Svatý Martin přijíždí na bílém koni. Ale proč vlastně?

Svátek svatého Martina bezesporu patří k těm oblíbenějším církevním svátkům, jejichž dopad můžeme pozorovat v celé naší společnosti, včetně jejích ateistických odnoží (kdo by si konec konců nedal rád šťavnatou pečenou husičku, lok dobrého mladého vína, nebo první romantickou procházku v padajících sněhových vločkách, které má symbolicky vyjadřovat právě Martinův bílý kůň).

Ne každý ale ví, koho si pod jménem Martin vlastně představit, natož aby znal jeho příběh a legendy, které se k němu váží a které se mohou, ale také vůbec nemusejí zakládat na pravdě. Tak jako tak s sebou přinášejí poselství, poučení a sem tam i nějaký ten důvod k trochu hlubšímu zamyšlení, což jako kontrast k zcela světskému hodování a popíjení není tak úplně na škodu. Ale vezměme to hezky po pořádku…

Kdo byl svatý Martin, jeho mládí a jeho život před vstupem do církve

Martin z Tours, což je celé jméno tohoto známého světce, je jedním z nejznámějších a také nejoblíbenějších křesťanských svatých a dokonce patří mezi první „nemučedníky“, kteří byli církví prohlášeni za svaté (pozn. mučedník je osoba, která byla umučena nebo zemřela za svojí víru nebo ideu). Narodil v roce 316 (někdy se udává i rok 317) v římské provincii Panonie ve městě Sabaria na území dnešního Maďarska a to do rodiny vysloužilého vojáka, které neměla nijak zvlášť vysoké postavení. Pojmenován byl podle boha války Marta, a to proto, že jeho otec si jako válečný veterán velmi přál, aby jeho syn navázal na jeho vojenskou minulost a přinesl tak své rodině slávu a čest.

Ještě za Martinova útlého dětství se rodina přestěhovala do Pavie v severní Itálii, kde Martin strávil většinu svého mládí a kde se také poprvé setkal s křesťanstvím, jehož mírové učení ho velmi oslovilo. Obdivoval a vzhlížel k poustevníkům z Egypta a Sýrie, o kterých se tradovaly nejrůznější příběhy a obdivoval i většinu tehdejších křesťanských idejí, z nichž mnohé stály v přímém kontrastu s divokým a násilným životem římského vojáka . Martinovi rodiče však synovo nadšení a touhu po míru a skromném životě v osamění nesdíleli, a tak byl chlapec už v patnácti letech i přes svou neochotu odveden do armády.

Pokud by si ale někdo myslel, že z ní zase brzy zběhl a vydal se svou vysněnou mírovou cestou, byl by na omylu. Martin plnil vojenské úkoly spolehlivě, oddaně i s notnou dávkou odvahy a navzdory svému vnitřnímu přesvědčení byl ostatním často dáván za vzor. Byl to zkrátka každým coulem skvělý voják, takže není divu, že byl po čase povýšen na důstojníka a převelen přímo k císařským gardistům. Následně vojensky působil ve Francii, a právě zde strávil největší část svého života v uniformě. Po celý čas byl spravedlivým a čestným vojákem, ale současně ctil i svou vysněnou víru, takže na rozdíl od mnoha svých druhů ve zbrani žil svůj život ve skromnosti a úctě ke všem lidem. Říká se, že ke svému otroku se údajně choval stejně jako ke svému bratrovi a o jeho dobrém srdci hovoří i (asi nejznámější) „martinská“ legenda o žebrákovi a plášti (viz níže).Nakonec ale Martinovo vnitřní nastavení přeci jen zvítězilo a on roku 339 přijal křest, načež se rozhodl zasvětit svůj zbývající život Bohu. Vystoupil tedy z armády a započal svou dráhu křesťanského duchovního.

Církevní roky svatého Martina, jeho smrt a odkaz

Po odchodu z armády odešel Martin do Poitiers, kde se stal žákem biskupa Hilaria, kterého vnímal jako svůj velký vzor. Pod jeho dohledem se stal exorcistou a následně se na jeho popud vrátil zpět do rodné Panonie, kde chtěl bojovat proti pohanství a také takzvanému „bludařství“ (tj. kontroverzní náboženské názory vyvolávající zmatky a spory v katolické církvi). Časem však odtud musel uprchnout do Itálie, kde si konečně splnil svůj sen, odebral se do ústraní a žil roky jako poustevník. Teprve na výslovné pozvání svého někdejšího mistra a přítele, biskupa Hilaria, se vrátil zpět do Poitiers, kde se usadil v nedaleké poustevně a věnoval se modlitbám a rozjímání. Časem se kolem něho zformovala skupina stejně smýšlejících křesťanů, která později dala podnět k postavení benediktinského kláštera v Ligugé. Někdy v této době Martin konečně podlehl naléhání svého mistra Hilara, přijal vyšší svěcení a stal se knězem, přičemž podle legendy už tehdy vykonal několik zázraků (včetně znovuoživení dvou lidí) a jeho pověst se rychle šířila mezi lidmi.

Na základě této obliby někdy kolem 4. července 370 přijal biskupské svěcení a nastoupil na místo zesnulého biskupa v Tours. I nadále však žil svůj život velmi skromně a místo biskupského paláce obýval nuznou chatrč před branami města či poustevnu v lesích (pozn. z této poustevny později vznikl významný klášter Marmoutier). Církev však Martinovým asketickým způsobem života nebyla dvakrát nadšená, neboť v té době bohatla a biskup, který se oblékal a žil jako chudák, jí nedělal příliš dobré jméno. U mnohých vlivných osobností proto nebyl oblíbený a musel snášet různé narážky a posměšky. Naopak u prostých a chudých lidí získával čím dál tím na větší na oblibě.

Podařilo se mu obrátit velké množství tehdejších Galů na křesťanství a populární byly i jeho pokusy usmířit pohany s pravověrnými křesťany, a to po celé Francii (dodnes najdeme v celé zemi mnoho měst, vesnic a kostelů, které nesou jeho jméno). Jeho misijní cesty i další náboženské a charitativní akty prý byly doprovázené mnoha zázraky (např. uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty apod.). Na druhou stranu však velmi přísně potíral pohanství, a to i za pomoci násilí a nejrůznějších brutálních zákroků, jako bylo např. zapalování chrámů, kácení posvátných stromů, ničení pohanských model a adrese vůči pohanským kněžím. Pro tyto činy bývá někdy obviňován z náboženského fanatismu, avšak byly to prý právě nejrůznější zázraky, které ho v těchto případech údajně chránily před odporem venkovanů.

Svatý Martin zemřel na stáří a vyčerpání 8. listopadu 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest. Po krátkém sporu o nároku na jeho ostatky bylo jeho tělo převezeno do Tours, kde byl jeho pohřeb, konaný právě 11.listopadu, cílem cesty nebývalé masy jeho příznivců z řad obyčejných lidí, kteří ho nazývali „biskupem chudoby a chudých“. Jeho ostatky byly uloženy do krypty nad níž byla postavena kaple a posléze i velkolepá bazilika, která se brzy stala významným poutním místem (bohužel byla v 16. století poničena hugenoty a v 18. století definitivně zlikvidována během velké francouzské revoluce). V současnosti zde místo ní stojí bazilika sv. Martina z roku 1900, v níž najdeme i nejslavnější svatomartinskou relikvii - Martinův plášť, který byl do té doby uchováván v královském paláci v Paříži

Stručný výčet legend, atributů a lidových obyčejů týkajících se svatého Martina

V roce 335, za mrazivé zimní noci, potkal Martin u bran města Amiens na severu Francie žebráka. Ten byl jen skromně oblečen, zjevně hladový a promrzlý. Starý muž požádal Martina o pomoc. Martin však u sebe neměl nic, a tak se s žebrákem podělil alespoň o svůj teplý plášť. Rozťal ho mečem a oddělenou část věnoval chudákovi, aby se mohl alespoň trochu zahřát. Legenda dále vypráví, že se Martinovi následující noc zjevil Ježíš zahalený právě do darované poloviny pláště. Scéna dělení pláště následně patřila po celá staletí k nejznámějším, a také nejoblíbenějším motivům církevních umělců.

Skutečný Martin z Tours pochopitelně vůbec nejezdil na bílém koni, neboť jedl a žil skromně. Proto je na pováženou, proč je právě s jeho jménem spojováno jídlo a pití.
Legenda o bílém koni, na kterém Martin přijíždí a veze s sebou první sníh, vznikla docela prozaicky. Lidé si během let jednoduše všimli, že vždy kolem svátku svatého Martina první sníh skutečně přichází a propojili tak jeho jméno s bílým koněm, symbolizujícím první sněhové vločky i čistotu Martinových křesťanských ideálů.

K huse, resp. husám, se pojí hned dvě legendy. Jedna vypráví o tom, že husy tehdy Martina tak moc rušily při kázání, až je nechal za trest upéct a od té doby je proto pečená husa jedním z jeho symbolů. Druhý příběh hovoří o tom, že se Martin krátký čas ukrýval mezi husami, protože ze skromnosti nechtěl být jmenován biskupem. Ať tak nebo jinak, se svátkem svatého Martina je zkrátka spojena i svatomartinská husa a také ochutnávka níže zmíněného prvního vína.

Svatomartinská vína jsou první vína nového ročníku a své jméno získala právě podle svátku svatého Martina, kolem nějž přicházejí na trh. Jedná se o vína svěží, která sice zrála pouhých několik týdnů, ale za tuto dobu už stačila získat svůj osobitý charakter. Vinaři doporučují, aby se mladá vína vypila do Velikonoc, do kdy si uchovávají svou příjemnou svěžest.

Co už se tolik netraduje, avšak je se svatým Martinem tradičně spojováno, je svatomartinské pečivo. Jde o sladké tzv. svatomartinské rohy, podkovy nebo nejčastěji rohlíky posypané cukrem, kterými údajně v minulosti obdarovávala děvčata své milé. Velkým plněným rohlíkem bývala pak obdarovávána i čeleď na statcích a vesnických usedlostech, která v této době opouštěla službu.

Zdroje informací:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_z_Tours

https://www.britannica.com/biography/Saint-Martin-of-Tours

https://catholica.cz/?id=4828

https://www.vinazmoravyvinazcech.cz/cs/o-vine/pruvodce-vinem/sezonni-tipy/o-svatomartinskem/co-je-to-svatomartinske-vino