidas-group.com/en/magazine/behind-the-scenes/a-marathon-of-hope-the-terry-fox-story





