Článek
„Podívej se na Aničku, ta už má dvě děti a vlastní dům.“
„Vaneska má samé jedničky, tys nikdy neměla takovou disciplínu.“
„A co ta Eva? Ta je aspoň štíhlá a umí se chovat.“
Takhle nějak znělo moje dětství. A dospívání. A vlastně i dospělost. Jedna dlouhá řada výčitek, zklamání a přirovnání ke komukoliv, kdo v očích mojí matky zrovna zářil.
Místo lásky výčet chyb
Zatímco jiné děti slyšely „jsi šikovná“, „jsem na tebe pyšná“, u mě se jelo podle jiného scénáře: „Mohlas být lepší. Mohlas být jako…“ A vždy následovalo nějaké jméno.
Za celý život si nepamatuju jediné uznání, které by přišlo bez podmínečně. Vždycky tam bylo „ale“. Vždycky tam byl někdo lepší. Dokonce i cizí holka na Instagramu měla podle mámy hezčí vlasy.
Sebevědomí? Nula. Ale zato spousta mindráků
Díky tomu jsem si v životě nenesla zdravou sebedůvěru, ale neustálé pochyby. Vztahy? Sebezničující. Práce? Přehnaná snaha dokázat, že „nejsem tak špatná“.
A moje matka? Sedí doma a nechápe, proč se s ní nechci vídat.
Prý „byla jen přísná, protože mi chtěla dát to nejlepší“.
Ne. Byla krutá. A zabila ve mně pocit, že jsem dost dobrá, jaká jsem.
Nechci zpátky do minulosti
Teď, když mám svoje děti, chápu, co všechno mi vzala. Nejen že mě připravila o zdravé sebevědomí – naučila mě nenávidět samu sebe pokaždé, když jsem „nebyla dokonalá“. A dokonalá jsem samozřejmě nikdy nebyla. Nikdy nebylo dost.
A tak jsem se rozhodla – nechci tenhle jed znovu pouštět do života. Ani pro sebe, ani pro své děti. Nechci poslouchat, jak moje dcera není tak upravená jako sousedčina. Nechci, aby někdo její úspěchy přebil větou „škoda, že ses nerozhodla pro medicínu“.
Odcizení není zlo. Je to obrana
Dneska mě matka obviňuje, že jsem se jí odcizila. Že jsem „zlá“, „nevděčná“, že „jí nechci dát šanci“.
Jenže ona tu šanci měla celý život. A místo vztahu budovala kritický tribunál, kde se vždycky našel někdo lepší než já.
Takže když mi dneska volá a ptá se, proč ji nechci vidět, říkám: protože chci chránit to málo, co jsem si dokázala ve svém nitru opravit. A to nepůjde, dokud mě budeš neustále porovnávat s někým jiným.
Já nejsem Anička. Nejsem Vaneska. Nejsem Eva.
Jsem já. A to je víc než dost – i když to moje matka očividně nikdy nepochopí.
Děkuji Lence za příběh.
