Článek
Efekt přihlížejícího zkoumali v roce 1968 američtí psychologové Bibb Latané a John Darley. Zjistili, že tento sociálně psychologický jev způsobuje, že čím více se během takové události v okolí nachází dalších lidí, tím menší má člověk motivaci nemocnému pomoci.
Vyvodili dvě hlavní příčiny:
- Pluralistická ignorance - pramení především z obavy, co si o něm druzí pomyslí, zvlášť pokud se v takové situaci ocitá poprvé.
- Rozptýlení zodpovědnosti - pokud je svědek na místě sám, je schopen přijmout zodpovědnost a jednat. Pokud je však ve skupině, převládne pocit, že nakonec určitě pomůže někdo jiný a pokračuje dál.
Na Youtube jsou nevyvratitelné důkazy
Pojďme se společně podívat, jak takový efekt přihlížejícího vypadá. Video níže od tvůrce NorniTUBE není zdaleka jediné, které lze na platformě Youtube nalézt. Dokonce je tam takových videí desítky, možná i více.
NorniTUBE v tomto videu zkoumá, jaký vliv má na efekt přihlížejícího oblečení nemocné osoby. Ukázalo se, že muži v obleku pomohou spíš, než někomu v průměrném oblečení. Co přímo zkoumali však pro nás v tomto článku není důležité, důležité je vidět, jak muže míjí tucty lidí a ani jeden nepomůže, až na posledního hrdinu. A jakmile zareaguje jeden, přistupují i další.
Všimněme si třeba staré babičky, která se na chvíli zastaví a už to vypadá, že pomůže, avšak nakonec přeci jen odchází. Nebo ženy, která v kostýmku a s kabelkou utíká a zdá se, že běží na pomoc. Omyl. Kamsi chvátá a muže jen oběhne. Muž volá o pomoc, lidé se na něj otáčí, ale zůstávají nečinní.
Morální hledisko
Asi není třeba dlouze vypisovat, že neposkytnout pomoc osobě v nouzi při takovéto situaci je vysoce nemorální. Studie dokázaly, že efekt přihlížejícího se však netýká pouze lidí, ale i zvířat. Dá se proto říci, že to je věc jaksi pudová. My jsme však civilizovaní lidé a civilizace se zakládá právě na tom, že omezujeme svoje pudy a děláme to, co je morálně správné.
Nutná je sebereflexe
Máme-li v takové situaci jednat správně, musíme si uvědomit, že podlehnout efektu přihlížejícího je snadné. Musíme odehnat myšlenky na to, že mu pomůže někdo jiný anebo na to, že budeme za neschopné, protože nebudeme docela s jistotou vědět, co máme dělat. Instrukce jsou přitom jasné.
- Zkontrolovat a případně zajistit bezpečnost okolí.
- Zjistit, jestli osoba komunikuje, nebo je v bezvědomí.
- Zavolat nahlas o pomoc. Pokud jsou okolo další lidé, zaúkolovat je, aby zavolali záchranku, pomáhali s resuscitací atd.
- Uvolnit dýchací cesty a zkontrolovat dýchání tak, jak radí instrukce.
- Pokud okolo nikdo další není, teprve v tuto chvíli se volá záchranka.
Osobní zkušenost autora
„Jel jsem za kamarádem. Vystupoval jsem na jedné tramvajové stanici v Modřanech. Všude byl sníh a ruce mrzly i v rukavicích. Přivítali jsme se a jakmile tramvaj odjela dál, všiml jsem si muže ve tmavém oblečení, jak leží na stráňce za kolejemi a nehýbe se. Na zastávce přitom čekalo pár dalších lidí a očividně dělali, že ho nevidí. Jistě, většina Pražáků je na opilé bezdomovce a feťáky zvyklá a nevšímá si jich, ale já, jako mladý muž z menšího města, jsem vzal rozum do hrsti a jali jsme s kamarádem jednat. Na muže jsme pro jistotu nesahali, jen jsme ho probudili z ovíněného spánku a přesvědčovali ho, že jestli tam zůstane, umrzne tam. Když s námi začal komunikovat, ale odmítl se zvednout, zavolali jsme policii. Odešli jsme až když přijeli. Pán si nejspíš vyspal opici na záchytce, ale alespoň tam nezůstal ležet ještě bůhví jak dlouho.“
