Článek
Již celou řadu let kromě své oficiální pedagogické dráhy rozvíjím i „kariéru“ jinou, a tou je dobrovolná příprava a organizace nejrůznějších akcí pro děti, a to jak z množiny žáků naší školy, tak i z řad dětí z okolních vesnic, měst a obcí (takříkajíc „pro veřejnost“). Jedná se o nejrůznější dětské dny, stezky (např. pohádek), bojové hry, přednášky, fáborkované, sportovní soutěže či tematické akce k různým svátkům, výročím a významným dnům v roce (např. vánoční jarmarky či rozsvícení stromku, posvícení, masopust, velikonoce, Halloween atd.) a podobně. Je toho zkrátka během roku fakt dost a osciluje to od jednodenních interiérových akcí až po vícedenní akce v exteriérech, které už dají docela zabrat a jejich příprava mi zabírá hodně z mého volného času. Akce jsou to nicméně většinou úspěšné a hojně navštěvované a mě i partu lidí, která mi s tím pomáhá, proto taková činnost baví a naplňuje, i když z ní nemáme ani korunu, spíše naopak (naše akce akce jsou totiž vždy bezplatné, maximálně se vstupným dobrovolným - takže se na jejich pořádání z pozice dobrovolníka vydělat opravdu nedá a někdy je dokonce potřeba trochu je „dofinancovat“ ze svého).
Nicméně díky tomu, že jde o „melouch“, kterému se věnujeme už opravdu dlouhou dobu a který se změnami ve společnosti i rodinách neustále morfuje a rozvíjí se (největší boom jsme zažili mimochodem během covidu, protože do našeho „arzenálu“ patří i akce takříkajíc „bez obsluhy“, které rodiče s dětmi mohou absolvovat zcela sami, což bylo v této sobě extrémně žádané jakožto vlastně jedna z mála existujících a povolených alternativ běžných rodinných zábav), vidíme i určité nešvary a stinné stránky, které se k podobným akcím pojí. A o jedné z nich jsem se rozhodla napsat tento článek, protože jak asi tušíte, máme za sebou čerstvý zážitek vážící se k našemu letošnímu halloweenskému odpoledni a večeru, a to, co jsem na něm viděla, mi už prostě nedovolilo mlčet (i když POZOR jasně a důrazně říkám, že další řádky se rozhodně netýkají VŠECH dnešních rodičů, ale jen jedné konkrétní skupiny a proto nejsou ani omylem namířeny plošně proti každému, kdo podobné akce s dětmi navštěvuje - naopak, těm, co se jich to netýká ze srdce děkujeme a jejich účasti i péče o jejich děti si velmi vážíme).
Víte, jak už napovídá název, akce to jsou především „pro děti“, nikoliv pro rodiče, kteří tvoří jen doprovod a morální podporu (naši i dětí). A tak se tak nějak předpokládá, že děti budou ve středu dění a budou to právě ony, kdo se bude her, soutěží, hádanek, kvízů a různých dalších připravených činností účastnit a plnit jejich zadání. Pro ně jsou konec konců i jednotlivé aktivity vymýšleny a pro ně jsou poté uzpůsobeny i různé odměny za jejich splnění. Jenže to se bohužel děje čím dál tím méně… A ano, chápu, že jelikož máme většinou záběr od batolat až po před-puberťáky, krajní skupiny této škály to mají trochu komplikovanější (ty nejmenší ještě vše nezvládají a potřebují pomoc, zatímco ti nejstarší se naopak už můžou trochu nudit a vymýšlejí místo plnění úkolů lumpárny, takže potřebují dohled), ale to není omluva pro to, aby na jejich místo nastoupili rodiče a plně přebrali všechnu jejich práci i zodpovědnost. Ti mají pouze dohlížet a podávat pomocnou ruku, ne plnit úkoly za děti…
Jenže přesně to je trend, který pozoruji již poměrně dlouhou dobu a který téměř kompletně vystřídal předešlý (také ne zrovna ideální, ale rozhodně méně destruktivní) přístup řady rodičů, kteří dítě na akci přivedli, vypustili a sami se „zakotvili“ u občerstvení (případně pokud nebylo, tak někde u „žvanícího“ davu rodičů) od kterého odcházeli maximálně na WC. Jo, to bývávalo a jistě si to každý z nás pamatuje i ze svého dětství např. z poutí. A jak říkám, nebylo to zrovna kvalitní trávení času s dětmi a ukázkové „rodinné odpoledne“, ALE pro nás, jakožto pro pořadatele to mělo tu výhodu, že děti se většinou „sčuchly“ s dalšími stejně „bezprizorními“ dítky a společně se v tlupách pustily do „konzumace“ námi připravené zábavy. A když byla kvalitní a zajímavá, ani moc u toho nevyváděly a nezlobily, takže jsme si s nim až na naprosté výjimky (které stačilo dovést k rodičům na „srovnání“) vždy poradily a ony i my jsme si akce užívali (a rodiče vlastně taky, i když po svém). Bohužel, tohle se dnes mezi tou „mizernější“ a méně „prorodinnou“ sortou rodičů už moc nenosí, protože z toho nejsou hezké fotky na sociální sítě a v bufetech většinou nepodáváme veganské jídlo. A co hůř… mohly by se objevit pomluvy ostatních, že jste špatný rodič, který se dětem nevěnuje a následné poměřování svých maminkovských a tatínkovských kvalit na sítích by nedopadlo zrovna hezky, což je pro takovéto moderní rodiče noční můra. Ti přeci musí vypadat za všech okolností dokonale a jejich rodina také (i když taková není) a když už jdou někam s dětmi, musí to být vidět a slyšet!
Nu, a jelikož jejich děti tak úplně dokonalé nejsou a všechny ty připravené hry, soutěže a aktivity by mohly pokazit (nebo by jim nedej bože moc trvaly a chtěly by, aby jim s nimi rodiče pomohly, což je zdržuje a nudí), nastupuje nejvýraznější trend moderního ne-rodičovství pod heslem „UDĚLEJ SI SÁM“. Tohle funguje prakticky na všechno, od krmení batolat a oblékání předškoláků až po úklid pokojíčku a domácí úkoly školáka. Místo aby se k tomu děti vedly a zdlouhavě se to učily, rodič to prostě udělá za ně a má splněno. Však ony se to děti časem „nějak“ naučí a oni alespoň mají víc času pro sebe. No a když to funguje všude, bude určitě i na našich akcích, takže tu máme přesně opačný extrém, než v případě výše zmíněných „bufetových rodičů“. Tihle noví „samodělní rodiče“ totiž přivedou dítě na akci (případně ho vodí po stanovištích, či dokonce vozí autem, aby nemuseli pešky), tam o něj zcela ztratí zájem a sami se vrhnou do řešení připravených úkolů. Luští, hází, trefují, střílí, vybarvují, skládají, odpovídají na otázky… Zkrátka všechno, co se po nich chce plní buď zcela sami, nebo tak, že si dítě přitáhnou k sobě, dají mu např. připravený házecí kroužek do ruky, a když se jednou netrefí, dokončí úkol za něj. S dítětem přitom nepromluví kloudnou větu (někdy ho dokonce zcela ignorují), a to tak jen mlčky stojí vedle nich a tupě kouká na to, co dělají (nebo ani to ne a kouká si „kde co lítá“ či rovnou pobíhá úplně někde jinde).
A to je sakra špatně, protože místo toho, aby se den točil kolem něj a jeho snahy, zdokonalování se a podávání výkonů, stává se jen pasivním divákem a pouhým konzumentem zábavy někoho jiného. A to se na mě nezlobte, ale to ho rovnou můžete nechat doma na gauči a pustit mu nějakou tu soutěž pro děti v televizi, protože to vyjde nastejno. A že se u té telky bude nudit? No, to bude. Ale ono se právě nudí i na té akci, protože vy byste se taky nudili, kdyby kolem vás všude byly zajímavé aktivity, ale nikdo vás k nim nepustil a nedal vám čas a podporou si je zkusit. Samozřejmě ta pomoc a podpora je nutná, zvláště u těch nejmenších dětí. Jak už jsem psala, tam je asistence rodiče zcela na místě, ale musí to být fakt jen pomoc a ne výměna rolí ve stylu „ukaž, já to udělám, ať můžeme jít dál“. Jenže právě stoupající tendence tohoto rodičovského chování se už stává pomalu neúnosnou a já i všichni ostatní, kteří se přípravami podobných akcí zabývají (a nemluvím teď jen o té „mé“ skupině, protože je nás pochopitelně po celé zemi mnoho a mnoho) se po právu obáváme, že v horizontu několika let to bude právě tohle chování, které pošle veškeré podobné kratochvíle do kopru a zbydou tak jen čistě komerční veselice, na kterých se nedoplatíte už teď, natož v budoucnu, až nebudou mít konkurenci.
A to bude hrozná škoda, protože nám sice ubude práce, ale rodinám (zvláště těm, co si to skutečně užívají a přistupují k tomu normálně) zase vyžití a možnost zpestřit si rodinný život (a neposlední řadě ukázat dětem, co všechno je možné, když člověk chce, pomáhá svým blízkým a snaží se). Jenže se ten kolaps celého tohohle „odvětví“ téměř jistě brzy přijde, protože těch nudících se dětí, které jsou svými rodiči jen tupě vláčeni od jedné činnosti ke druhé, vídáme na akcích čím dál tím více. A co na tom, že na závěr je jim do rukou vražena odměna, kterou si vlastně vůbec nezasloužili a nemají k ní tak žádný vztah (asi chápete, že už z principu věci nemůže jít o žádné veledary a pohybujeme se v řádech desetikorun a příslušných blbinek či sladkostí, kterou jsou pro mnohé moderní děti zvyklé na vysoký standart a komfort téměř ničím)? To už to nezachrání. Důležitá totiž na podobných akcích není výhra, ale právě způsob jak se k ní dopracujeme. V tom je ta zábava!
Tak ji prosím vás, svým dětem neberte jen proto, že jste nedočkaví, nudíte se, chcete vynikat nebo nemáte čas. To s nimi raději opravdu nikam nechoďte. Udělejte si na ně tu chvíli, vezměte je za ruku, ukažte jim, co se na na jednotlivých stanovištích dělá a vysvětlete jim proč a jak se toho mají účastnit. Od toho tam jste! Od toho jste rodič a tím můžete neuvěřitelně posílit a vylepšit vaše vzájemné vztahy a vazby! A když jim to hned nepůjde, neberte to jako problém a ostudu, berte to jako legraci. Smějte se s nimi, povzbuzujte je, klidně jim to i předveďte (a třeba to taky záměrně „zvorejte“ ať je ještě větší sranda a vaše dítko v tom není samo). Ale nechte je ať ze sebe vydají to nejlepší. Možná si ani neumíte představit ty rozzářené oči a nadšený smích, když se jim to konečně podaří a oni obdrží odměnu, kterou si tvrdě zasloužily! To pak i ten pitomý nafukovací balonek a nejlevnější bonbon najednou vypadají jako olympijská medaile!
