Článek
Noc z 7. na 8. srpna 1963, Buckinghamshire. Letní vzduch je těžký a noc temná. Po trati mezi Glasgowem a Londýnem klouže Královský poštovní vlak. Veze poštu, balíky peněz – žádnou ozbrojenou ostrahu, jen zaměstnance třídící zásilky. Krátce po třetí ráno strojvůdce Jack Mills spatří červené světlo návěstidla a začne brzdit.
Nemá tušení, že signál právě nastražili lupiči – jednoduchý trik, díky němuž vlak zastavil na odlehlém místě u mostu zvaného Bridego Bridge. Vypadá to jako porucha signalizace. Topič David Whitby proto vyskakuje ven, aby problém prověřil. Do tmy kolem trati ale vstupují muži v modrých kombinézách, vydávající se za železničáře.
Jeden z nich, Buster Edwards, klidně vysvětlí překvapenému topiči, co se děje. Žádná zběsilost – Whitby překvapivě zvedá ruce a s trpkým úsměvem ustupuje stranou. Dokonce jednomu z pachatelů klidně řekne: „To je v pořádku, kámo, jsem na vaší straně.“ V tu chvíli ještě netuší, že jeho kolega v lokomotivě takové štěstí mít nebude.
Mills na své stanoviště nedostane žádné hlášení, proto vyleze z lokomotivy zjistit situaci. Než se naděje, ze tmy se mihne železná tyč – rána ho srazí k zemi. Ozve se tlumené zaskučení, pak zvonivé ticho. Padesátiosmiletý strojvedoucí padá na kolena, omráčen úderem do hlavy.
Později vypoví, že ve tmě viděl jen nohy mužů, kteří ho obklopili. Krev mu stéká do očí. Něčí ruce ho vlečou zpět do lokomotivy. Mezitím ostatní lupiči odpojují zbývající vagóny – lokomotiva s vozem plným bankovek pomalu popojíždí vstříc mostu, kam gang potřebuje vlak dostat.
Plán je v ohrožení: paradoxně ne kvůli zásahu policie, nýbrž pro minelu samotných lupičů. Ronnie Biggs sice sehnal náhradního strojvůdce, penzionovaného železničáře, jenže ten si s poštovní soupravou neumí poradit. Vlak nejde uvést do pohybu. A noc pomalu mizí – zpoždění si nemohou dovolit. Nakonec nezbývá než přimět zraněného Jacka Millse, aby lokomotivu sám kus popojel. Omámený muž poslušně usedá zpět a plní, co po něm chtějí.
Pod železničním mostem čekají komplicové s nákladním autem. Akce nabírá tempo. Z vagónu je rychle vytvořen lidský řetěz – lupiči si podávají mohutné pytle bankovek a vrší je na korbě vozidla. Ve voze byl hotovostní náklad neobvykle vysoký, přes 2,6 milionu liber (v přepočtu na dnešní hodnotu nejméně padesát milionů).
Noc před bankovními prázdninami byla ideální – ve voze označovaném HVP (High Value Packages) se tentokrát vezla spousta peněz. Celkem 120 pytlů naplněných bankovkami o celkové hmotnosti dvě a půl tuny. Osádka poštovního vozu nekladla odpor; na muže v kuklách a kombinézách mířila hlavně vyděšeně.
Za pouhých dvacet minut je hotovo. Pytle jsou naloženy a gang mizí ve tmě, ještě než se první paprsky úsvitu stihnou dotknout kolejí. Údajně se lupičům v euforii z povedené akce zželelo otřeseného Jacka Millse a nabídli mu pár bankovek jako bolestné – strojvedoucí prý tu ponižující almužnu se zavrtěním hlavy odmítl.
Úkryt, který prozradily otisky
Dvě hodiny po přepadení vlaku zastaví nákladní auto na odlehlé Leatherslade Farm poblíž vesnice Oakley. Místo předem obstaral advokát John Wheater – stará farma stranou od lidí, ideální k ukrytí horkého lupu.
Reynolds a jeho muži tam hodlají vyčkat několik dní, až opadne největší pátrací humbuk. Když se za gangem zavřou dveře stodoly, vypukne nadšení. Pytle s penězi vysypou na hromadu a každý si rychle spočítá svůj díl. Muži se smějí a poplácávají po ramenou – pod nohama jim leží 2,6 milionu liber, největší kořist v britské historii.
Léta plánování se vyplatila. Bruce Reynolds září; dokázal to. Teď už stačí pár dní vydržet v úkrytu a pak se nenápadně rozjet do světa utrácet dolary, franky či pesos.
Následující dny se banda pokouší zabavit, zatímco venku probíhá jedno z největších policejních pátrání všech dob. Hromada hotovosti uprostřed místnosti lupičům zvedá náladu – připíjejí si, hrají karty, prý dokonce Monopoly.
Z rádia má znít oblíbená píseň „It’s a Good Time“ od Tonyho Bennetta, jako by opravdu nastaly dobré časy. Jenže ty netrvají dlouho. Už pátý den po loupeži se venku na polní cestě ozve zvuk motorů. Policie objevila farmu – možná díky tipu místního obyvatele, možná systematickou prací. Každopádně nastal poplach.
Gang se ve spěchu rozhodne farmu urychleně opustit a rozdělit se: každý ať mizí, jak umí. V panice za sebou zanechávají spoustu stop a důkazů: na hrncích v kuchyni, na toaletě, dokonce i na misce pro kočku zůstaly otisky prstů. Jeden z lupičů (Jim Hussey) dokonce nechtěně obtiskl dlaň na stěnu ukradeného vagonu.
Policistům tak stačilo pár hodin a měli jasno, koho hledat. Zátah nabírá obrátky – během pár týdnů je většina podezřelých pochytána. Několik jich zatýkají přímo na farmě, jiné dopadnou v Londýně. Jen trojice mužů zatím uniká: mezi nimi i vůdce Reynolds a ranař Buster Edwards.
Začátkem roku 1964 už stanulo dvanáct členů gangu před soudem v Aylesbury. Případ se stal senzací. Soudní síň praskala ve švech, novináři líčili každý detail procesu. Veřejnost byla zpočátku k lupičům možná až shovívavá – vždyť nikoho nezastřelili, „jen“ ukradli peníze z jedoucího vlaku.
Byl to zločin jak z filmů o kovbojích. Sympatizanti je dokonce přirovnávali k Robinovi Hoodovi (byť těžko říct, komu chtěli bohatství brát a komu dávat). Jenže postupně začaly vyplouvat na povrch děsivé detaily: fotografie zakrváceného Jacka Millse v nemocnici, zprávy o jeho zdravotním stavu a svědectví o brutálním útoku.
Tady nešlo o žádné romantické hrdiny. Odsuzující rozsudek proto veřejnost přivítala s uspokojením. Soudce neváhal udělit exemplární tresty, jaké Británie nepamatovala: dohromady si odsouzení vyslechli přes 300 let vězení. Šesti hlavním pachatelům – mezi nimi Biggsovi, Wilsonovi, Goodymu či Husseyovi – vyměřil soud tresty třiceti let odnětí svobody.
Další čtyři komplicové dostali dvacet až pětadvacet let. Advokát Wheater, který obstaral farmu, vyvázl nejlépe: pouhé tři roky vězení.
A co Jack Mills – muž, který se stal nevinnou obětí? Jeho zranění byla vážná: fraktura lebky, poškození nervů, trvalé bolesti hlavy. Po částečné rekonvalescenci se s neuvěřitelnou odhodlaností vrátil k železnici a ještě nějaký čas jezdil s vlaky. Hrdina všedního dne, který se snažil překonat vlastní trauma.
Jenže následky přepadení ho pronásledovaly dál – trpěl nespavostí, úzkostmi, návaly vzpomínek na tu noc. V roce 1967 šel do předčasného důchodu, zdraví se mu zhoršovalo. Zemřel v roce 1970 na leukémii, ve věku pouhých 64 let.
Jeho rodina vždy tvrdila, že stres a rána do hlavy k nemoci významně přispěly. Jack nikdy úplně nepřekonal psychický otřes z loupeže. Žena a synové, kteří po něm zůstali s hořkostí sledovali, jak se z lupičů stávají celebrity – zatímco jejich milovaný manžel a otec za svou poctivost krutě zaplatil.
Dlouhé stíny
V polovině 60. let sedí většina gangu v různých věznicích s maximální ostrahou. Jenže příběh Velké vlakové loupeže zdaleka nekončí. Někteří se s osudem vězně nesmířili a začali kout plány na útěk. Jako první zmizel z cely Charlie Wilson, označovaný za „pokladníka“ bandy – už v srpnu 1964 utekl z věznice v Birminghamu, kde si odpykával třicetiletý trest.
Zvenčí mu kdosi pomohl k útěku a poskytl úkryt. Wilson se pak čtyři roky skrýval, než ho dopadli v Kanadě. Dalších deset let dosloužil ve vězení a stal se posledním z lupičů, který byl propuštěn (roku 1978). Na svobodu vyšel zlomený a beze peněz. Odstěhoval se do Španělska, snad aby začal znovu – ale stíny minulosti ho dostihly i tam.
V roce 1990 byl v Marbelle zastřelen neznámým nájemným vrahem na kole. Spekulovalo se, že šlo o vyřizování účtů v drogovém prostředí. Wilsonův život skončil tak, jak se na starého desperáta patří.
Ještě dramatičtější pokračování napsal příběh Ronnieho Biggse. Ten ve vězení Wandsworth strávil pouhých 15 měsíců, než se mu podařilo legendárně uprchnout.
V červenci 1965 vylezl po provazovém žebříku na 7,5 metrů vysokou zeď věznice a naskočil do dodávky, která ho odvezla neznámo kam. Podařilo se mu doslova zmizet z Británie – s falešnými doklady přes Francii do Austrálie.
Podstoupil plastické operace obličeje, aby změnil vzhled. Žil nějaký čas pod cizí identitou ve Španělsku, později v Sydney, ale stále se musel ohlížet přes rameno. V Británii po něm pátrala policie i Interpol. Biggs nakonec zvolil destinaci, odkud ho nemohli jen tak dostat: Brazílie.
Od roku 1970 se usadil v Rio de Janeiru, otevřeně se chlubil svou pravou identitou a zdálo se, že díky místním zákonům má vyhráno – Brazílie ho odmítala vydat kvůli tomu, že tam zplodil dítě s Brazilkou (což komplikovalo extradiční dohodu). Z Biggse se stal fenomén popkultury: britské bulvární listy mu přiřkly auru jakéhosi novodobého Robina Hooda.
Pravda, tenhle „hrdina“ v noci na Bridego Bridge příliš nevynikal – sám přiznal, že byl spíše nemehlo, co všechno pokazilo. Veřejnost ale Biggs a jeho osud fascinovaly. Punkový manažer Malcolm McLaren ho roku 1978 dokonce navštívil a zařídil mu nahrávání se skupinou Sex Pistols.
Ronnie Biggs tak ve svých necelých padesáti letech nazpíval dvě provokativní písně s proslulou kapelou – a stal se tak trochu kuriozitou rock’n’rollové historie. O to absurdnější byla skutečnost, že britská policie si na něj stále nemohla sáhnout.
Mezitím se Bruce Reynolds a Buster Edwards také ocitli na útěku. Oběma se podařilo včas zmizet z Anglie – Reynolds se ženou a synem prchnul s falešným pasem do Mexika, kam zamířil i Edwards.
Několik let žili relativně poklidně v cizině. Jenže peníze z loupeže se rychle rozkutálely a docházely. Reynolds si s hořkostí uvědomil, že za ukradené bohatství si štěstí nekoupí – v Mexiku a později v Kanadě živořil, z gangsterského bosse se stal unavený muž bez domova, který musel žádat jiné zločince o pomoc.
Když mu došly finance, rozhodl se vrátit do Británie, přestože věděl, že ho čeká zatčení. V roce 1968 byl v Torquay dopaden a vyfasoval 25 let vězení. Po deseti letech ho podmínečně propustili (roku 1978) – domů se vrátil s podlomeným zdravím a cejchem „slavného lupiče“, kterého nikdo nechce zaměstnat. „Loupež se pro mě stala prokletím,“ napsal později Reynolds ve svých pamětech. „Stal se ze mě starý kriminálník žijící z milodarů od ostatních starých kriminálníků.“
V 80. letech se dokonce zapletl do drogového obchodu a vyfasoval další tři roky za mřížemi. Reynoldsův sen udělat díru do světa se sice splnil – ale za cenu zničeného života. Dožil v chudobě a zapomnění.
Při 40. výročí velké loupeže byl paradoxně pozván coby čestný host na vesnickou slavnost nedaleko místa činu. Potřásl si tam rukou s vysloužilým policistou, který ho kdysi pomohl dopadnout. Setkání to bylo více smutné než veselé.
Buster Edwards dopadl v lecčems podobně jako Reynolds. V Mexiku strávil pět let na útěku, ale rodina a stesk ho nakonec zlomily. V listopadu 1968 se dobrovolně vzdal a nechal se z Mexika eskortovat do vlasti. Dostal patnáct let, z nichž odseděl necelých devět.
Po propuštění se dlouho držel stranou zločinu – v Londýně si otevřel malý stánek s květinami u nádraží Waterloo. Stal se místní figurkou, kterou znali dojíždějící bankéři i dělníci: bývalý lupič prodávající růže. Ve filmu Buster z roku 1988 jeho příběh ztvárnil zpěvák Phil Collins a veřejnost náhle pocítila k rozpačitému květináři jisté sympatie.
Jenže uvnitř duše Buster Edwards svůj čin nikdy úplně nezpracoval. Trápily ho deprese, manželství se rozpadlo, peněz se nedostávalo. A legendy postupně dohořívají… Koncem listopadu 1994 našli Edwardse oběšeného v garáži nedaleko jeho bývalého květinového stánku. Bylo mu 63 let.
Také ostatní odsouzení si odbyli své dlouhé tresty a většinou pak žili nenápadně, ve stínu. Gordon Goody byl propuštěn roku 1975 a odstěhoval se do španělské vesničky Mojácar, kde si otevřel plážový bar; dožil tam v ústraní a zemřel v roce 2016 jako 85letý muž daleko od vlasti.
Tommy Wisbey a Bob Welch byli venku od poloviny 70. let, ale zpátky do vězení se dostali kvůli drogovým deliktům v 80. letech. Jim Hussey, kterého mnozí podezírali, že to on tehdy praštil Jacka Millse, se po propuštění živil jako hostinský.
Pak tu byl Roy James – hlavní řidič útěku, přezdívaný pro svůj úlisný vzhled „Lasice“. Ten snil o kariéře automobilového závodníka, dokonce závodil s Jackie Stewartem, ale sen se mu po propuštění rozplynul. Peníze z loupeže rychle utratil, živil se pak jako pouliční zlatník.
V 90. letech neunesl rodinné spory: postřelil svého tchána, manželku udeřil pistolí a znovu šel na šest let za mříže. Zemřel roku 1997 ve věku 62 let, krátce po svém definitivním propuštění. Symbolický dovětek: někdejší mistr volantu nakonec dostal infarkt v okamžiku, kdy se hádal se svým otcem o auto. Osud má zvláštní smysl pro ironii.
Ještě jednou domů na pintu piva
Na sklonku tisíciletí už většina členů proslulého gangu byla po smrti nebo na svobodě. Jen Ronnie Biggs zůstával nedostižný, a zároveň stále živě přítomný v médiích. V Británii z něj bulvár udělal rebela a jakéhosi lidového hrdinu – zlosyna, který přelstil celý svět.
Ve skutečnosti Biggs sám sebe za hrdinu nepovažoval. Po letech v cizině zestárl, onemocněl a nezadržitelně slábl. Čelil několika pokusům o únos a vydání, vždy ale dokázal brazilské úřady přesvědčit, aby ho chránily. Když však po sérii mrtvic ochrnul a zruinovaný neměl na léčebné výlohy, musel se rozhodnout.
„Už nemůžu utíkat. Chci se vrátit domů,“ vzkázal nakonec do Londýna. Roku 2001, ve věku 71 let, se Ronnie Biggs dobrovolně vydal britským úřadům. Návrat to byl neveselý: těžce nemocného ho rovnou převezli do vězeňské nemocnice. „Už mě unavuje život na útěku. Chtěl bych si ještě jednou dát pivo ve své oblíbené hospodě,“ vysvětloval Biggs svoji motivaci.
Cynikové dodávali, že spíš potřeboval bezplatnou zdravotní péči, kterou mu britské vězení mohlo poskytnout. Ať tak či onak, legenda zločinu se vrátila domů v okovech – po 35 letech na útěku. Z někdějšího drzého mladíka byl zlomený stařec, který ani nemohl chodit. Svůj trest si Biggs nakonec odpykávat dlouho nemusel: v roce 2009 byl kvůli zdravotnímu stavu propuštěn na svobodu.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Train_Robbery_(1963)
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73926/velka-vlakova-loupez-pred-60-lety-se-odehral-jeden-z-nejproslulejsich-zlocinu-20-stoleti.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/slavny-vlakovy-lupic-biggs-je-po-smrti-nikdy-nelitoval-322316
https://www.standard.co.uk/hp/front/what-happened-to-the-rest-of-the-gang-6804516.html
https://www.btp.police.uk/police-forces/british-transport-police/areas/about-us/about-us/our-history/crime-history/great-train-robbery/
https://www.bbc.com/culture/article/20250410-the-men-behind-the-great-train-robbery
