Článek
V posledních dnech se tu objevilo několik článků (např. zde nebo zde) na téma „asistenti pedagoga“ z nichž ne všechny vyzněly zrovna lichotivě a ve prospěch této mnohdy nedoceněné, ale přitom velice náročné a potřebné profese. A právě proto jsem se rozhodla přispět i se svým názorem z praxe, protože mě děsí představa, že laická veřejnost, která nemá ke školství žádný vztah ani hlubší povědomí o jeho fungování, bude těmito texty negativně ovlivněna a nabyde díky nim mylného dojmu, že asistentů je všude na školách až moc, pedagogům spíše překážejí a jejich přínos pro děti, rodiny i školu je nulový (či se dokonce propadá do záporných čísel). A nebo, a to je ještě ten horší případ, se utvrdí v již mnohde panujícím názoru, že asistent pedagoga je vlastně vyžírka, kterému jde jen o to, aby měl hromady volna a přitom se mohl tak akorát flákat, což mu školy a my pedagogové rádi posvětíme, protože jsme sami líní a ochotně mu přenecháme nějakou svou práci. A to bych vážně nerada, protože nejen, že to není pravda, ale je to vůči (kvalitním) asistentům i všem, kteří je potřebují, značně neuctivé.
Takže abych uvedla věci na pravou míru… Ne, asistentů pedagoga fakt není na školách „až zbytečně moc“. A ne, kvalitní asistent se při vyučování opravdu nefláká, nýbrž se na základě spolupráce s pedagogem naplno věnuje svému svěřenci. Takže ne, už z tohoto principu není možné, aby pedagogovi konkuroval a lezl do zelí, nebo aby naopak netušil, co má přesně dělat a jen bezcílně trčel ve třídě. To vše jsou jen pomluvy vycházející buď ze zášti a potřeby hejtit české školství, nebo nějaké ojedinělé a zcela konkrétní špatné zkušenosti s jedním konkrétním špatným asistentem či pedagogem. Obecný trend je ale přesně opačný a to takový, že v mnoha školských zařízeních by kvalitních asistentů uvítali a potřebovali naopak daleko více, protože bez nich je práce s řadou dětí zbytečně komplikovaná a únavná pro obě strany (rodinu i školu). Bohužel však na ně nejsou finanční prostředky.
Víte, abyste pochopili, jak to celé doopravdy v reálu funguje, tak věc se má tak, že aby byl do třídy přidělen „asistent pedagoga“ (pozor, neplést se „školním asistentem“, který je ve škole taková děvečka pro všechno ani s „osobním asistentem“ konkrétního dítěte, kterého si dítě přivádí často už ze školky či z domova a je placen úplně jiným způsobem zapojujícím často i rodinu samotného dítěte), musí být ve třídě žák či žáci, který/ří ho dle PPP (pedagogicky psychologické poradny) potřebuje/jí neboť má/mají určité speciální vzdělávací potřeby s nimiž mu/jim on může pomoci (počet je tuším omezen rozsahem těchto jejich potřeb, takže jeden asistent může mít na starosti klidně i více žáků a to i ve více třídách, protože např. ne všechny děti potřebují asistenta na všechny předměty a je pak podle toho nutné kroutit a uzpůsobovat rozvrhy). „Asistent pedagoga“ tak vlastně ani neasistuje pedagogovi, ale spíše funguje právě jako ta v nadpisu vzpomínaná živá a značně nepostradatelná a nenahraditelná „kompenzační pomůcka“.
Pro ty, kdo nevědí, oč jde, tak „kompenzační pomůckou“ jsou v rámci školy myšleny např. silnější brýle, naslouchátko, různá speciální počítadla pro děti s ADHD, nebo podložky a záložky na čtení pro dyslektiky apod. Prostě všechno to, co dětem se speciálními vzdělávacími potřebami pomůže, aby zvládaly fungovat v běžné školní třídě a dělat při vyučování co nejvíce stejných (nebo alespoň podobných) věcí, jako jejich „zdraví“ spolužáci (a bez čeho se neobejdou). A totéž je právě i funkcí správně pracujících a kvalitních asistentů. Pomoci znevýhodněným žákům, aby se cítili ve třídě dobře, aby toho o nejvíce zvládli a aby svou přítomností a speciálními nároky co nejméně ovlivňovali ostatní spolužáky. Svým způsobem mají z dětí se speciálními vzdělávacími potřebami pomocí svých služeb učinit jen další „normální“ žáky. Což je vlastně přesně to, co by inkluze (inkluze, která funguje a pomáhá!) měla dětem a jejich rodičům nabízet… Normálnost. Jak ji tito lidé dosáhnou, to už je na nich a na učitelích, kteří s nimi spolupracují. Mohou mít pro své svěřence další speciální pomůcky, jiný časový harmonogram, jiné pracovní listy/sešity nebo možnost probírat látku v jiném prostředí… Ale hlavní je, že se jim snaží co nejvíce vynahradit jejich hendikep.
Není to tudíž ani zdaleka tak, jak si velká část laické společnosti myslí a to, že asistenta jen tak mírnyx týrnyx dostane každý učitel, když si o něj zažádá, protože to s dětmi ve své třídě už dál nechce či nedokáže zvládat sám (případně je líný, neschopný, vyhořelý, nebo jakkoliv jinak „nekompetentní“ a na svou práci kašle a chce ji přehodit na někoho jiného). Fakt ne. Učitel v tomhle všem hraje až x-té housle. Může maximálně doporučit dítě do PPP (ano, pouze DOPORUČIT, nařizovat se nesmí, takže pokud si rodiče postaví hlavu, dítěti, byť objektivně znevýhodněnému, nepomůžou ani všichni svatí v čele s Janem Ámosem Komenským-úlevy prostě mít nebude) a poté sepsat mnohastránkový odborný elaborát plný detailních informací, proč ho do PPP posílá (takže představy některých rodičů, že se v tom „dělání z dětí poškozené blázny“ učitelé vyžívají a strkají je do PPP jen tak z hecu, jsou značně úsměvné-ne žádná sranda to není). Pak už mu nezbývá nic jiného, než čekat (mnohdy celé měsíce, až se uvolní místo) a modlit se, aby v poradně vyhodnotili dané dítě a jeho potřeby jako reálné a natolik akutní (či specifické), že mu bude nutné asistenta přidělit (tzn. že nestačí jen individuální plán a další podpůrná opatření a úlevy).
Nu a tady je skryt další velký háček, nebo spíš řeznický hák, který celou situaci kolem asistentů pedagoga ještě víc komplikuje a stojí za jejich nedostatkem… Jelikož o peníze jde vždycky až v první řadě (zvlášť aktuálnímu MŠMT) v reálu mnohdy ani tak moc nezáleží na tom, zda žák, který byl doporučen do PPP toho asistenta opravdu potřebuje, nebo ne. Velmi často je to spíš o tom, jestli na něj MŠMT škole chce, nebo nechce dát peníze (a to nebohé dítě a jeho potřeby jsou až někde na chvostu veškerého zájmu). Pokud náhodou peníze dát chce (halelujah!), pak je to bez problémů a ano tohle je asi jediná situace, kdy věřím, že se asi může výjimečně stát, že PPP přidělí asistenta zbytečně a dotyčná osoba tak může ve třídě spíše překážet, než být k užitku (zvláště, pokud je přidělena např. k dítěti někoho s dlouhými prsty a hodně nulami na kontě, i když to ho vůbec nepotřebuje). V drtivé většině případů je tomu ale přesně naopak… MŠMŠT nechce pustit korunu a tak „nenápadně“ instruuje některé nejvytíženější PPP aby prostě asistenty nepřidělovaly, pokud to nebude nezbytně nutné (čti: "nepřijde hluchoněmé dítě s těžkou mentální retardací, které je navíc ještě upoutané na invalidní vozík a komunikuje jen neverbálně").
Ve výsledku je tak vlastně úplně jedno, jaké dítě s jak závažnými vzdělávacími problémy a omezeními do poradny pošlete a jak moc byste vy i ono toho asistenta potřebovali. Máte holt peška. A to nejen vy, jako pedagog, který má ve třídě ještě cca 20 dalších žáků (normálních, nadaných, jinak hendikepovaných… no prostě guláš) a musíte si s nimi se všemi nějak poradit. Smůlu má bohužel i to dítě, jeho rodiče a spolužáci. A vlastně i ten potenciální asistent, co by mohl mít práci a pomáhat a místo toho má kulové. No uznejte, že pokud ke komukoliv z této množiny lidí patříte, pak pak vás články o tom, jak má každá druhá učitelka ve třídě nejméně pět flákajících se asistentů, co jsou jí jen k zlosti… no, jak bych to řekla kulantně? Zrovna dvakrát nepotěší (čti: "vytočí na nejvyšší míru").
Tak snad jsem vám teď svým článkem trochu spravila náladu. Když už nic, alespoň se můžete utěšovat tím, že tam venku je pořád spousta lidí, která chápe, jak jsou kvalitní asistenti důležití a školství je potřebuje. A bude potřebovat, dokud inkluzi v téhle naší české, zparchantělé podobě definitivně neodzvoní hrana. Což se bohužel asi jen tak nestane…
