Článek
Je ale důležité se zamyslet nad tím, z jakých řad se tyto názory ozývají. Tak především je to názor dětí a mnohých rodičů. Ti už nepovažují za svoji povinnost trénovat s dětmi pravopis, větný rozbor či diskutovat nad přečtenými knihami. Dříve toto bylo automatické, dnes je to považováno za porušování práv. Než se český jazyk učit a naučit, je tedy snazší požadovat jeho zjednodušení.
Podíváme-li se na nové RVP, světe, div se, i zde nalezneme pasáže pojednávající o tom, že žák „rozvíjí své znalosti o skladbě a funkčně je využívá“ či „vytvoří po formální i obsahové stránce funkční písemný projev s využitím pravidel českého pravopisu“.
Často je mi kladena otázka, k čemu žákům budou nějaké větné členy, vedlejší věty, významové poměry mezi větami atd. To vše je totiž ta zmíněná skladba neboli syntax. Pravdou je, že zedník tuto znalost příliš nevyužije, ale všichni, kteří v zaměstnání musí denně napsat více než dvě věty, ji zcela jistě využijí. Vzhledem k tomu, že v současnosti se většina dětí hlásí na maturitní obory a předpokládá se, že nebudou zedníky, je pro ně tato znalost důležitá. Pokud chce být někdo intelektuálem, musí umět používat svůj mateřský jazyk v syntaktické, stylistické i pravopisné rovině. A pokud to považuje za zbytečnost, nechť se raději stane šikovným zedníkem.
Když si vezmete do rukou Pravidla českého pravopisu, zjistíte, že pravidlům pravopisu se věnuje relativně malé množství stran, většina knihy je vlastně slovník. A těchto pár stránek pravopisných pravidel, která se dají výborně naučit do měsíce, se žáci učí devět let a mnozí se je nenaučí nikdy. Není to o náročnosti českého pravopisu, je to o neochotě se jej naučit.
Pokud bychom tedy češtinu zjednodušili, usnadnili bychom tím život dětem i jejich rodičům. Všechno má ale své důsledky. Jazyk je darem našich předků, kdysi o něj bojovali a my si toho dnes nevážíme. Je součástí naší národní identity, je naším národním dědictvím podobně jako Pražský hrad, Karlův most, chrám svaté Barbory, Babička, Tylova Fidlovačka či folklor.
Pokud se tedy uchýlíme k tomu, že začneme český jazyk jakkoli zjednodušovat, připravíme se o součást sebe sama, připravíme se o součást naší svébytnosti a jedinečnosti. To bychom mohli postupně rozebrat i Pražský hrad či Karlův most a skvosty českého písemnictví recyklovat na toaletní papír. Vše ve jménu pokroku a všeobecného zjednodušování. Jsou ale vůbec podobné diskuze ve vztahu k našemu národnímu jazyku na místě? Opravdu chceme, aby náš jedinečný jazyk zanikl jen proto, že se jej mnozí nechtějí učit?
Zdroje:
