Článek
I na prahu nového roku se na chvíli vrátím do předvánočního času. Tato doba bývá ve školách ve znamení besídek, společných her, rozdávání drobných dárečků, hudby a vzájemné pospolitosti. Pokud byste však v tento čas vstoupili do některých školních tříd, nic z toho byste tam nenašli.
V jednom z posledních předvánočních školních dnů jsem šla za nemocnou kolegyni suplovat do jedné z osmých tříd. Žáci měli mít nachystaný program. Po druhé vyučovací hodině jsem vstoupila do třídy, abych vystřídala kolegyni. Co jsem po vstupu uviděla, mě dost zarazilo. Na tabuli běžel nějaký film, na který se ovšem nikdo nedíval. Všichni žáci měli v rukou mobilní telefon a se zaujetím do něj hleděli.
Přestože jsem do třídy přinesla deskové hry, nikdo je nechtěl hrát. Nikdo nečetl knížku, nikdo se nedíval na film, který si žáci sami vybrali. Ve třídě nebyla jakákoli vánoční výzdoba. Všichni zírali do mobilu a k mé nelibosti se v místnosti mísily zvuky různých písniček a zvuků doprovázejících různé mobilní hry.
Ve čtvrté vyučovací hodině bylo vidět, že už i sledování mobilních obrazovek začíná být nudné. Ale co s tím? Ti, kteří mobil na chvíli odložili, jej vzápětí zase vzali na milost.
Přátelství s mobilem nakonec všem vydrželo až do konce vyučování. Jakýkoli rozumný návrh ze strany učitelů byl odmítnut. Žáci osmého ročníku by měli být schopni si sami vytvořit program. Pokud jejich kreativita začíná a končí u zírání do obrazovek mobilních telefonů, je něco hodně špatně.
Není to tak dlouho, co se žáci dokázali zabavit a radovat se z maličkostí. Kde se vzal ten naprostý nezájem o cokoli a věčná otrávenost?
Tyto děti mají všechno, ale ke šťastnému životu jim chybí schopnost po něčem toužit. Když po něčem toužím, najdu v sobě i sílu udělat pro naplnění své touhy všechno. Když mi je ale vše naservírované na zlatém podnose, nebudu mít důvod se o cokoli snažit. Současným dětem chybí určitá životní nepohoda. Jedině v nedostatku a diskomfortu je možné po něčem toužit. A není podstatné, jedná-li se o hodnoty materiální či duševní. K duševním hodnotám patří třeba i touha po lepších výkonech ve škole, touha vystudovat vysněnou školu a vyniknout ve zvoleném oboru.
Jak se ale může dítě chtít ve škole zlepšovat, když nemá reálný náhled na své školní výsledky? Pokud dostane horší známku, hned se u dveří kabinetu objeví rozezlená maminka, která se učitelky ptá, co se zhoršeným prospěchem jejího synka hodlá dělat. A když učitelka odpoví, že ona svoji práci udělala a teď je řada na jejím synovi, matka běží do ředitelny a druhý den pro jistotu ještě do poradny, aby všechny ujistila, že její syn je v tom nevinně.
Nebylo by jednodušším, rychlejším a efektivnějším řešením říct synkovi, aby se konečně začal učit? Nebylo by i pro onoho syna prospěšnější, kdyby mu matka věnovala svůj čas a třeba mu s přípravou do školy pomohla?
To je ale přesně to, co se dnes nenosí. Rodiče místo toho, aby svým dětem věnovali čas a motivovali je k nějaké činnosti, časem mrhají a všude možně běhají a píší, aby vymohli svým dětem nejrůznější úlevy.
Domácí úkoly se staly na dětech páchaným bezprávím, známky zlem, které je třeba vymýtit. Na nevhodné chování mají podle některých rodičů děti právo, protože je učitelé otravují svými hloupými požadavky, a ještě za to berou „královský“ plat. Z právního hlediska má dítě nárok ve vyučovací hodině jíst, pít, svévolně se pohybovat, odejít na toaletu. Nesmí být totiž omezovány přirozené fyziologické potřeby dětí. Nikoho už ale nezajímá, jak je těžké ve čtyřiceti pěti minutách někoho něco naučit, když je ve třídě rušno jako uprostřed náměstí. Neustále někdo odchází na toaletu, další se několikrát za hodinu zajdou k umyvadlu vysmrkat, mezitím někdo vylije na podlahu plechovku energy drinku… O chování žáků, kteří mohou všechno, protože na to „mají papír“ z poradny, ani nemluvím. Děti na to všechno mají právo a moc dobře to vědí. U toho ale mnohdy začínají i končí jejich znalosti.
Já jako učitelka nemohu v hodině jíst, nemohu si na deset minut odkráčet neznámo kam, já mám povinnost být ve vyučovací hodině přítomna a vzdělávat děti. Děti mají právo na vzdělání, ale už jim uniká povinnost se vzdělávat. Současné děti nemají téměř žádné povinnosti, nemusí se samy snažit, vždy jim někdo umete cestičku. Neosloví je žádné výzvy, nepředstavitelně se nudí.
A mě zase nudí, kromě občasných výjimek, tyto děti bez nápadů, zájmů, odhodlání. Nudí mě tito zbabělci, kteří se schovávají za maminčinu sukni, neustále sami sebe omlouvají a nedokáží se problémům a životním výzvám postavit čelem.
A tak bych do nového roku přála dětem, aby zažily konečně trochu nepohodlí a mohly začít po něčem toužit. Našemu školství bych přála, aby se ještě v rámci zanedbané prevence vzpamatovalo dříve, než jej postihne absolutní kolaps. Rodičům bych přála, aby si uvědomili, že nejvíce miluje ten, kdo nedává všechno.
