Záhadné zmizení strážců majáku na Flannanských ostrovech (1900)

Tři muži – hlavní strážce majáku James Ducat, jeho asistent Thomas Marshall a náhradní výpomoc Donald MacArthur – zde v prosinci 1900 sloužili svou směnu. Nikdo z nich netušil, že se píše poslední kapitola jejich života a že se izolovaný maják brzy stane dějištěm jedné z nejděsivějších námořních záhad. Tři zkušení strážci majáku zmizeli beze stopy a jejich osud dodnes zůstává opředen tajemstvím.

Maják na Eilean Mòr byl uveden do provozu teprve roku 1899 na ochranu lodí plujících kolem nebezpečných útesů Vnějších Hebrid. Stál vysoko na útesu, bičován větrem a vlnami; nejbližší obydlené pobřeží bylo přes 30 km daleko.

Posádku majáku tvořili tři muži, zatímco čtvrtý strážce vždy odpočíval na pevnině a po turnusu se střídal s ostatními. Koncem roku 1900 připadla služba na osamělém ostrově zkušenému čtyřicátníkovi Jamesi Ducatovi, jeho zástupci Thomasi Marshallovi (28) a nahradníkovi Donaldu MacArthurovi (40).

Na izolaci a nečas byli zvyklí – práce strážců majáku patřila k nejtvrdším povoláním té doby. Žili osaměle v malých prostorách majáku, starali se o světlo a byli odkázáni jeden na druhého. Nikdo však nečekal, že tato sehraná trojice zmizí z povrchu země.

V polovině prosince 1900 zasáhlo oblast Flannanských ostrovů divoké počasí. Silné bouře bičovaly pobřeží a vlny dosahovaly nebývalé výše. Přesto maják v noci z 15. prosince měl svítit lodím – právě proto tam přece muži byli. Jenže během té noci zůstalo světlo majáku zhasnuté.

Kolem plující parník Archtor na cestě do Leithu zaznamenal temný maják a po přistání nahlásil, že na ostrově Flannan nesvítí světlo. Na pevninu však zpráva dorazila se zpožděním a bouře mezitím přerušily veškerou další komunikaci. Ostrov neměl telegraf ani rádio a kvůli špatnému počasí nebylo možné několik dní vyslat pravidelnou zásobovací loď.

Až 26. prosince 1900, tedy plných jedenáct dní od chvíle, kdy maják poprvé zhasl, se konečně na moře vydala zásobovací loď Hesperus. Kapitán Jim Harvie očekával na molu mávající strážce – místo toho ho uvítalo tísnivé ticho. Už z paluby si posádka všimla, že na stožáru majáku nevlaje vítací vlajka a na přístavišti chybí připravené bedny, které si měli muži nachystat na doplnění zásob.

Harvie zkusil zalarmovat ostrov hlasitým houkáním lodní sirény a vystřelením signální rakety, ale nedočkal se žádné odpovědi. Tísnivá obava se změnila v děs – na jinak pustém ostrově zřejmě vůbec nikdo není.

První na břeh vystoupil odpočívající strážce Joseph Moore, který měl trojici na ostrově vystřídat. Vyběhl po strmých schodech k majáku, ale našel jen opuštěné budovy zahalené děsivým tichem. Vstupní brána do areálu byla zavřená a dveře majáku také pečlivě zajištěné. Uvnitř panovalo relativní teplo, ale krb byl vyhaslý. V kuchyni bylo všechno uklizené a nádobí čisté, jako by strážci skončili s přípravou jídla a pečlivě po sobě uklidili.

Na věšáku visel jeden nepromokavý plášť, zatímco zbývající dvě sady pláštěnek a vysokých gumových bot chyběly. Ještě znepokojivější byl pohled na nepohnuté hodiny na stěně – jejich ručičky se zastavily, což naznačovalo, že se nikdo již dlouho nevrátil, aby je znovu natáhl. Moore procházel prázdné místnosti a volal jména svých kolegů, ale jediné, co mu odpovídalo, bylo hučení větru. Tři muži se ztratili, jako by se vypařili do vzduchu.

Zdrcený Moore se spěšně vrátil na loď informovat kapitána. Ten ihned vyslal na ostrov další tři dobrovolníky a nařídil prohledat každý kout majáku i okolní krajiny. Všichni dobře věděli, že musí postupovat rychle – pokud snad muži přežili a skrývají se zranění někde venku, jde o minuty.

Nikde však nenašli žádné známky života ani zápasu. Ke všemu tomu podivnu se přidávala otázka: Proč je tu MacArthurův plášť? Vypadalo to, že alespoň jeden z trojice odešel narychlo ven jen v košili, bez ochrany proti vichru a lijáku. Ale proč by opouštěli bezpečí majáku uprostřed běsnící bouře?

Důkladná obhlídka ostrova přinesla první odpovědi – i další znepokojivé otázky. Všechny objekty na východním přístavišti (které bylo chráněno před větrem) zůstaly neporušené, zato západní část ostrova nesla stopy děsivé zkázy. Pobřeží na západní straně tvořil strmý skalnatý útes a na jeho úpatí vedla k moři jen úzká stezka a jeřáb s kladkou, jímž se z lodi vytahovaly těžké bedny s materiálem.

Právě tam, v přírodní zátočině mezi skalami, se zřejmě odehrálo neštěstí. Záchranný tým s hrůzou zjistil, že železné zábradlí u schodů je pokroucené jako drát a část kolejí malého vozíku na bedny byla vytržena z betonu.

Více než tunový balvan, dříve pevně usazený vysoko nad vodou, ležel přesunutý opodál. A pryč byla i záchranná kruhová bóje, jež byla připevněna vysoko nad příbojem – zůstaly z ní jen potrhané provazy. Vypadalo to, jako by zde řádily obrovské vlny, které smetly vše, co jim stálo v cestě, přestože dosahovaly do výše více než 30 metrů nad mořem!

Na skalním výstupku našli pátrači poškozenou dřevěnou bednu s lanařským náčiním – nyní prázdnou, její obsah se povaloval kolem. Bylo jasné, že maják zasáhla mimořádně silná bouře a že se strážci patrně vydali právě sem, na exponovaný západní břeh, zkontrolovat škody nebo zabezpečit vybavení.

Teď už posádka Hesperu neměla pochyb: tragédie je téměř jistá. Kapitán Harvie po návratu na pevninu odeslal úřadům chmurný telegram, v němž oznámil, že „na Flannanu došlo k strašlivému neštěstí – tři strážci majáku zmizeli… Uplynul asi týden od chvíle, kdy je postihla pohroma. Chudáci – nejspíš je smetlo rozbouřené moře z útesu do vln“.

Na ostrov brzy poté dorazil i Robert Muirhead, inspektor Severního skotského úřadu pro majáky, aby důkladně vyšetřil, co se trojici přihodilo. Znal všechny pohřešované osobně – sám je totiž k práci strážců přijal. Prošel maják odshora dolů a na nic podezřelého nenarazil. Žádné stopy zápasu, žádné stopy cizí návštěvy či zločinu. Vše bylo pečlivě uklizeno a zabezpečeno jako při běžné službě.

Jediné, co chybělo, byli lidé. Muirhead si pečlivě poznamenal, jaké oblečení zůstalo na věšácích – jeden nepromokavý plášť a boty. To potvrzovalo, že dva muži (Ducat a Marshall) odešli ven plně vystrojeni do bouře, a třetí (MacArthur) je následoval nalehko, zřejmě ve spěchu. Tím ale porušili základní pravidlo, že aspoň jeden strážce má vždy zůstat uvnitř a obsluhovat světlo. Něco velmi naléhavého muselo trojici vylákat ven společně.

Muirhead poté zkoumal záznamy v deníku majáku. Poslední řádné zápisy byly z rána 13. prosince 1900. Bylo v nich vše v pořádku – maják fungoval, zásoby stačily. Rutinní údaje z následujících dní (stav počasí, moře, teploty a čas zhasnutí majáku za úsvitu 15. prosince) však strážci už nestačili zapsat do knihy – poznamenali si je pouze křídou na tabulku s úmyslem přepsat je později.

Z toho vyplynulo, že světlo majáku bylo naposledy zhasnuto 15. prosince ráno (přesně jak hlásil parník Archtor) a poté už znovu nerozsvíceno. Všechny obvyklé práce dopoledne 15. prosince byly očividně splněny: lampy vyčištěny a doplněny olejem, mechanismus promazán, kuchyň uklizena a nádobí od snídaně umyto. To vedlo inspektora k jednoznačnému závěru, že k tragédii došlo onoho dne po obědě – tedy v sobotu 15. prosince 1900 odpoledne.

Po sebrání všech informací a prohlídce zpustošeného západního přístaviště Muirhead dospěl k pravděpodobnému vysvětlení: v osudnou chvíli se muži snažili v průběhu bouře zajistit bednu s lanovím a další výbavou umístěnou ve skále nad mořem. Soudil, že Thomas Marshall a James Ducat pravděpodobně sestoupili k jeřábu u příboje, zatímco Donald MacArthur zůstal chvíli v majáku – snad aby hlídal světlo či dokončoval denní práce.

Když však MacArthur zahlédl hrozivou přívalovou vlnu řítící se na útes, rozběhl se varovat kolegy. Běžel tak, že si ani nevzal kabát, a dole je možná v poslední vteřině strhl stranou – jenže pozdě. Obrovská vlna smetla všechny tři muže i s vybavením do rozbouřeného moře. V té chvíli neměli nejmenší šanci přežít.

Inspektorův závěr zněl jednoznačně: trojice nejspíš zahynula při nešťastné nehodě, když je při bouři zasáhla extrémní vlna. Oficiální záznamy poté uvedly jako pravděpodobnou příčinu smrti u všech tří „utonutí“. Na tom nic nemění ani mrazivý fakt, že jejich těla nebyla nikdy nalezena. Atlantský oceán si nechal své tajemství – a rodiny zmizelých zůstaly bez možnosti rozloučení. James Ducat zanechal vdovu a čtyři děti, Donald MacArthur manželku a dvě děti; Thomas Marshall byl svobodný mladý muž. Nový maják na Flannanu, kdysi pýcha moderní techniky, se náhle stal symbolem tragédie.

Děsivé zmizení trojice zkušených strážců majáku pochopitelně vzbudilo obrovský ohlas. Už na přelomu století plnilo titulní strany novin a časopisů. Veřejnost nebyla zcela spokojena s prostým vysvětlením o vlně – fantazie tehdejších vypravěčů brzy zapracovala.

Objevila se celá řada divokých teorií a senzacechtivých příběhů. Někteří novináři naznačovali, že muže vylákalo něco nadpřirozeného – například přízračná „loď duchů“ nebo „fantom Sedmi lovců“ (jak se Flannanským ostrovům přezdívá). Jiné dobové spekulace vinily obří mořskou příšeru či gigantického ptáka, který prý trojici odnesl.

A své místo dostaly i konspirační úvahy: prý strážce unesli cizí agenti, případně předstírali smrt a utekli do ciziny začít nový život. Fantastické scénáře zaplnily sloupky, avšak žádný z nich nepřinesl jediný důkaz. Přesto dodnes při zmínce o Flannanských ostrovech některým lidem naskakuje husí kůže.

Zdoje:

https://www.lighthousedigest.com/Digest/StoryPage.cfm?StoryKey=2267

https://blog.nrscotland.gov.uk/2023/12/12/flannan-isles-lighthouse-keepers-the-disappearance/

https://en.wikipedia.org/wiki/Flannan_Isles_Lighthouse

https://www.history.co.uk/articles/the-flannan-isle-mystery-the-three-lighthouse-keepers-who-vanished