Článek
Prakticky celý život jsem pracovala jako asistentka ředitele v jedné menší firmě. Okolo sebe jsem měla úžasný kolektiv, ale ještě předtím, než jsem dovršila důchodového věku, se přihodila jedna nepříjemná událost. Firma ukončila činnost. Bylo mi 50 let a čekalo mě hledání nové práce. Měla jsem za sebou roky praxe, spoustu zkušeností a chuť pracovat. Jenže to nestačilo.
Pozvali mě na pohovor
Práci jsem hledala vytrvale půl roku, ale nebyla jsem pozvána na jediný pohovor. Personalisté mi pokaždé jen odpověděli, že dali přednost jiným kandidátům, kteří se na danou pozici hodí lépe. Protože jsem už ztrácela naději, se svým trápením jsem se otevřela kamarádovi Pavlovi. Představte si, řekl mi, že u nich v práci zrovna vypsali volnou pozici asistentky ředitele, a že by se tam za mě mohl přimluvit. Svitla mi naděje, poslala jsem životopis a jak Pavel slíbil, skutečně se v práci zmínil o mých kvalitách. A světe div se, po šesti měsících mi zazvonil telefon a konečně jsem byla pozvána na dlouho očekávaný pohovor. Zaradovala jsem se, že firma hledá někoho zkušeného a uvěřila jsem tomu, že věk nebude překážkou. Kdyby měl být, určitě by si mě nepozvali, že?
Přesto, že mi už nebylo třicet, a dokonce ani čtyřicet, oblékla jsem si na sebe slušný outfit a s optimismem v očích jsem vyrazila na pohovor. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že v ten den podepíšu pracovní smlouvu.
Hledají někoho mladšího
Přivítala mě mladá personalistka, která mi na seznámení podala ruku stylem leklé ryby a potom následoval trapný, ale krátký rozhovor.
„A vy umíte ovládat počítač?“ Neomalená personalistka se mě ptala s velkou nedůvěrou.
„Ano, vždyť jsem to psala v životopisu. Četla jste ho vůbec?“
„Aha, máte pravdu. Víte, v naší společnosti je ryze mladý kolektiv. Myslíte si, že byste mezi něj zapadla?“ Co je tohle za hloupé otázky? Takhle by snad personalisté vystupovat neměli, ne? Vždyť to není vůbec profesionální.
„Já s mladými lidmi nemám problém, ale pokud je věk překážkou, proč jste si mě sem vůbec zvali?“ Vidím, že zkušenosti jsou sice fajn, ale asi jen tehdy, pokud je nemá někdo starší čtyřiceti let.
„Líbily se mi Vaše zkušenosti, navíc Vás doporučil Pavel, ale o věku jsme se nebavili. Ani v životopisu jsem ho nezkoumala, ale pravdou je, že preferujeme mladší uchazeče.“ Tohle byla poslední kapka. Ve vtipu jsem si říkala, že bych si po této nepříjemné schůzce měla jít objednat rovnou chodítko, nebo se alespoň přihlásit na rekvalifikaci Jak uspět v kolektivu dvacátníků.
Zpět do reality
Personalistka se se mnou rozloučila a já jsem odešla s vědomím, že práci musím hledat dál. Řekla jsem si, že do starého železa ještě nepatřím a také mi bylo jasné, že v takové firmě by si mě ani mých zkušeností stejně necenili. Můj pocit z nevydařeného pohovoru? V této firmě hledají asi lidi, kteří mají třicet let praxe a dvacet let života. Ale víte co? Takhle smýšlející firma mi stejně nestála za to, abych v ní pracovala.
Vysněnou práci jsem nakonec našla
Čekalo mě ještě několik odmítnutí, ale nakonec jsem narazila na firmu, kde si mých zkušeností doopravdy vážili. Pohovor vedl člověk, který se mě neptal, jestli umím zapnout počítač. Místo toho se zajímal, jak bych řešila konkrétní situace a na základě toho mě vzali. Žádné předsudky, jen férové jednání a uznání mých zkušeností.
Najít novou práci sice trvalo déle, než bych si přála, ale našla jsem takovou, kde si mě vážili. A nejen, že mě vzali. V mladém kolektivu si mě nechali až do důchodu. Zkušenosti se totiž nepočítají na vrásky, ale na to, co doopravdy umíte.
