Článek
V poslední době se na nás ze všech stran (speciálně třeba z této) hrnou články a diskuze o tom, jak jsou mileniálové pokroková a unikátní generace plná nadlidí, která konečně prozřela a na rozdíl od všech předešlých pokolení v dějinách lidstva definitivně přišla na to, jak správně žít a jak odlišit věci důležité od těch zbytečných, kterými se ty bláhové ovečky před nimi jen zbytečně a hloupě zdržovaly a omezovaly. Práci už se v žádném případě neobětují, umějí si užívat života, cestují, vzdělávají se, nikam nespěchají a jsou prostě morálně, sociálně, inteligenčně i finančně na výši a úplně někde jinde, než kdy byli všichni jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče… A tak dále až k lovcům mamutů, kteří byli už úplní „boomeři“, když místo toho, aby si objednali do jeskyně pizzu a pak v klídku chillovali u pazourkového tabletu, běhali celé dny někde za mamuty. A všichni, kteří se jen odváží naznačit něco jiného a namítnout, že byla jiné doba a jiné možnosti, jim, „hrdým mileniálům“ jen závidí, bezdůvodně je nenávidí a hází jim klacky pod nohy! A je to všechno svatá pravda! Až na to, že vůbec…
V první řadě je totiž naprosto směšné a krátkozraké, domnívat se, že jsou mileniálové v tomto postoji jakkoli originální a unikátní, nebo že jsou snad dokonce první generací s těmito pocity (a tím pádem jsou hrozně výjimeční, speciální a nedotknutelní). Nejsou. Vážně ne. Úplně stejně se totiž cítí a vnímá naprosto každá nově nastupující generace a to už od okamžiku, kdy jsme jako lidský druh ve svém vývoji dospěli k takzvanému období technické revoluce (do té doby tento fenomén samozřejmě také existoval, jen šlo všechno přeci jen o dost pomaleji, protože rozdíl mezi sousedovým novým žebřiňákem a tím, který někdo podědil po dědovi, nebyl tak výrazný, aby to stálo za pozornost). A každá taková generace má samozřejmě svůj názor podepřený neochvějnými argumenty a technickými důkazy a má v ledasčem pravdu, neboť ve své době je jejich každodenní život skutečně tím nejmodernějším a nejpokročilejším možným stavem lidského byti. JENŽE… Má to hned tři zásadní háčky, které se pochopitelně týkají i aktuálních mileniálů:
1) Jsme prostě lepší! Ehm… Díky někomu jinému.
V první řadě jsou to jejich zcela nulové zásluhy, co se toho moderního a pokrokového způsobu života týče. A to není výtka ani urážka, nebo snad dokonce projev závisti. Fakt ne, to je prostě konstatování naprosto zjevných a neoddiskutovatelných faktů, protože absolutně žádná nastupující generace za technický pokrok nevděčí sobě a svým schopnostem, ale generaci(ím) předchozí(m). Kdyby to bylo jinak, museli by si dotyční začít své vlastní technické (i jakékoliv jiné) zázemí budovat už v kolébce a mimino jsem teda ve výzkumných ústavech a technologických institutech ještě nikdy neviděla. Možná tak maximálně v dětském koutku, kde si tiše brouká a dělá do plenek, ale určitě ne ve vývojových laboratořích nebo experimentálních odděleních, kde by v potu tváře vymýšlelo a testovalo nové technologie. Každá nastupující generace se tak při těchto záchvatech arogantní nadřazenosti a znevažování svých předků akorát chlubí cizím peřím, které teprve pak, v průběhu svého vlastního života, může teoreticky začít měnit a zdokonalovat a připsat si tak za něj alespoň nějaké drobné zásluhy. Ale i tak si většinu z těch největších změn, ke kterým se dopracuje, nakonec ani moc neužije, protože lidský život je prostě krátký.
2) Žijeme takhle originálně všichni. Ehm… Skoro.
Další obrovskou dírou v těchto nabubřelých prohlášeních o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti je fakt, že se v žádném případě netýkají celé nastupující generace. A nemluvím teď o etické stránce celého problému, protože je samozřejmě jasné, že takhle hloupě, krutě a egoisticky se nechovají (ani necítí) všichni mladí lidé. Naopak. Spíš jich je ve výsledku jen pár nejhlasitějších procent, protože ti slušní a skutečně inteligentní (s přehledem a schopností sebereflexe) si výdobytky moderního světa užívají v klidu a bez rozdmýchávání zbytečných a malicherných mezigeneračních sporů. A já před takovými smekám a rozhodně chci zdůraznit, že tento článek určitě není o nich (ostatně sama k nim mám věkově velmi blízko, mám mezi nimi řadu přátel a jejich způsob života jim nezávidím - taky bych ho mohla mít, kdybych chtěla). Ne, mluvím nyní o čistě praktickém pohledu na moderní svět, který prostě není tak černobílý, jak se snaží mnozí mileniálové tvrdit. A ani tuna řečí typu „Nikdo, kdo není ovce, nemusí tvrdě dřít osm hodin denně“ nebo: „Každý svobodný člověk, co se nenechá svazovat konvencemi, se může rozhodnout místo práce cestovat a užívat si života“ na tom nic nezmění.
Takový svět, kde by doktor mohl operovat z domova, hasič měl možnost od stolu poslat místo sebe k ohni robota nebo kamioňák dostal šanci naprogramovat samořiditelné auto tak, aby samo dovezlo cizokrajné zboží včas do regálů, prostě pořád ještě neexistuje. Nebo minimálně není dostupný všem a není to ani jejich volba, ani jejich chyba, protože někdo ty práce, které se s ideály mileniálů neslučují, pořád ještě dělat musí. Nemůžeme všichni podnikat, mít volnou pracovní dobu, ani dělat práci z pohodlí domova přes home office. Někdo musí léčit, učit, hasit, zachraňovat, řídit, uklízet, vařit, obsluhovat, montovat, opravovat, stavět, vyvážet smetí… A dělat asi ještě tak milion dalších časově i technicky náročných prací, bez kterých bychom se jako společnost neobešli. Schválně, kdo z vás by chtěl, aby mu doma měsíc prosakovala voda z trubky, protože instalatér si vydělává tak dobře, že je zrovna na čundru v USA? Kdo by v zájmu volnomyšlenkářského života mlčky strpěl, kdyby nebo mu už týdny páchly před domem plné popelnice, protože ti chudáci popeláři nejsou nějaké ovce, aby vstávali do práce v pět ráno a stihli celý okruh? Věřím, že nikdo, a přitom taková by byla naše každodenní realita, kdyby skutečně platilo to, co mnozí z mileniálů vydávají za jejich standart a plošný objev nového a lepšího způsobu života. Tak daleko v technickém vývoji prostě ještě nejsme, ale možná jednou budeme. Nebo spíše… určitě jednou budeme a s AI a dalšími technologiemi, které jsou stále na vzestupu, to možná bude už brzy, akorát si tedy nejsem moc jistá, že se to právě mileniálům bude zamlouvat, protože s tím souvisí bod číslo tři.
3) Navždy budeme ve všem nejlepší! Ehm… Tedy než přijdou naše mladší kopie.
Jak už jsem naznačila, možná už je to otázka jen jedné jediné generace a skutečně budeme řešit prakticky všechny pracovní záležitosti v řádech minut a ne hodin a to přímo z pohodlí domova. Pro děti a vnoučata dnešních mileniálů tak už nebude existovat žádná pracovní doba, žádná omezení ani žádné limity… Budou zcela svobodní a volní a víte na co se hrozně těším (a tak trochu škodolibě doufám, že se toho dožiju)? Až díky tomu začnou prohlašovat to, co dnes šíří jejich rodiče/prarodiče. Až se budou dnešním mileniálům smát, jaké to byly tupé ovce! Jak byli hloupí, že vůbec ještě pracovali a nechali se sebou manipulovat. Až je budou urážet, odstrkovat a kritizovat, že ničemu nerozumí a nic pro své dobro nedělají. Až jim vmetou do tváře, že se málo snažili vždy, jinak by si už dávno mohli žít tak bezstarostně a svobodně jako teď oni a nemuseli by jim to jen závidět a nenávidět je za to. Bude to konečně zase jednou všechno jejich vina, jejich selhání, jejich zkostnatělost a nepružnost… Budou zkrátka ty nejhorší, nejtrapnější a nejzbytečnější vykopávky, které tu jen drze zabírají místo.
A ono to tak bude, ne že ne. Dokonce to bude možná ještě daleko krutější a horší, protože mnohé dnešní děti si s aktuální výchovou nebudou brát servítky už vůbec (a co teprve ty jejich děti!). Vlastně by mě ani moc nepřekvapilo, kdyby se v té chvíli naše křehké, mileniální vločky neschopné přijmout kritiku a uznat chybu, raději začaly hromadně hroutit a dobrovolně odcházet. On totiž ten pád na ústa z piedestalu dokonalé, originální a nejpokrokovější generace bude bolet. A dost možná ještě daleko víc, než bolí jejich jedovaté řeči dnešní odolné a lety komunismu zocelené důchodce. Jen doufám, že než padnou, snad si uvědomí jak moc svým rodičům a prarodičům křivdili, když si naivně mysleli, že žít tak, jak žijí oni dnes, se dalo žít i za jejich mládí, a že oni by to na jejich místě dokázali. Nedokázali. Stejně jako teď nedokážou žít tak, jak budou žít jejich potomci a ti zase tak, jako ti jejich. A tak pořád dál donekonečna. A pokud někdo v dohledné době vymyslí stroj času, třeba se ti naši „hrdí kritici všeho“ stihnou před tím pádem na ústa zaletět mrknout ještě do dob první republiky či světových válek, aby se zblízka podívali na to, jak trapná a neschopná byla každá rodičovská generace a jak originální a nedostižně jedineční si připadali jejich potomci…
