Článek
Že je název článku až příliš dramatický a měla bych se za takový clickbait stydět? No… kéž by. Styděla bych se docela ráda, protože by to rozhodně byla ta lepší alternativa, ale bohužel… Je to čistá pravda, kterou si stále bolestnější počet rodičů neuvědomuje nebo nepřipouští (případně ho přímo aktivně odmítá a pak už je fuk, zde tak činí z nevědomosti, lenosti nebo neochoty potlačit své ego a přiznat, že se pletli). A přitom se stačí poptat mezi odborníky a jejich odpovědi mluví zcela jasně. Mobily malým dětem do rukou nepatří (mluvíme tu prosím vás o dětech od batolat po předškoláky, maximálně první ročníky, aby to zas někdo nevztáhl i na školáky a puberťáky). Nic jim nedávají, jen berou a představy o tom, že když je s tímto výdobytkem moderní techniky, bez kterého už si skoro nikdo neumí představit život, neseznámíme hned, jak jsou schopné ho udržet v ruce, jim do budoucna komplikujeme jeho využívání, jsou naivní a liché.
Nebojte, ony se ho naučí používat k ovládání chytré domácnosti, získávání zpráv o světě, projíždění sociálních sítí a využívání stovek aplikací zjednodušujících život (od bankovnictví po virtuální osobní asistenty), až přijde čas a úplně stejně rychle, jako ta děcka, co je už ve školce nedala z ruky. Nemusí kvůli tomu na něm od malička hrát hry a civět na náhodně se přehrávaná videa na tiktoku a youtube, což se stejně děje prakticky bez jejich vkladu a přičinění. Tyhle dvě věci spolu totiž nijak nesouvisí a tvrzení, že když bude mít jedno dítě mobil odmalička, bude ho pak umět lépe a účelněji používat ve vyšším věku, než druhé, kterému ho rodiče zpátečnicky odpírali, je prakticky stejně pitomé, jako říct, že děti, které si jako malé nehrají s autíčky, budou v dospělosti horšími řidiči, než ti, co jich mají doma tuny. Nebudou. Naopak… Čím více mobilní telefony (a/nebo tablety) pronikají do života našich nejmenších, tím více jsou na nich naši potomci nezdravě závislí a přestávají v nich vidět ty „dobré sluhy“.
Zkrátka a dobře, čím mladší uživatelé mobilů jsou, tím jsou negativní dopady na jejich fyzické i psychické zdraví a vývoj výraznější a snáz můžeme pozorovat jejich devastační účinky. Bohužel, velká nevýhoda je v tom, že nic z toho není vidět ihned… Většinou to chvíli (někdy i delší chvíli) trvá, než je všem kolem jasné, že dítě i jeho rodina se řítí do pořádného maléru, přičemž okamžitý efekt je naopak velmi pozitivní a celou tu „skluzavku“ do průšvihu tak činí ještě prudší a „namydlenější“. Konec konců to zná drtivá většina rodičů… Malé dítě, které doposud pořád někde pobíhalo, křičelo a dělalo všechno, co se nemá, se s mobilem zázračně zklidní, ztiší a usadí na jedno místo, na kterém ho najdete i po mnoha a mnoha minutách. No kdo by to nebral? Kdo by v tu chvíli myslel na to, co bude za rok? Za pět let? Za deset? Kdo by se zabýval něčím tak abstraktním, když má konečně po dlouhé době doma, v autě nebo mezi lidmi chvíli ticho? Samozřejmě málokdo… Zvlášť, když to je „jenom někdy a to přece neškodí“.
Jenže víte co? Přesně tohle heslo už přivedlo do hrobu (v lepším případě do léčebny) nejednoho uživatele drog, viz např. kniha „My děti ze stanice ZOO“, kde tuhle větu najdete snad stokrát! A jelikož mobil je svou lákavostí i účinky pro dnešní malé dítě prakticky totéž, co heroin pro německé puberťáky v osmdesátkovém Berlíně, není toto srovnání vůbec mimo mísu. Jinými slovy… Ono to od okamžiku, kdy to uděláte poprvé a poprvé svému dítku dáte mobil do ruky aby „se zabavilo“, už nikdy nebude „jen někdy“ (obrovskou čest zhruba tomu jednomu promile výjimek, potvrzujících pravidlo, které to dokáží skutečně udržet v těchto mezích a které jsem za celý život potkala asi tak ve třech exemplářích). Bude to brzy znovu… a pak zase… a ještě jednou… a najednou to bude „fajn, tak párkrát do týdne“ a pak „OK, tak každý den, ale jen pár minut!“ A najednou „No dobře, tak teda než dohraješ tenhle level… ale maximálně hodinu…“ A tak dále a tak dále. Z hodiny budou tři, ze tří pět a pak už to ani nikdo nebude počítat, protože to bude buď neomezený mobil, nebo neomezený cirkus a hysterák.
A já bych v tomto textu ráda těm, kteří mi nevěří, nebo nechápou proč by to takhle mělo dopadnout, ráda vysvětlila proč… Proč má mobil na drtivou většinu malých dětí takto hrůzostrašné účinky a skutečně to srovnání s tvrdými drogami plně snese. Odpověď je totiž kupodivu velmi snadná a přímočará a vůbec není třeba v ní zabředat nijak hluboko do vývojové psychologie, neurologie nebo dalších podobných „odborných lékařských pindů“. Je to zkrátka proto, že mobil je, jak už napovídá název mého článku, pro malé děti opravdu tou nejdokonalejší hračkou. Hračkou tak perfektní, všestrannou a magickou, že zcela zastíní vše ostatní a učiní nezajímavým a nepotřebným 99 % všeho, co dané dítě doposud obklopovalo a tvořilo jeho svět. Že je to přehnané? Není. Malé dítě totiž potřebuje ke spokojené a řádné existenci, krom uspokojování základních životních potřeb (jako je jídlo, spánek, hygiena, apod.) vlastně jen dvě další věci. Lásku (především tu mateřskou, nebo nějakou podobnou, která přebere její hlavní funkce jako je např. pocit bezpečí) a možnost si hrát.
Rodičovskou lásku díky bohu mobily ještě simulovat neumí (i když s rozvojem AI jednou možná, kdo ví…), ale co se hraní týče, nemají konkurenci, a to nejen v dnešní době, ale napříč celými dějinami lidstva. Jak už jsem kdysi psala v jednom svém článku, dětské hry a hračky prošly pochopitelně, stejně jako vše ostatní, dlouhou evolucí. ALE některé základní parametry rozdělující je do několika klíčových skupin dle způsobu a podstaty hraní s nimi (a tím pádem i rozvíjení určitých stránek dětského fyzična i psychična) zůstaly po tuto dobu prakticky neměnné. Tedy až do chvíle, než přišly právě mobily. Mobily totiž všechny tyhle skupiny vzaly a spojily do jednoho jediného přístroje. Mobil už totiž dnes není jen mobil. Mobil je panenka (simulátory a hry na líčení, česání, oblékání, randění či zařizování domácností). Mobil je stavebnice (ať žije Minecraft nebo virtuální Lego). Mobil je soubor míčových her i dalších kolektivních sportů (od fotbalu, přes tenis až po hokej a golf to vše z pohodlí gauče, jupííí). Mobil jsou vojáčci (od primitivních stříleček až po sofistikované válečné strategie a ovládání tanků či stíhaček). Mobil je autíčko (a taky formule, motorky, koňské dostihy i jakékoliv další závody). Mobil jsou deskové i karetní hry všeho druhu (od šachů až po piškvorky a to včetně soupeře různé úrovně, který se nikdy neunaví, nikdy není zaneprázdněný a můžete ho o partičku prší požádat klidně o půlnoci). Mobil je plyšák i domácí zvíře v jednom (navíc takové co skutečně „žije“ a vy se o něj musíte starat a je fuk, zda je to obyčejný pejsek, drak, jednorožec nebo T-rex).
A tak bych mohla pokračovat donekonečna se všemi myslitelnými druhy hraček, her a dětských zábav, protože mobily dneska téměř nemají hranice… A jestli to někomu z vás nepřijde jako nic špatného a chce na mě vytáhnout téma „pokrok“ a „vývoj vpřed nezastavíš a lidé se vždy báli nových věcí“, tak zdůrazňuju, že problém není v tom, že je to nové a moderní a že tohle všechno ten mobil umí. Ne, tom je super a já na to fakt nebrblám protože jsem zapšklá stará bába (nejsem). Problém je v tom, že mobil touhle svou dokonalostí dělá daleko víc, než že jen posílá normální hračky do důchodu a dělá z nich v očích malých dětí chabé náhražky jeho dokonalosti, se kterými se nyní, když poznaly jeho, už jen horko těžko spokojí. Ne, on tím, že na sebe přebral jejich funkce, hlavně kompletně změnil a radikálně zjednodušil způsob, jak s nimi děti pracují, co se jimi učí a jak se díky nim vyvíjejí (což doposud dělaly víceméně stejně od počátku lidstva a na tak rychlou změnu, která jde totálně proti zásadám evoluce, prostě nejsou připravené). A to je v tomhle věku zkrátka hrozný malér a průšvih, protože to můžeme s klidným srdcem přejít až u mnohem starších dětí, ale ne u těch, které si svůj vztah k reálnému světu teprve utvářejí a narušení tohoto procesu je poznamená do konce života! A jestli si pod tím stále neumíte nic konkrétního představit, tak jeden příklad za všechny…
Panenky! Od pravěku do dneška v určité podobě existovaly a pomáhaly dětem např. rozvíjet a chápat sociální vztahy a vazby (hraní rolí), učily je zodpovědné péči (hraní na rodiče či partnery), působily pozitivně na jejich vkus a estetickou stránku (skrze jejich oblékání), pomáhaly s rozvojem jejich jemné motoriky (při šití šatečků, jejich aplikaci na hračku i při samotném hraní), měly kladný vliv na rozvoj jejich řeči a slovní zásoby (děti jim propůjčovaly hlas a vymýšlela pro ně témata a zápletky), probouzely v dětech touhu tvořit a budovat a využívat k tomu svou kreativitu a fantazii (skrze stavění a vybavování jejich domků např. z krabic či jiných improvizovaných materiálů) a tak dále a tak dále. To byly a jsou reálné panenky (od těch vyřezaných z kostí mamutů až po Barbie). A teď přichází na scénu Mobil-panenka (v podobě her a simulátorů, které jsem zmiňovala v minulém odstavci). A jedeme hodně rychle z kopce… Mobil-panenka už totiž většinu výše zmíněné od dětí nežádá ani nepotřebuje. Mobil-panenka mluví sama, není třeba za ní mluvit, takže řeči ani slovní zásoby netřeba. Sama si také poradí se svou sociální rolí i vazbami (nebo na ně ani nikdy nedojde, neboť jde jen o simulátor oblékání a další pokračování hry např. v podobě párty, už nepřijde). Není jí k ničemu dětská jemná motorika, protože se obléká, češe, líčí i pohybuje pomocí dvou jejich prstů. Stejně tak nevyžaduje aby pro ní byly vymýšleny a vytvářeny oblečky, protože jejich nekonečná nabídka už je v její paměti (děti si tak maximálně pohrají se vzory a barvami a to opět jen pomocí svých dvou prstů a v horizontu sekund nikoliv dlouhých hodin práce a příprav a těšení se na výsledek). A dům? Ten už má taky, nebo ho ani mít nemůže a nepotřebuje, čili na dětskou fantazii, imaginaci a kreativitu také není zvědavá. No uznejte sami, že Mobil-panenka je pěkně líná a sobecká mrcha, nezdá se vám?
Mně ano. A co hůř, není v tom sama! Úplně stejně, nebo velmi podobné jsou líné a sobecké i další Mobil-hry a hračky, které od dětí nechtějí nic víc, než aby ležely, nebo seděly a hýbaly prsty po displeji. A ano, vím, že teď křivdím právě třeba různým simulátorům a strategiím, nebo výukovým a vzdělávací hrám, v jejichž vytváření a zprostředkovávání masám je naopak mobil nedostižným pomocníkem. A já si to uvědomuju, ale ruku na srdce, malé děti ve věku o kterém tu mluvím, si tohle na mobilech opravdu nepouštějí. A už vůbec ne samy od sebe. Ti v něm vidí právě ty nejzákladnější hračky od panenek po virtuální domácí mazlíčky, které jsou mnohem kouzelnější a „pohádkovější“ než jejich reálné obdoby. Ony se samy hýbou, mluví, štěkají, vytvářejí grimasy, umí spoustu věcí, které v reálu ani nejdou… A je tak snadné si s nimi hrát, milovat je a propadnout jejich kouzlu! Nemusíte je tahat z krabic a hlavně je pak zase uklízet. Nemusíte s nimi sami hýbat, nemusíte si nic co dělají představovat… To je pro líný lidský mozek doslova splněný sen (a ano, lidský mozek JE líný, stejně jako JE líný celý člověk, proto se taky dostal v pokroku tak daleko, aby toho čím dál tím víc nemusel-to jsou prostě geny a lidská podstata).
Sen od kterého se nikomu nechce odejít a nejméně nedokonalému, nedovyvinutému, bezbrannému a snadno ovlivnitelnému dítěti pro které se mobil stává okamžitým naplněním všech jeho tužeb a potřeb a tím pádem je jen logické, že i drogou na které až brutálně rychle vznikne závislost. A o to právě jde! O to, že batoleti stačí půjčit mobil občas na pár chvil a už v tom plave! Už ho chce, už ho potřebuje, už mu normální svět a normální hračky, hry a prožitky nestačí! A jakmile je jednou v tomhle stavu, už to bude s věkem jen horší, protože on se nestane zázrak, aby ho ten mobil najednou sám od sebe přestal bavit, odložilo ho a začalo se zase zajímat o okolní svět. Bez pomoci a dostatečně silné motivace a impulsu zvenčí prostě ne. A můžete mu koupit domů celé hračkářství a mobil před ním zamknout do skříně na tři zámky a stejně to nebude dost, stejně jako vám nepomůže vzít feťákovi dávku a místo ní mu dát něco, čím se ho pokusíte rozptýlit. Bez terapie a dlouhého odvykacího procesu to prostě neklapne.
Tak na to myslete, až zase budete chtít mít doma chvíli klid, nebo někam pojedete a budete potřebovat své dítě zabavit a hlavou vám bleskne, že mobil by to vyřešil. Ano, vyřešil a v dané chvíli by vám život usnadnil… Ale do budoucna by ho vašemu dítěti dost možná zničil a vám rozdrásal nervy na smutné cáry. Jasně, stát se to nemusí a vy můžete patřit k těm pár šťastným, kteří zvládají mobilního molocha zkrotit, ale co když ne? Není lepší to neriskovat, v klidu si počkat a dát svému potomkovi prvně do ruky mobil až tehdy, kdy už budou jeho vazby na reálné hry, hračky a aktivity natolik silné, že je mobil naruší maximálně jen částečně (a ne, že je zlikviduje ještě před jejich vznikem nebo těsně po něm)? A až ho v něm bude zajímat i něco užitečnějšího, než je právě jeho „hračková“ funkce?
