Vilém z Rožmberka získal nejcennější poctu své doby. Štěstí mu ale nepřinesla – zemřel bez dědice

Uprostřed mramorového chóru klečí padesátiletý Vilém z Rožmberka, nejmocnější český velmož své doby. Na skráních se mu třpytí kapičky potu – snad z letního horka, snad z napětí té chvíle. Za okamžik obdrží Řád zlatého rouna, nejprestižnější vyznamenání katolické Evropy.

Na krk se mu spustí zlatý řetěz se zářivým beránkem – symbolem moci a přízně, o níž si většina šlechticů může nechat jen zdát.

Kdo je muž, který si kleká vedle samotného císaře? Vilém z Rožmberka není žádný obyčejný šlechtic. Narodil se roku 1535 do jednoho z nejbohatších rodů království. Už v šestnácti letech převzal správu rozlehlého rožmberského dominia a rychle ukázal mimořádné schopnosti.

Vlastní nesčetná panství v jižních Čechách, spravuje malá města, vesnice, hrady a zámky. Jeho sídelní Český Krumlov se pod jeho vládou proměnil v moderní rezidenci, kde pulsuje pozdně renesanční život. Zkušený hospodář Vilém dokonce nechal zakládat nové rybníky, statky či pivovary – i díky svému proslulému regentovi Jakubu Krčínovi. Když se řekne „pán z Rožmberka“, vybaví se ohromné bohatství a moc.

Ambice mu rozhodně nechybí. Až dosud stál v zemských úřadech vždy na tom nejvyšším stupni hned pod panovníkem – zastával funkci nejvyššího purkrabí Pražského hradu, fakticky místokrále v zemi. Dvakrát dokonce pomýšlel na samotnou královskou korunu: v 70. letech 16. století byl kandidátem na polský trůn. Polští velmoži ho při jednáních natolik obdivovali, že jej neváhali navrhnout za svého krále.

Vilém nakonec usoudil, že nechce riskovat své pevné pozice v Čechách výměnou za nejistou korunu, a polského dobrodružství se vzdal. Ale už jen to, že český pán byl zvažován na krále, mu zajistilo evropský věhlas. Svým způsobem se tak stal „králem bez koruny“ – a kdo ví, možná mu v koutku duše vrtalo, zda by přece jen neměl usednout na trůn.

Navzdory vysokým cílům byl Vilém pověstný i svou opatrností a diplomacií. Řídil se heslem „Spěchej pomalu“, a skutečně – postupoval vždy promyšleně. V neklidné době náboženských třenic vystupoval jako umírněný katolík, který si snažil udržet přátelské vztahy i s protestantskou šlechtou. Netoužil po krvavých půtkách mezi vírami; místo toho opatrně lavíroval, aby zachoval v zemi klid, a přitom nepopudil vládnoucí Habsburky.

Ti si ho pro jeho loajalitu cenili – císař Maximilián II. i jeho syn Rudolf II. věděli, že na rožmberského vladaře se mohou spolehnout. Není divu, že Vilém bývá nazýván „největším velmožem české renesance“. Čtyřikrát se oženil, vždy výhodně: jeho manželky pocházely z významných německých knížecích rodů a naposledy z mocného českého rodu Pernštejnů.

Každý sňatek mu přinesl vyšší prestiž a spojenecké vazby napříč Evropou. Osudově mu ale něco chybělo – žádná z manželek mu nedala vytouženého syna. Rožmberská růže tak pomalu vadla bez dědice, což skrytě trápilo i ctižádostivého Viléma. Možná právě proto hledal jiné cesty, jak svůj rod zapsat do dějin. Nejvyšší pocta, jakou může poddaný získat, mu k tomu poskytla ideální příležitost.

Řád zlatého rouna – už to jméno zní tajuplně a vznešeně. V 16. století šlo o nejprestižnější rytířský řád v Evropě, obdoba VIP klubu pro korunované hlavy a několik vyvolených šlechticů. Když burgundský vévoda Filip Dobrý roku 1430 řád založil, inspiroval se antickým mýtem o Jásonovi a Argonautech a jejich výpravě za zlatým beránčím rounem.

Řádovým odznakem se stal klenot v podobě malé zlaté beránčí kůže zavěšené na řetězu. Tento beránek – visící huňaté rouno – symbolizoval nejen legendární poklad, ale i plodnost země a boží přízeň. Zlaté rouno však nebylo jen ozdobou: pro rytíře představovalo závazek. Řádoví bratři slibovali bezmeznou loajalitu svému pánovi a oddanost katolické víře.

Původní heslo řádu hlásalo „Pretium laborum non vile“ neboli „Za námahu nemalá odměna“. A věru, odměna to nebyla malá – rytíři Zlatého rouna získávali výsady, o jakých se jiným ani nesnilo. Říká se dokonce, že v Burgundsku nemuseli členové řádu smekat klobouk ani před samotným králem! Být dekorován Zlatým rounem stavělo šlechtice téměř na úroveň princů a králů.

Do druhé poloviny 16. století měl řád jen několik málo desítek členů po celé Evropě. Mezi rytíři byli výlučně muži modré krve z nejstarších rodů – panovníci, vévodové a hrabata, která se zvlášť zasloužila o Habsburský rod. Habsburkové totiž převzali řád do správy poté, co původní burgundská dynastie vymřela. Pro vládnoucí rod habsburský se Zlaté rouno stalo rodinným klenotem a nástrojem diplomacie: udělovali ho jen těm, kdo si vysloužili jejich nejvyšší důvěru. Až do roku 1700 zůstával velmistrem řádu španělský král z habsburské linie – a bez jeho svolení se žádný nový rytíř nemohl do bratrstva dostat.

Není tedy divu, že českými zeměmi proběhla vlna úžasu, když se rozkřiklo, že pan Vilém z Rožmberka má být přijat do tohoto elitního společenství. V české historii to byla skutečně výjimečná pocta – Zlaté rouno před ním obdrželo jen pár jedinců spřízněných s Habsburky (například velmož Vratislav z Pernštejna, Vilémův přítel a tchán).

Nyní měl řádový řetěz ozdobit hruď vlivného českého pána, který sice nebyl královské krve, ale svým vlivem si s mnohými králi nezadal. Pro konzervativní vídeňské kruhy to možná bylo překvapivé jméno – ale Vilém si tu poctu vysloužil léty věrné služby dynastii i církvi.

Jako katolík stál v čele boje proti kacířům v Čechách (byť umírněného boje), založil jezuitskou kolej na svém panství a staral se o rekatolizaci svěřených krajů. Navíc udržoval široké diplomatické styky a byl švagrem a spojencem předních německých knížat. Takového muže chtěli mít Habsburkové pevně na své straně – a jak lépe to stvrdit, než z něj učinit rytíře Zlatého rouna?

Cesta k udělení řádu však nebyla jednoduchá a vedla přes zákulisní intriky mezi Vídní a Madridem. Císař Rudolf II., sídlící od roku 1583 v Praze, si uvědomoval, že potřebuje v neklidných Čechách spolehlivé opory. Protestantští stavové nabývali na sebevědomí a katolická menšina, v jejímž čele stál Vilém z Rožmberka, potřebovala posílit prestiž.

Rudolf II. proto na sklonku roku 1584 vyslal na španělský dvůr naléhavé doporučení: navrhl svému strýci Filipu II., králi španělskému a velmistrovi řádu, aby jmenoval pana Viléma novým rytířem Zlatého rouna. Panovník v Madridu dlouho neváhal.

O Vilémových zásluhách dobře věděl – španělští vyslanci pravidelně hlásili do vlasti, že rožmberský vladař je „přední obhájce katolických zájmů“ v Čechách. A tak 28. listopadu 1584 podepsal král Filip II. dekret, jímž jmenoval Viléma z Rožmberka členem řádu jako v pořadí 252. rytíře od jeho založení. Začalo se šeptat, že tak vysoké pocty nedosáhl žádný Čech od dob krále Jiřího z Poděbrad – a to Vilém ani není král!

Ve Vídni a Praze se mezitím chystaly velkolepé plány na investituru, tedy slavnostní předání řádových insignií. Rudolf II. se rozhodl celou věc pojmout ve velkém stylu. Dokonce i sám císař – ač Habsburk – dosud Zlaté rouno oficiálně nedostal od hlavy řádu.

Nyní mělo dojít k mimořádné události: císař Rudolf, jeho mladší bratr arcivévoda Arnošt a bratranec arcivévoda Karel Štýrský všichni přijmou Zlaté rouno společně s Vilémem z Rožmberka! Španělský král tím dával najevo jednotu habsburské dynastie – a zároveň povyšoval českého šlechtice do jejich exkluzivní společnosti.

Co na tom, že někteří pyšní španělští grandové možná ohrnovali nos, proč se do rodinného řádu cpe nějaký středoevropský hrabě? Filip II. i Rudolf II. věděli, že jde o strategické gesto. V habsburské rodině se zkrátka rozhodlo: Zlaté rouno pro Rožmberka bude!

A tak se dostáváme zpět do oné červnové pražské neděle roku 1585. Slavnost byla naplánována symbolicky na svatodušní svátky – čas Ducha svatého, patrona moudrosti, která má dnešní ceremonii provázet. Událost trvala několik dní: turnaje, hostiny a mše se střídaly ve víru oslav tak okázalých, že něco podobného Praha dlouho nezažila. Teď nadešla vrcholná chvíle.

V gotickém chrámu zalitém světlem z barevných vitráží stanul císař Rudolf II. v čele slavnostního průvodu. Po jeho boku kráčí arcivévodové Arnošt a Karel a hned za nimi náš Vilém z Rožmberka, oděný v brokátovém kabátci a s tváří lehce pobledlou vzrušením. Varhany dozní a arcibiskup vyzývá ke ztišení.

Tři dělové salvy z hradních bašt ohlašují celému městu, že rytíři Zlatého rouna jsou přijati. Zástupy zvědavců na Hradčanském náměstí se tlačí, aby zahlédly vycházející průvod. Pan Vilém září štěstím – na prsou se mu houpe zlatý beránek a v ruce třímá slavnostní diplom pečetěný španělským královským znakem.

Po slavnostech v Praze se Vilém vrátil na svůj milovaný zámek v Českém Krumlově, aby tam také náležitě oslavil získání řádu se svými poddanými. Pozdně renesanční atmosféra Krumlova byla okouzlující. Zámecké nádvoří se rozzářilo fakulemi, v hodovní síni se konaly hody pro šlechtu i měšťany.

Pivo z rožmberského pivovaru teklo proudem a stoly se prohýbaly pod pečenými kanci, kapry z rožmberských rybníků i voňavými koláči. Hudci vyhrávali české i italské tance, které si pan vladař oblíbil při své mládícké cestě do Itálie. Sám Vilém byl ve skvělé náladě – oblékl si honosný šat zdobený rodovou pětilistou růží a samozřejmě neodložil řádový řetěz ani na okamžik.

Po celý večer se na něm houpal zlatý beránek a odrážel svit stovek svící. Prostý lid z podzámčí mohl aspoň nahlédnout branou na část té slávy a vnímal to jako poctu celým jižním Čechám. „Náš pán je tak vznešený, že mu sám císař dal řetěz!“ chlubili se krumlovští měšťané příbuzným z venkova.

Zámek Český Krumlov procházel v těch letech výstavbou, aby odpovídal Vilémovu postavení. Nyní se panu vladaři zdálo, že zámecká věž září novotou ještě slavnostněji – vždyť on sám ji nechal nedávno přestavět v módním renesančním slohu, s pestře malovanou fasádou a cimbuřím.

Uprostřed téhle bujné veselice došlo i k malé dramatické epizodě, která se později stala další historkou do rožmberských kronik. Zatímco totiž hosté hodovali, někdo se pokusil ukrást Vilémův řád! Nevídaná troufalost – vztáhnout ruku na zlatý řetěz uložený v pánově ložnici. Když sloužící zjistili, že řetěz zmizel, vypukla na zámku panika.

„Poplach! Zloděj v komnatách vladaře!“ křičeli stráže a hosté rázem ztichli. Rozhořčený Vilém s hrozivým klidem nařídil uzavřít všechny brány a rozžehnout pochodně – nikdo neopustí Krumlov, dokud se jeho Zlaté rouno nenajde. Nastala detektivní noc. Ještě za tmy byl dopaden podezřelý – ironicky jeden z mladých šlechtických pážat, které sloužily u dvora. Chamtivost ho zřejmě přemohla, když spatřil volně ležící klenot, a neodolal pokušení.

Řád našli u něj ve vaku, když se pokusil uprchnout z hradu převlečen za sluhu. Potupa zloděje byla vykoupena nejvyšším trestem – Vilém musel jako přísný pán vynést exemplární rozsudek a zloděj skončil na šibenici. Zlaté rouno se tak naštěstí vrátilo zpět do rukou právoplatného majitele. Příště už ho Vilém raději opatroval jako oko v hlavě.

Sláva a moc Viléma z Rožmberka po získání řádu Zlatého rouna dosáhly vrcholu. Na sklonku 80. let 16. století byl v Evropě uznávaný jako první muž Českého království hned po císaři. Jeho dvůr v Krumlově oplýval renesanční nádherou a vzdělaností – scházeli se tam nejproslulejší muzikanti, malíři, v knihovně přibývaly tlusté svazky vědy i magie, na nádvořích se pořádaly rytířské turnaje.

Na jaře 1587 se panu Vilémovi podařil další mistrovský tah: oženil se počtvrté, s mladičkou dvacetiletou Polyxenou z Pernštejna, dcerou svého přítele Vratislava. Svatba to byla rovnou královská – dva nejmocnější rody země spojily síly. V ten moment se zdálo, že nic nechybí jeho naplnění – snad kromě toho dědice, kterého stále vyhlížel.

Čas však nikomu neodpouští. Vilém z Rožmberka v dalších letech moudře radil císaři Rudolfovi ve věcech říše a snažil se udržet křehký mír mezi náboženskými tábory. Zlatý řetěz nosil při oficiálních příležitostech vždy kolem krku, a kdykoli se objevila příležitost, připomněl svůj slib řádového rytíře: chránit víru a trůn. Když roku 1592 v Praze zemřel, odešel nejproslulejší český velmož renesance a s ním pomalu končila jedna éra.

Zdroje:

https://encyklopedie.ckrumlov.cz/cz/mesto_histor_revevr/

https://www.trebonsko.cz/vilem-z-rozmberka

https://filatelie-klim.com/cz/shop/faleristika/zajimavosti/nejproslulejsi-mezi-rady-rad-zlateho-rouna_3

https://www.stoplusjednicka.cz/zlate-berancni-rouno-jaka-je-historie-nejslavnejsiho-radu-evropy

https://www.opera-historica.com/pdfs/oph/1993/01/02.pdf

https://www.opera-historica.com/pdfs/oph/1993/01/35.pdf