Článek
Své vyprávění začala Jana zprvu rozpačitě: „Peníze a rodina. Dvě věci, které by se možná neměly nikdy míchat. My jsme si to ale naivně nemysleli. Strýc nám velkoryse nabídl pomocnou ruku, když jsme byli v tíživé situaci. Půjčil nám 500 000 korun. Tehdy jsme byli vděční, protože to pro nás byla šance na nový začátek. Teď, když se nám nedaří splácet, nám vyhrožuje právníkem, jako bychom byli cizí lidé. Tak kde je ta rodinná láska a podpora?“
„Rodinná pomoc“ s podmínkami
Strýc si vždycky potrpěl na to, že si „na sebe vydělal sám“. Jako dítě jsme ho obdivovali, že měl firmu, drahá auta a nikdy si nikde nepůjčil. Ale jeho filozofie, že „peníze jsou všechno“, se promítla i do vztahů. Když jsme přišli o část úspor kvůli pár chybám, potřebovali jsme rychle finance, abychom neztratili střechu nad hlavou. Strýc byl úžasný. Neváhal a půjčil nám, ale už tehdy nás poučoval o tom, jak bychom měli šetřit a hospodařit. Jasně, díky za rady, ale někdy to prostě nevyjde.
Dohodli jsme se, že mu budeme peníze splácet postupně, měsíčně, jakmile se stabilizujeme. Jenže přišla další rána. Nečekané výdaje, zdravotní komplikace a hromada dalších nepříjemností. Splácet pravidelně jsme prostě nezvládali. Mysleli jsme si, že to strýc pochopí a třeba nám i peníze nechá. Má jich víc než dost a my jsme v těžké situaci. Ale místo pochopení, trpělivosti a štědrosti přišel šok: dopis od právníka.
Rodina nebo cizí obchodní partner?
Strýc k nám od začátku přistupoval spíš jako k obchodním partnerům než jako k rodině. „Půjčím vám, ale sepište si to se mnou smluvně,“ řekl tehdy. Dobrá, smlouvu jsme podepsali, protože jsme to chápali jen jako pouhou formalitu. Ale teď je nám jasné, že šlo spíš o zajištění, aby se strýc mohl pojistit proti „nespolehlivé rodině“. Když jsme se mu omlouvali za zpoždění splátek, začal se vymlouvat na vlastní „tíživou situaci“. Prý peníze nutně potřebuje zpět, protože má „rozplánované investice“. Takový nesmysl!
Najednou bylo veškeré rodinné pouto zapomenuto. Strýc, kterému jsme jako děti na Vánoce dávali vlastnoručně malované obrázky, teď neváhá vytáhnout právníky na lidi, které zná celý život.
Co se stalo se soucitem?
Měli bychom jako rodina držet při sobě. Ano, půjčil nám peníze, a my bychom měli splácet. Ale život není černobílý. Nikdo si nepřeje, aby se dostal do situace, kdy nemůže dostát svým závazkům. Nemáme na splátky, protože jsme v nouzi, ne protože jsme si koupili dovolenou na Maledivách.
A co na to zbytek rodiny? „Strýc má pravdu, peníze nejsou zadarmo,“ říkají, jenže oni sami se zjevně nikdy nedostali do tíživé situace. Místo podpory na nás padá jen další kritika. Kdy se stalo, že rodina přestala být místem, kde lidé pomáhají bez odsuzování?
Dlužníci nejsou zločinci
Kdybychom si půjčili od banky, právníky bychom asi chápali. Ale půjčka od strýce? Kdo by to čekal? Rodina by měla mít větší pochopení. Zvlášť když se opravdu snažíme dát věci do pořádku. Kdyby nám strýc dal víc času, všechno by se vyřešilo. Místo toho ale hned sahá po právnících a vědomě nás staví do situace, která nám náš život ještě víc komplikuje a zbytečně nás stresuje.
Strýcovi asi peníze vrátíme. S velkým úsilím a ještě většími oběťmi. Ale co ztratíme nadobro, je důvěra a pocit, že v rodině máme někoho, na koho se můžeme obrátit. Peníze jsou sice peníze, ale vztahy by měly být víc.
