Článek
Připravila jsem jim ledničku plnou jídla, sepsala jasné instrukce typu nezvěte si nikoho domů, neponocujte, ukliďte po sobě. Nechala jsem jim peníze na pizzu a několikrát zopakovala, že důvěra je křehká věc. Kývali, přikyvovali, dokonce mi mávli z okna, když jsem odjížděla. Ukápla mi slza, dojímala jsem se, jak už jsou velcí. A že i bez jejich tatínka, který nás nedávno opustil, to zvládneme levou zadní. Jenže u puberťáků zkrátka platí víc než kdy dřív, že máš možná důvěřovat - ale také důsledně prověřovat.
Možná tak velcí ještě nejsou
O dva dny později mě čekal velmi nepříjemný příjezd domů. Podlaha v kuchyni byla plná vody, protože nechali přes noc otevřený mrazák. V předsíni jsem zakopla o hromadu bot, u televize ležely tři prázdné obaly od chipsů a všude bylo podezřelé ticho. A taky vůně. Tedy spíše zápach. Pizza, energy drinky. Všude poházené oblečení, některé nebylo ani naše. Jen jsem rychle přemýšlela, co se mohlo dít. A kde mám své děti, protože byla neděle odpoledne a nikde nikdo.
V koupelně byl ručník nacpaný do záchodu, bůh ví proč, moje rtěnka měla nový tvar a fén chyběl. Později jsem ho našla na balkoně, zapojený do prodlužovačky. Venku, ve dvou stupních nad nulou. Vedle něj prázdná láhev coly a… dobře, radši to ani nechci vědět.
Co se doma dělo?
V obýváku svítila televize, ale nikdo tam nebyl. Zato v koši jsem objevila šest krabiček od zmrzliny – žádnou zmrzlinu jsme přitom doma neměli, když jsem odjížděla. Já to nekupuju, přijde mi to zbytečné. Když jsem se konečně dopátrala dětí, které spaly u sebe v pokojíčku oblečení ve včerejších věcech, zazněla slavná věta: „Mami, všechno je v pohodě. Uklidíme to zítra.“ Ale zítra jdete do školy, pomyslela jsem si a snažila jsem se nadechnout, abych nezačala křičet.
Nikdy se mi z nich nepovedlo dostat, co se ten víkend dělo. Je mi jasné, že to vypadá na bujarý večírek a byt plný kamarádů. Trochu mě uklidnilo, že se nikdy neválely žádné lahve od alkoholu. A možná to tak byl opravdu jen večírek se zmrzlinou, miskou brambůrek… A k tomu pár energy drinků. Příště si ten odjezd ale rozmyslím. Alespoň na pár dalších let. Takové návraty mi za to vážně nestojí. Holt, puberta, na to člověka nikdo nepřipraví.
Zdroj: Magda F., Praha
