Článek
Nízké finanční ohodnocení je totiž mnohdy vyváženo malým pracovním výkonem. Nechci zde psát o asistentech a asistentkách, kteří se opravdu starají o nějaké fyzicky postižené dítě, kterému je třeba věnovat množství času, energie i fyzických sil. Tito lidé by měli být úplně jinak finančně ohodnoceni, protože umožňují mentálně zdravým, ale fyzicky postiženým dětem navštěvovat běžné školy.
Asistentství se věnují především ženy, proto budu dále psát spíše o asistentkách a mých osobních zkušenostech.
Jsem učitelka, proti asistentkám pedagoga osobně lidsky nic nemám, mám ale výhrady proti jejich práci. Je možné, že ony samy za to ani nemohou, že se jedná o špatně nastavený systém z pedagogicko-psychologických poraden, ministerstva či nedostatečnou kontrolu z řad vedení školy.
Faktem ovšem zůstává, že mnohé asistentky, které jsou do jednotlivých tříd přiděleny, nedělají téměř nic. Za málo peněz se taková práce nakonec i vyplatí. Člověk přijde domů odpočatý, nezatížený pracovními úkoly.
Já jako učitelka druhého stupně základní školy musím říct, že asistentky pedagoga na naší škole v podstatě nepotřebuji. I do naší školy dochází žáci s poruchami autistického spektra, žáci s poruchami chování, žáci jinak těžko zvladatelní, žáci s poruchami učení. Inkluze i do naší vesnické dnes již vcelku velké rozrůstající se školy pronikla se vším všudy.
Je možné, že pouze v naší škole nepracují asistentky tak, jak by měly, a proto mají učitelé pocit, že jsou téměř neviditelné. Některé asistentky snad ani nevědí, co by ve výuce vlastně měly dělat a čekají, že je učitel bude vodit za ručičku.
Asistenti a asistentky pedagoga snad absolvovali alespoň minimální vzdělání, jak pracovat s dětmi s různými podpůrnými opatřeními, a proto opravdu nechápu model naší školy, kdy má učitel ve výuce ještě plnit funkci mentora pro asistentku pedagoga. Již podle označení má být asistent asistentem pedagoga nikoli asistentem dítěte. V naší škole je často bohužel spíše přítěží pedagoga. Pedagog tak musí zvládnout sám děti s podpůrnými opatřeními a k tomu navíc ještě usměrňovat asistentku pedagoga, aby alespoň nebyla dalším rušivým elementem.
Mnohé paní asistentky zajdou dvakrát za vyučovací hodinu k žákům s podpůrnými opatřeními, občas jim něco nadiktují, udělají práci za ně. Některé nezvládnou ani to, neboť látce nerozumí, tudíž dítěti nedokáží pomoci.
Některé asistentky vůbec v hodinách nejsou, i když by v nich podle rozvrhu být měly. Asistentky často podrývají autoritu učitele svými neuváženými výroky, některé výuku vysloveně narušují. Není výjimkou, že si asistentky čtou ve vyučovacích hodinách knihu nebo se věnují svému mobilu.
Často mají pocit, že ony jsou ve třídě tou nejdůležitější autoritou a učitelům pak nezbývá než jim dát jasně najevo, kam sahají jejich kompetence. To pak občas vede k tichému nepřátelství mezi asistentkami a učiteli.
I mnozí ředitelé škol by nejraději asistenty odměňovali podle závažnosti postižení žáků, u nichž je asistence vykonávána. Pokud tedy bude nastavení našeho školství i nadále v mnoha věcech takto nesystémové a neefektivní, nemůžeme se divit, že mnozí učitelé již nechtějí být jeho součástí.
