Článek
Dnes tak trochu naváži na jeden ze svých nedávných článků, kde jsem zmiňovala, že v současném hodnocení diktátů je možné mít za čtyři chyby stále jedničku.
Jako učitelka českého jazyka musím říct, že každoročně snižuji počet diktátů i tzv. pravopisných pětiminutovek, jelikož si nemohu dovolit, aby polovina třídy propadala kvůli pravopisu. Se snižováním frekvence diktátů se také snižuje jejich obtížnost. Diktáty, které jsou určené pro devátý ročník, spíše nedávám, protože bych musela téměř celou třídu hodnotit pětkou. A jelikož podle nových vzdělávacích trendů ve školství nesmíme žáky jakkoli traumatizovat, i já jsem byla donucena snížit laťku nejen ve výběru a hodnocení diktátů a pravopisných cvičení, ale naprosto ve všem.
Deváťáci ví, že s novým mírnějším hodnocením pravopisu podle počtu pravopisných jevů nesouhlasím a překvapivě s tím nesouhlasí ani oni. Jsou si sice vědomi, že díky tomu mají lepší známky, ale může se někdo opravdu radovat, že něco zvládl, když je to jen uměle vytvořené klišé? Někdy máme tendenci deváťáky podceňovat, ale pravdou je, že většinou jsou si vědomi důsledků neustálého snižování nároků. Oni totiž chápou daleko lépe než mnozí tzv. odborníci, že se kvůli současným nízkým nárokům možná nebudou schopni u některých zaměstnavatelů uplatnit. Oni totiž chápou, že na současné všeobecné snižování nároků jednou doplatí.
V těchto dnech jsme s deváťáky psali diktát. Podle nově nastaveného systému hodnocení diktátu vycházela za tři chyby ještě dvojka. Dříve by to byla již trojka. Jedna dívka mě však překvapila. Když zjistila, že by za tři chyby měla mít dvojku, tak mi sdělila, že je to nesmysl a ať jí dám trojku. Prý na přání žáka. Musela jsem se pousmát, protože se potvrdilo, že žáci jsou schopni pohlédnout realitě do očí. Ona totiž i horší známka může být silným motivačním prvkem.
Dokonce se setkávám občas i s tím, že dítě by mělo nárok na určité úlevy, protože třeba trpí dyslexií či dysgrafií, ale rodiče si po domluvě s dítětem poskytování těchto úlev nepřejí. Podle některých dětí i rodičů je prostě třeba se svými handicapy bojovat, jak to jen jde. Tito rodiče se nesnaží své děti omlouvat za všech okolností, tito rodiče chtějí, aby ze sebe dítě vydalo maximum.
Přání žákyně jsem nevyhověla, nebylo by to spravedlivé. V tomto případě dívce úplně stačí, že se chce ze svých chyb poučit a minimalizovat jejich počet. Sami žáci se totiž mnohdy nechtějí smířit s tím, že si o nich v budoucnu budou ostatní myslet, že jsou hlupáci, protože neumí pravopis. Odpůrcům tohoto tvrzení bych oponovala tím, že nemusím být skvělým matematikem, pokud se matematikou nebudu živit, mohu znát ale výborně pravopis, protože pár vět musí občas prostě napsat každý. Stačí si přečíst některé diskuze na internetu a obrázek o zvládnutí českého pravopisu si uděláte během pár vteřin. I mezi současnými dětmi jsou ale jedinci, kteří se s tím nechtějí smířit a jsou si velice dobře vědomi toho, že ze základní školy odchází s daleko menšími znalostmi než kdysi jejich rodiče.
Musím říct, že takových rodičů i dětí je naprosté minimum. Jen málokdo si uvědomuje, že v zaměstnání nikoho nebude zajímat, jestli dotyčný trpí dyslexií, dysgrafií, pomalým pracovním tempem, rychlou unavitelností, neschopností se soustředit či jakoukoli jinou poruchou.
Už přes třicet let chodím do práce, a ještě jsem si nevšimla, že by některého z mých zaměstnavatelů zajímalo, že se mi zrovna nechce pracovat, jsem unavená či nesoustředěná. A kdybych byla líná, unavená a nesoustředěná neustále, asi bych zaměstnavateli nebyla moc platná a brzy by se se mnou rozloučil.
Když je ale líné, unavené a nesoustředěné dítě, pošleme ho, aby si odpočinulo v relaxačním koutku. Stále se divím, že v relaxačním koutku není narváno a v lavicích prázdno. Že by i mladší děti chápaly, že jsou ve škole proto, aby se něco naučily?
Nevýchovou a neustálým snižováním nároků děláme ze současné mladé generace neschopné a nevzdělané jedince, kteří už nyní končí v ordinacích psychologů a psychiatrů, protože se nedokáží vypořádat s nároky, které na ně reálný svět klade.
