Článek
Autorovi tohoto článku se tento víkend kamarád svěřil s prapodivným příběhem. Přál si zůstat v anonymitě, a tak mu budeme říkat třeba Petr.
Petrovi ještě nebylo ani třicet let a již má problémy s křečovými žílami takového rázu, že mu na některé nepomůže ani operace. Svoje nohy si proto hlídá a netrpělivě čeká na operaci alespoň u těch křečáků, u kterých to ještě jde. Před dvěma týdny začal mít během pracovního výkonu takové bolesti v pravé noze, že do hodiny přestal chodit a musel směnu opustit na propustku a odpajdat do nemocnice. Tam mu již po sté oznámili, že má příšerné křečové žíly, ale že ten flíček, který se mu udělal, nic není a poslali ho domů s doporučením na volně prodejnou mastičku a léky na bolest.
Jenže bolest neustala a do tří dnů šel Petr k lékaři znovu, tentokrát k obvodnímu. Flíček se rozrostl na velikost dvacetikoruny. Diagnóza zněla bércový vřed a nutná byla i okamžitá injekční aplikace antibiotik.
Zažalovat je ale nemůžeš. Mamka v nemocnici dělala a říkala, že všichni drží při sobě.
Do konverzace se však přidala i další kamarádka, které budeme říkat Aneta. Aneta se svěřila s něčím, co se jí stalo ještě na základní škole v osmé třídě. A bylo to mnohem horší než případ Petra.
Týden v kuse ji bolelo břicho. Nijak významně si nestěžovala, jen pořád chodila s nahřívací lahví na břiše. Avšak mamince se to nezdálo. Vzala proto dceru k lékaři, kde vyloučili zánět slepého střeva, koliku a vůbec všechno, co se tak obyčejně v případě bolesti břicha děje. Dostala léky, na jejichž název si již nevzpomíná, a když se maminka ptala, kolik a jak často má dceři léků podávat, lékařova odpověď zněla: „Těmi se v podstatě nedá předávkovat …“ Maminka tak dostala doporučení na vyšší dávkování, než uváděl leták, ale protože to slyšela z úst samotného lékaře, slepě tomu věřila.
Třetí den si Aneta začala stěžovat, že má podivné pocity a nutkání otáčet hlavu k levé straně. Maminku nenapadlo, že by to mohlo být něco závažného, a tak dceru poslala do postele. Když se však za ní asi za půl hodiny přišla podívat, měla už Aneta oči v sloup a dystonii šíjového svalu - sval byl natolik v křeči, že musela mít hlavu ohnutou vzad, občas naopak tiskla bradu na prsa. Maminka si znovu pročetla leták u léku, který dceři podávala, a v nežádoucích účincích se dočetla o dystonii. Okamžitě zavolala záchranku a Anetě potvrdili předávkování. Dostala kapačky a prožila jednu z nejhorších nocí ve svém životě. Byla na jednotce intenzivní péče, bolela ji od křečí polovina těla a nedalo se nic než čekat, až se lék z těla vyplaví.
Do dnes nezapomenu, jak jsem v noci prosila uklízečku, aby někoho zavolala a něco udělala, že už to nemůžu vydržet. Ignorovala mě.
K ránu měla konečně klid a ani neví, jak usnula. Po probuzení ještě ke všemu potřebovala ze všech těch kapaček čůrat, ale do mísy, kterou jí přistrčili pod zadek, jí to mezi ostatními pacienty nešlo. Nakonec ji alespoň přeci jen pustili s doprovodem na normální toaletu.
V nemocnici si Aneta pobyla několik dní. Předposlední den dostala menstruaci a konečně se vysvětlilo, odkud její původní bolesti břicha vzešly. Od lékaře, který stál za jejím předávkováním, se omluvy nikdy nedočkala. Ještě ke všemu ji v nemocnici sestry uvedly jako osobu, která se předávkovala schválně. Zažalovat daného lékaře se s maminkou nikdy neodhodlaly.
Závěr
Jak se vůbec něco takového může stát? Doopravdy můžeme věřit lékařům? Když nemůžeme věřit ani lékařům, tak komu? Důvěru v ně nakonec přeci jen vložit musíme. Navíc nikdo není neomylný. Je ale rozdíl, pokud někomu omylem šlápnete na nohu, a pokud někoho omylem předávkujete. Je hrozné, že se oběti takových příšerných omylů mají strach bránit.