Článek
V loňském školním roce absolvoval náš pedagogický sbor jedno z tzv. školení pro sborovnu. Byli jsme seznámeni s tím, že se bude jednat o seminář asertivní komunikace pro pedagogy. Společně s vedením školy jsme si tedy představovali informace, jak zvládat komunikaci s nepříjemnými rodiči, řešení možných konfliktních situací na půdě školy apod.
V den D se do velkého sálu školy dostavila většina pedagogických i nepedagogických pracovníků. A jak už to na takových seminářích bývá, židle byly rozmístěné po obvodu do velkého kruhu. Vzápětí se objevili oba lektoři. Muž ve středních letech s vyholenými vlasy a vizáží rváče, kterému posilovna není cizí a mladá žena působící dojmem, že trpí ADHD v daleko větší míře než většina dětí, kterým byla tato porucha diagnostikována.
A začaly se dít věci. Nejprve se ujal slova lektor, říkejme mu třeba Petr. Petr začal vyprávět o tom, jak je vyučený elektrikář a jak se našel v práci pro danou agenturu, která seminář pořádala. Nepatřičně dlouho pak vyzdvihoval své kvality a bylo jasné, že jeho životním posláním jsou bojová umění a učení sebeobraně. Většina z nás si pomyslela něco o tom, že kdyby byl schopný a šikovný elektrikář, určitě by ze sebe nemusel dělat „šaška“, používat naučené fráze a ukazovat nám, jaký je frajer, když se z elektrikáře vypracoval na placeného „žvanila“. Myslím, že většina učitelského sboru by byla radši za toho elektrikáře. Nemůžeme se divit, že je tak těžké elektrikáře sehnat, ve školách v rolích lektorů byste je asi těžko hledali.
Po neúměrně dlouhé a nudné Petrově sebeprezentaci se ujala slova lektorka, říkejme jí Andrea. Pokračovala v podobném duchu jako Petr. Dozvěděli jsme se, že je prodavačkou v drogerii, a kromě své profese se věnuje lektorské práci v dané agentuře. Zdálo se, že jsme právě poznali dva nejdůležitější lidi planety.
Samozřejmě, že není nic špatného na tom, když elektrikář a prodavačka učí lidi napříč spektrem sebeobraně. To je totiž přesně to, co zřejmě opravdu umí a to, co pro danou agenturu dělají. Vše by bylo v pořádku, kdyby zadání znělo: Zážitkový kurz sebeobrany.
Následovalo obvyklé kolečko, kdy jsme se měli představit a sdělit, co od semináře očekáváme. Mimochodem opravdu nechápu, proč se stalo takovým koloritem tohle představování v kroužku. Svým kolegům a kolegyním se přece představovat nemusím, pokud je netrápí Alzheimerova choroba, tak si mé jméno jistě pamatují. A lektor si jméno stejně nezapamatuje, proto všem rozdá nálepky, na které máme napsat své jméno.
Při podobných akcích mě vždy napadne, že bych chtěla být žákem a mít jeho práva. Když totiž žákovi není nějaká podobná činnost ve škole příjemná, má právo se jí neúčastnit. Pokud podobná situace není příjemná učiteli, má sice právo to říct, ale nepatřičně na sebe upozorňuje, což se nezapomíná. A tak jsou učitelé kdejakým samozvancem nuceni k tomu, aby ze sebe dělali hlupáky. Vždy říkám, že dítětem už jsem byla a v dospělosti si na něj hrát nepotřebuji.
Posléze jsme se měli rozdělit na skupiny a odebrat se do jiné části školy. Tam přišla lektorka Andrea, která nám nastínila, co budeme dělat. Měli jsme jednotlivě vstupovat do třídy a po odchodu z ní jsme nesměli ostatním říct, co se tam odehrálo.
Přišla řada na mě. Trochu otráveně jsem vstoupila do třídy. Tam na mě Andrea, která neustále nervózně poskakovala, začala doslova ječet cosi o tom, že má nějaké požadavky a já budu dělat, co ona chce. Fakt mě to nebavilo, tak jsem jí sdělila, že nic z toho dělat nebudu. Aniž by přestala ječet, vzápětí na mě vytasila zbraň, tedy nějakou zdařilou atrapu. Pokrčila jsem rameny a odešla. Informace pro mě měla být ta, že v podobných situacích se agresorům neodmlouvá, ale bez řečí se plní jejich požadavky. Ve skutečnosti bych asi fakt neodmlouvala. A možná bych neodmlouvala ani tehdy, kdybych věděla, že jsem na kurzu sebeobrany. Seminář pokračoval v podobném duchu celý den, jen občas bylo zmíněno, že některé věci se nám mohou hodit i v pedagogické praxi.
Je těžké říct, kde se stala chyba, ale celé to vypadalo, že agentura si zadání od vedení školy vysvětlila po svém. Každopádně učitelé se postupně vytráceli a všem už bylo naprosto jedno, že tam lektoři zůstanou osamoceni. Tohle už nesnesli ani učitelé. Téměř nikdo už neměl chuť být ve společnosti těch dvou lidí, kteří se za každou cenu pokoušeli zvyšovat své ego.
Prosím, aby všechny ty důležité osoby z různých agentur a neziskových organizací už konečně přestaly učitele otravovat sezením v kroužku a požadavkem sdělení, co od daného semináře očekávají. Je čas vymyslet něco nového. Když jste totiž třicátý v řadě, nezbývá vám nic jiného, než sdělit, že všechna očekávání již byla vyřčena. Jak je vidět, naše očekávání stejně nikoho nezajímají, jde zřejmě jen o to ukrátit předepsaný čas.
