Článek
V poslední době se mezi učiteli i laickou veřejností hovoří o tom, zda je nutné zadávat dětem ve školách diktáty. Ještě častější diskuze jsou na téma jejich hodnocení.
Já jako učitelka češtiny mám na tuto problematiku jasný názor. Dle mého soudu by se žáci měli na základní škole naučit pravopis už z toho důvodu, že žádné vyšší stupně škol již tuto výuku komplexně neposkytují. Jedná se tedy o základní dovednost, jejíž výuka přísluší především základním školám.
Jedním z argumentů proti klasickému zadávání diktátů je fakt, že v běžném životě se v podstatě nesetkáváme s tím, že by nám byl nějaký text diktován. Proto jsou někteří učitelé zastánci například spíše hledání pravopisných chyb v textu. Musím souhlasit s názorem, že v praxi je diktovaný text spíše výjimkou. Pro současné děti je ale rozhodně jednodušší variantou než hledání pravopisných chyb v textu. O tom jsem se v několika třídách přesvědčila a i samotné děti vnímají podobný úkol jako velmi obtížný.
V současné době se na základních školách často přistupuje k novému hodnocení diktátů podle počtu pravopisných jevů. Oproti dřívějšku nejde tedy o počet chyb z celkového textu, ale o počet chyb z počtu pravopisných jevů, u nichž by bylo možné udělat chybu. Reálně jde tedy o to, že při počtu třiceti pravopisných jevů v textu je žák při třech hrubých chybách hodnocen jedničkou, při počtu čtyřiceti pravopisných jevů je hodnocen jedničkou při čtyřech hrubých chybách atd.
Při tomto způsobu hodnocení samozřejmě nedochází u slabších žáků k demotivaci, na straně druhé tím u nadanějších a průměrných žáků snižujeme motivaci ke zlepšení.
Když jsme o této záležitosti diskutovali se žáky 9. ročníku, sdělili mi, že je to hloupost, i když pro ně samotné by to samozřejmě bylo výhodné. Je to výhodné v tom, že rodiče by byli spokojeni, protože známky z pravopisu by se u žáků díky tomuto systému značně zlepšily. Na druhou stranu si jsou žáci vědomi toho, že tři hrubé chyby v jednom odstavci nejsou žádnou výhrou.
Dali jsme si se žáky takový příklad. Žák či student musí napsat text ve Wordu na stranu A4. Pokud bychom se odvinuli od nového typu hodnocení, bude to v podstatě znamenat, že dvanáct i více pravopisných chyb na stránce je naprosto v pořádku. To je totiž přesně to, co tímto typem hodnocení dětem sdělujeme. Na základní škole to tedy možná bude v pořádku a hodno všeobecného potlesku. Bude to ale stačit na středních a dále na vysokých školách? Bude to stačit v zaměstnání? A bude to stačit dětem samotným? I žáci si už dnes uvědomují, že tento systém je velice krátkozraký a v budoucnu se vymstí právě dětem, které dnes jako společnost nechceme vystavovat ani minimálnímu tlaku.
Někteří rodiče dnešních dětí si možná myslí, že znalost pravopisu je přežitkem a naprostou zbytečností. Je zde opravdu uplatnitelný argument, že v době, kdy si můžeme mnoho informací najít na internetu či požádat o pomoc AI, znalost pravopisu nepotřebujeme?
Představte si, že budete při psaní textu konzultovat pravopis každého druhého slova s AI. Prvním problémem je časová náročnost, druhým je nespolehlivost informací, které běžné AI nástroje nabízí. A abych nebyla nařčena z toho, že si vymýšlím, několikrát jsem AI pro vysvětlení z oblasti českého jazyka vyzkoušela. Po výměně názorů se mi AI zatím vždy omluvila s tím, že se mýlí a já mám pravdu. To se ale dozvíte až tehdy, když disponujete určitou znalostí, kterou se AI už nesnaží rozporovat.
A ať už se mnou souhlasíte, či nikoli a budete se chtít k tématu vyjádřit v diskuzi, učiňte tak prosím bez pravopisných chyb. Mnoho čtenářů je totiž stále pobouřeno množstvím pravopisných chyb, které se v prostředí internetu vyskytují.
