Článek
Slyšíme to pořád: „Ukrajinci nám berou práci!“ „Mají výhody, které my nemáme!“ „Žijí si tu jak prasata v žitě!“
A teď si sedněte. Protože přichází nepříjemná pravda, kterou spousta Čechů slyšet nechce:
Ukrajinci makají. A Češi? Ti hlavně fňukají.
Tiše pracují
Zatímco se tu půlka národa topí ve výmluvách, ukrajinská komunita vstává ve čtyři ráno a jede makat. Do fabriky, na stavbu, do sklárny, na kuchyní. Bez řečí. Bez teatrálních výlevů. Bez kňourání, jak je všechno hrozně těžké.
A že berou málo? Ano. A přesto odvádějí daně. V Česku. Na naše důchody. Na naše nemocenské. Takže až příště budeš čerpat dávky, podívej se kdo pracuje v té fabrice za městem. Možná mu dlužíš víc než jen nadávku v komentáři.
Práci berou jen těm, co ji nechtějí
„Není práce!“ křičí klasický český stěžovatel z gauče. Ale realita je jiná.
Firmy zoufale hledají lidi. Ale Češi odmítají dělat „podřadné“ věci. Protože to bolí záda. Protože je to ve směnách. Protože to není na home office s kafíčkem. Ale Ukrajinci? Ti vezmou, co je.
Ne proto, že by byli hloupí. Ale protože mají v sobě něco, co tu část lidí dávno ztratila – chuť přežít a posunout se.
Kdo maká, ten jede. Kdo brečí, ten zůstává stát
Česko dneska vypadá jako jedna velká čekárna:
Lidi čekají na pomoc od státu.
Čekají na přídavky.
Na příspěvky.
Na zázrak.
Zatímco Ukrajinci prostě makají. Postaví si život od nuly. Najdou si druhou práci. Naučí se jazyk. A ještě zvládnou posílat peníze domů.
A Češi? Ti mezitím pláčou na Facebooku, že mají málo. Ale jak sjou slevy na pivo, cigára a nový telefon, tak se z nich peníze jen sypou.
„My jsme tu doma!“ Jasně. Ale taky by to chtělo něco dělat
Argument „my jsme tu doma“ je krásný. Ale domov není privilegium – je to závazek. A pokud se cítíš doma, tak bys taky měl něco dělat pro to, aby ten domov fungoval.
Ne jen nadávat, že někdo odjinud to dělá lépe než ty.
Protože to je teď realita. Ukrajinci dělají to, co my už nechceme. A dělají to dobře. Bez remcání a bez výmluv.
