Článek
Máme neděli večer a já si konečně našla trochu času vyjádřit se skrze vlastní článek i k dalšímu velmi populárnímu školnímu tématu, kterým není nic jiného, než známkování pomocí číslic jedna až pět (plus nějaké ty mínusy, plusy, hvězdičky, podtržení, lomítka a podobně, i když oficiálně by se to samozřejmě dělat nemělo). A ano, vím, že už je na to možná trochu pozdě, protože MŠMT se podle všeho po všech těch dlouhých rocích plných planých slibů, dohadů a prohlášení, konečně rozhoupalo k činu a vypadá to, že v dohledné době se už doopravdy a bez legrace dočkáme rušení tohoto školského fenoménu, ale lepší pozdě než nikdy. A navíc o tom, zda je plánované rušení dobře, nebo špatně, tento článek být nemá (to stejně asi ukáže až čas, i když můj názor je jasné bé).
Dnes bych se naopak chtěla zaměřit na aktuální situaci na prvním stupni ZŠ (kde pracuji a proto se omezuji právě na komentování tohoto segmentu školství, který se, co do známkování pochopitelně může např. od druhého stupně či středních škol značně lišit). A to především z pohledu všech racionálně a objektivně uvažujících lidí, což mám pocit, že mnozí autoři kritických až nenávistných článků a diskuzí na internetu (kterých se na toto téma v poslední době roztrhl pytel), tak docela nejsou. Hlavně z přístupu: „známkování je špatně, protože číslo je jen číslo a to dětem ani rodičům vůbec nic konkrétního neřekne“ mi běhá mráz po zádech, protože něco takového snad ani nemůže napsat člověk, který má se školstvím osobní zkušenost (a pokud má, tak opravdu lituju jeho i jeho děti, protože nechápu do jakého strašlivého typu ústavu to dotyční chodili/chodí).
Jako nezlobte se na mě, ale ona ta známka, o které se tu bavíme, opravdu není „jen“ číslo a nikdy nestojí sama o sobě bez jakýchkoliv dalších doplňujících informací! Fakt nikdy! A pokud se někdy někdo vážně setkal s přístupem, že dítě na prvním stupni odevzdá hotové cvičení/úkol/test, učitelka mu ho opraví, napíše na něj známku, mlčky ho dítěti vrátí a tím to pro obě strany končí, tak věřte tomu, že tohle opravdu není ani normální ani standard. Tohle je totální bizár, který nemá s funkčním školstvím jako takovým nic společného (a přesto ho tolik lidí používá jako modelový příklad pro veškerou kritiku známkování). Ve skutečnosti přicházejí známky ve školách na řadu až po důkladném probrání a procvičení kýženého učiva, během kterého je žákovi opakovaně a detailně vysvětleno vše, čemu nerozumí, co mu dělá potíže a v čem si není tak docela jistý. Tomu se ostatně říká individuální přístup a bez něj by dnes už žádné vyučování nemohlo existovat. A hlavně je to tak snazší i pro pedagogy, protože ono opravdu není nic příjemného probírat novou látku a setkávat se jen s tupými, nechápavými výrazy, protože děti nedostaly dost času a možností pochopit, procvičit a zažít si látku předešlou, na kterou se nyní navazuje. Takhle by se vám ten školní rok rozpadl už na konci září, proboha.
Ale probírání učiva s důrazem na individuální pochopení od každého žáka je jen začátek. Poté, co přijde procvičování, procvičování a procvičování (během kterého by na to, co konkrétně mi dělá na daném látce problémy nepřišel asi už jen špatně vycvičený šimpanz-takže opět žádné „děti nevědí v čem a proč dělají chyby“ nepřichází v úvahu) je nejvyšší čas prověřit žáky a jejich nabyté znalosti nějakým tím úkolem, cvičením či testem na známky. Bez něj by totiž nepřišla nutná a očekávaná katarze, která je při procesu učení nezbytná. Ale opět se žádné„nasázení známky a konec zájmu“ nekoná. Naopak. Když na to známkování konečně dojde, je (nebo by rozhodně mělo být) součástí celého procesu opět i detailní rozebrání všech chyb, úskalí, chytáků a komplikovaných pasáží, které mohly pro žáky představovat prostor pro udělání chyby. A proč? No protože bez něj by opět neměl daný výstup žádný smysl, protože dokud se žák nedozví, v čem vlastně udělal chyby a proč, je pro něj celá absolvovaná cesta k získání nových vědomostí a dovedností neukončená. A pro učitele taky, což mi věřte, že opět není náš sen. To je spíš noční můra, asi jako kdyby se na to Hillary a Tenzing těsně pod vrcholem vybodli a řekli si: „Už jsme utahaní, kašlem na to a jdem radši na pivko.“
Vysvětleno na konkrétním příkladu: Když píšeme s žáky např. diktát na procvičení vyjmenovaných slov a pak řešíme jeho opravu a známky, všechny děti se automaticky dozvědí, proč a jak to které slovo patřící do procvičovaného jevu mělo být napsáno správně a proč píšeme „bylina“, nikoliv „bilina“ i když může mít bílých květů desítky. A ano, vím, že mohou v diktátu udělat chybu i jinde, ne jen v jevu, který se právě procvičuje, ale i tak mají pořád možnost se na to, v čem chybovaly a v čem si nejsou jistí, samy od sebe zeptat (a pokud jde o něco komplikovanějšího, nebo prostě něco v čem učitel ví, že chybovalo více žáků, ozve se ohledně toho sám a na otázku ani nečeká). Základem zkrátka zůstává komunikace a to, že známka z diktátu nikdy není jen číslo bez slovního komentáře. A samozřejmě to neplatí jen o diktátech a českém jazyce jako takovém.
Prakticky žádný předmět nefunguje na principu „něco napiš, já to oznámkuju a tím to končí“. Učitelé se vždy snaží vše opakovaně a co nejpolopatičtěji vysvětlit, protože si tím konec konců usnadňují práci. A děti mají zase vždycky spoustu času, prostoru a možností se ptát, pokud jim něco není jasné a mají pocit, že v něčem plavou. Takže se opravdu nikdy nestane, aby dítě přineslo domů známku a nevědělo proč a za co ji dostalo (že to rodičům neřekne, to už je věc jiná). Taková situace zkrátka v běžné české (fungující!) škole na prvním stupni nikdy nemůže nastat a už vůbec se nemůže stát, aby dítě netušilo, jak si ve kterém předmětu dlouhodobě vede, v čem má mezery a v čem je naopak dobré, protože o tomhle se s nimi jako pedagogové bavíme neustále (jen to nikam nezapisujeme). Tedy ne, teď vlastně lžu… Může se stát, že dítě nebude tušit která bije, ale taková situace nastává jedině v případě, že si ji samo dítě záměrně zvolí. Jinými slovy, když je nepozorné, o výuku se vůbec nezajímá (případně ji přímo bojkotuje) a všechny informace mu jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ano, pak může být totálně mimo a netušit, v čem jsou jeho silné a slabé stránky, ale o takových dětech tu nemá smysl diskutovat, protože takové si tím spíše nepřečtou, nepochopí a nezapamatují ani to slovní hodnocení, takže jsou pro naše téma irelevantní.
A s rodiči je to zrovna tak. Nikdy v životě jsem nezažila rodičovskou schůzku či konzultaci ve stylu „tyhle známky vašemu dítěti vycházejí a na shledanou“. Vždy jde o dialog (někdy velmi dlouhý, napěchovaný emocemi a značně náročný pro obě strany) mezi pedagogem a rodičem, plný otázek, ujišťování, analýz a rad. Od toho se taky tahle setkání konají (strohý seznam známek by šel klidně poslat mailem nebo poštovním holubem). Takže opět, jediný rozdíl mezi známkováním a slovním hodnocením je v tom, že v prvním případě dostanete známku plus slovní hodnocení ústně (pokud o to stojíte). Ve druhém dostanete jen to druhé písemně a zda jste ho četli a pochopili zůstane opět jen na vás a vašich dětech. Jak říkám, podle mě to nedává moc smysl, ale pokud to tak někomu vyhovuje, tak proti gustu… Znáte to.
Ale prosí vás, ať už jste pro slovní hodnocení, nebo naopak fandíte známkám… Přestaňte si myslet (a hlavně nahlas tvrdit), že známka je jen to jedno jediné chladné číslo a nic za ním ani kolem něj a že děti jsou kvůli tomu z nich nešťastné a vystresované, protože si pod nimi neumí nic představit. A taky už jděte do háje s tím, že učitel prostě podle počtu chyb nasolí známku a jde od toho a že dítě si tu známku přečte, pokrčí rameny, uklidí si žákovskou do tašky a nic dalšího se kolem toho v hodinách neděje. Takhle to prostě ve školách nefunguje a pokud víte o ústavu, kde ano, tak se nebojte tvrdě zakročit a požadovat zlepšení, protože v tomhle vám bude MŠMT krýt záda. Takhle to zkrátka vypadat nemá ani teď v téhle zastaralé a přežité době, kdy známky pořád ještě existují!
