Článek
Když se herečka Pavla Beretová objevuje na jevišti či před kamerou, vyzařuje z ní energie a úsměv. Málokdo by hádal, jak těžké zkoušky jí život uštědřil. Narodila se v Ostravě v roce 1983 a už jako malá koketovala s divadlem – v ostravském studiu České televize si zahrála pár dětských rolí.
Dospívání Pavly ale provázela bouřlivá rebelie. „Byla jsem hodná holka a pak přišla puberta. Ta byla divoká. Kouřit jsem začala ve třinácti. Rodiče se snažili, ale mně to bylo jedno. Přišla i facka – to cigáro odletělo a já si zapálila nové,“ vzpomínala herečka bez obalu. Ve škole se jí kvůli záškoláctví a průšvihům nedařilo.
Dokonce dostala trojku z chování, několik pětek a byla vyloučena ze školy. Nakonec přestoupila na ostravské Biskupské gymnázium, kde odmaturovala. V patnácti letech – paradoxně uprostřed období večírků a útěků z domova – dokonce konvertovala ke katolické víře. „To jsem já v kostce – divoká, radikální, tvrdohlavá, je mě moc, a zároveň miluju klid, ticho a meditaci.
Nikdy jsem nechodila do kostela jako poslušná holka s límečkem. Šla jsem tam rovnou z pařby a neměla pocit, že je to v rozporu. Myslím, že Bůh na mě není naštvaný za to, že jsem divoká. Takovou mě udělal,“ říkávala Pavla se smíchem.
Jenže v pozadí její divoké puberty už číhala krutá realita. Když bylo Pavle dvanáct, lékaři její mamince objevili zhoubný nádor. Tehdy se zdálo, že se nemoc podařilo porazit – maminka podstoupila léčbu a nějaký čas byla zdravá. Pavla, plně ponořená do svých -náctiletých revolucí, stěží vnímala vážnost situace.
„Klasickej průběh – najde se nádor, vyléčí se, pak to vypadá dobře a pak se rakovina vrátí. Nepřecvaklo mi v hlavě, že jde o něco definitivního,“ přiznala sebekriticky. Zatímco tedy doma probíhal zápas o život, Pavla řešila školní průšvihy a rodičovské zákazy. A pak udeřil osud poprvé. V Pavliných sedmnácti letech maminka zemřela – rakovina se vrátila v agresivní formě a vzala jí život.
Ztráty, které se nedají nahradit
Smrt matky otřásla Pavliným světem, ale tehdy si plný dopad ještě neuvědomovala. „Je mi hrozně líto, že jsem s ní nebyla doposledka. Myslím, že ani maminka nevěděla, že umírá,“ lituje dnes Beretová toho, že jako dospívající dívka situaci nedokázala rozpoznat. Lékaři prý mamince pravdu zamlčeli, snad z ohledů, a rodina tak neměla šanci se rozloučit.
Pavla se musela s odchodem maminky vypořádat náhle a bez přípravy. Bezprostředně poté však nepropadla zhroucení – možná i proto, že v sedmnácti člověk ještě ani neví, co znamená být dospělý. „Ten bezpečný svět zmizel, ale v něčem jsem pořád dítě. Ani nevím, jestli se to někdy změní,“ uvažovala Pavla později o oné předčasné ztrátě iluzí. Přiznala, že po smrti mámy dlouho nechápala, jak křehká je naše existence, a teprve časem musela přijmout, že některé věci už nelze vrátit.
Bohužel, tím bolest nekončila. O pár let později, když Pavla nastoupila na vysněnou Divadelní akademii múzických umění v Praze (DAMU), osud udeřil znovu – a opět z čistého nebe. Pavlina starší sestra zahynula při tragické autonehodě. Mladé herečce se v jediném okamžiku zhroutil další kus rodinného zázemí. Po sestře zbyla malá dcerka Julie, Pavlina neteř.
Ta se po matčině smrti odstěhovala s rodinou na Slovensko, přesto si k sobě teta s neteří našly cestu. I přes vzdálenost je pojí mimořádně úzký a láskyplný vztah – dnes už dospívající Julie dokonce s Pavlou hrála ve filmech Rok vdovy a Amerikánka.
Třetí rána přišla zanedlouho poté. V roce 2011 Pavle zemřel tatínek na infarkt. Během necelých deseti let tak přišla o maminku, sestru i otce – tři nejbližší osoby. Z celé původní rodiny zbyl jen bratr, který ovšem už léta žije daleko v kanadském Torontu.
„Neměla jsem možnost se ani s jedním z těch mých zemřelých rozloučit,“ říká smutně Pavla a přiznává, že nejvíc ji dodnes bolí právě to náhlé a nevratné přetržení pout. „Nechci se tvářit, že odchod tří blízkých lidí je procházka růžovým sadem. Ty rány v sobě pořád cítím, i když se s tím snažím pracovat,“ říká upřímně. Zároveň však dodává něco překvapivého: „Skrze ty zážitky je ve mně taky víra v život.“ Právě v této větě je snad klíč k celému příběhu Pavly Beretové. Bolest ji nezničila – přetavila ji v sílu.
Stát tváří v tvář smrti v tak mladém věku Pavlu poznamenalo hluboko v duši. Ocitla se na životní křižovatce: mohla se zhroutit – nebo se pokusit podívat smrti do očí a pochopit ji. Rozhodla se pro to druhé. „Když mi zemřeli oba rodiče a sestra, měla jsem na výběr: buď se zhroutit, nebo se podívat smrti do očí. A já ji začala zkoumat ze všech stran,“ popsala otevřeně svůj postoj v jednom z rozhovorů. Pomalu v sobě začala překonávat zakořeněný strach ze smrti, která v naší společnosti bývá velké tabu. Dokonce se rozhodla tohle tabu veřejně narušit.
Zásadní impuls přišel, když Pavla potkala MUDr. Marii Svatošovou – zakladatelku hospicového hnutí v Česku. Díky ní poprvé na vlastní oči viděla, jak funguje hospicová péče, a pochopila, že i odcházení může být důstojné a lidské. „To setkání mě zachránilo. V době, kdy se to všechno dělo, bylo povědomí o hospicích hrozně malé,“ vzpomíná Beretová.
„Začala jsem chápat odcházení lidí a následnou smrt. Měla jsem možnost vidět hospicovou péči a celé to začalo protkávat můj život – smrt se objevila jako téma, které chtělo být mnou zřené.“ Pavla se stala dobrovolnicí v hospici a také ambasadorkou osvětové kampaně „Dožít doma“ zaměřené na paliativní péči. O smrti začala mluvit veřejně s pokorou, ale otevřeně.
„Smrt není nakažlivá. Můžeme se o ní úplně normálně bavit. Neznamená to, že ji tím na sebe přivoláme,“ řekla například v diskusi na filmovém festivalu v Karlových Varech. Vysvětlila, že lidé se často bojí přiblížit k truchlícím pozůstalým – jako by se báli, že se bolest přenese i na ně. Ona ale na vlastní kůži zakusila, že sdílená bolest může mít léčivý účinek: „Nebojme se mluvit o bolesti, smrti ani utrpení, protože to všichni žijeme,“ vyzývá ostatní.
Divadlo jako kotva v bouři života
Zatímco v osobním životě zažívala Pavla jedno zemětřesení za druhým, v její herecké dráze se zdánlivě vše odvíjelo skvěle. Po maturitě nejprve zamýšlela studovat herectví v Brně, ale nakonec zakotvila v Praze na DAMU. Už během studií hostovala v pražských divadlech – v Celetné hrála Agnes v Krysaři či Desdemonu v Othellovi.
Talent a píli brzy zúročila: ještě jako studentka 4. ročníku získala Cenu Jiřího Adamíry (2008) a vzápětí přišla nominace na Talent roku v Cenách Alfréda Radoka. Absolutorium na DAMU v roce 2008 však poznamenala nečekaná kuriózní situace – během jediného čtvrtroku otěhotnělo v Národním divadle několik mladých hereček najednou, a scéna tak náhle přišla o všechny mladé herečky.
Pro činohru „Zlaté kapličky“ to byl malér, pro Pavlu životní šance. Ještě před promocí byla přijata do souboru Národního divadla jako stálá členka. „Vyzkoušeli, jestli to dám,“ glosuje Pavla suchým humorem svou tehdejší situaci – a dala.
Hned první sezónu v Národním divadle naskočila do neuvěřitelných devíti premiér. Vrhla se do práce zběsilým tempem, snad i aby zahnala úzkostné myšlenky. Brzy se ukázalo, že divadlo pro ni není jen zaměstnání, ale také terapie. Sama Pavla říká, že zkoušení nových postav ji udržovalo v chodu a pomohlo jí přežít nejtěžší období: když hrála, nemusela se utápět ve smutku.
Ačkoli Pavla Beretová dlouho patřila především k divadelním hvězdám, postupně si získala pozornost i ve filmu a televizi. Už v počátcích kariéry přijímala menší role v populárních seriálech – mihla se v Ulici, zahrála si v epizodách kriminálek (Případy 1. oddělení, Kriminálka Anděl), objevila se v oceňovaném seriálu Terapie. Tehdy to brala i jako přivýdělek: otevřeně přiznala, že roli barmanky v nekonečné Ulici vzala „kvůli penězům“.
Zlom přišel s výraznější nabídkou do celovečerního filmu Teorie tygra (2016). V této hořké komedii ztvárnila liberálně smýšlející snachu hlavního hrdiny (hraného Jiřím Bartoškou) – mladou ženu, která se snaží vymanit ze stereotypů rodinného soužití. Ač šlo o vedlejší roli, Pavla dokázala i v jemných detailech výkonu zaujmout kritiky. Od té doby nabídky přibývaly.
Kriminální minisérie Vzteklina (2018) jí dala první takovou příležitost a v roce 2020 přišel seriál Místo zločinu Ostrava, kde si Pavla zahrála rovnou šéfku celého oddělení mordparty. Zajímavostí je, že k těmto drsným rolím ji to táhne i kvůli netradičnímu koníčku – miluje střelbu.
Skutečný vrchol filmové kariéry ale přišel teprve nedávno a opět souvisí s tématem, které prostupuje Pavlin život – se smrtí a ztrátou. V roce 2024 byla Pavla obsazena do hlavní role tlumočnice Petry ve filmu Rok vdovy, citlivém dramatu o čtyřicetileté ženě, která se ze dne na den stane vdovou. Režisérka Veronika Lišková přizvala Pavlu nejen pro její talent, ale i pro její osobní prožitek – věděla, že Pavla se bolesti nebojí a dovede jí dát na plátně pravdivý výraz.
Snímek měl premiéru na festivalu ve Varech a setkal se s nadšenými ohlasy. Beretová v něm předvedla strhující výkon plný vnitřní síly i zranitelnosti zároveň. Za tuto roli získala na jaře 2025 svého vůbec prvního Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli. Převzetí sošky údajně oslavila bujaře – po letech těžké práce a životních karambolů si tu radost vychutnala naplno, dokonce prý z večírku odcházela bosá s lodičkami v ruce , jak dlouho protancovala noc.
Téhož roku se Pavla objevila ještě ve filmu Amerikánka, kde ztvárnila ženu bojující s nepřízní osudu. Nejen, že šlo o další silný příběh, ale při natáčení se Pavla setkala před kamerou se svou neteří Julií Šoucovou – dcerou své tragicky zesnulé sestry.
Život ve vlastní režii
Navzdory všemu, co ji potkalo, neztratila Pavla Beretová chuť do života ani víru v lidi. Přesto přiznává, že po ztrátě tolika milovaných má člověk tendenci si kolem sebe budovat pevnost. „Možná i tím, že jsem přišla o rodinu, si těžko někoho pouštím k tělu,“ svěřila se Pavla už před lety. Své soukromí si důsledně chrání a bulvár o ní ví jen minimum.
Je veřejně známé, že v minulosti prožila bouřlivý vztah s hercem Patrikem Děrgelem. Byl o pár let mladší, temperamentní jako ona, a několikaleté chození provázely opakované dramatické rozchody a návraty. Osud této lásce nakonec nepřál – definitivně skončila v roce 2015, kdy Patrik Děrgel začal chodit s Markétou Frösslovou, herečkou a spolužačkou Pavly z DAMU, která bývala i její blízkou kamarádkou.
Tato zrada pochopitelně bolela dvojnásob. Pavla se ocitla nejen bez partnera, ale přišla i o přítelkyni. I tuto hořkou pilulku ale Pavla nakonec spolkla se ctí. Dokázala se přenést přes osobní křivdu natolik, že když později Patrik Děrgel nastoupil do stejného souboru Národního divadla, profesionálně s ním sdílela jeviště každý večer.
Dnes je Pavla Beretová oficiálně single a otázku zakládání rodiny nechává osudu. Je jí čtyřicet pryč a děti zatím nemá – upřímně přiznává, že se na mateřství možná necítí dost dospělá.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavla_Beretov%C3%A1
https://www.krajskelisty.cz/praha/13423-behem-par-let-prisla-o-celou-rodinu–kvuli-rakovine-bouracce-a-infarktu-pritele-ji-prebrala-kamaradka-a-spoluzacka-z-damu-pavla-beretova-herecka-z-ulice-rika-ty-rany-v-sobe-porad-citim.htm
https://www.vlasta.cz/celebrity/pavla-beretova-smrt-rodicu-sestry-tragedie/
https://www.forum24.cz/prozila-peklo-ale-neztratila-viru-v-zivot-herecka-pavla-beretova-dokazuje-ze-i-z-bolesti-muze-vyrust-sila
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/228545/herecka-pavla-beretova-v-hospicu-prijala-smrt.html
https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/131241/herecka-pavla-beretova-smrt-neni-nakazliva-meli-bychom-o-ni-mluvit-neznamena-to-ze-si-ji-privolame.html
https://www.marianne.cz/rozhovory/pavla-beretova-kdyz-se-neceho-bojim-jdu-do-toho
https://www.frekvence1.cz/clanky/celebrity-osobnosti/narodni-divadlo-je-pro-me-intelektualni-kotva-rika-herecka-pavla-beretova.shtml
