Článek
V minulém článku o plenkách jsem vám vyprávěla zážitek s mladou maminkou, která dělala všechno pro to, aby její jen pár měsíční miminko nenosilo plenky. Jakože když jsem o tomto přístupu kdysi slyšela, říkala jsem si proč ne. Ale když jsem to pak viděla v praxi, bylo mi toho tak akorát do dlaní miminečka fakt líto.
O tom, co je dětství a jak je dlouhé, máme asi každý svou vlastní představu, a už si neuvědomujeme, co za čas to vlastně je.
Ve skutečnosti je to čas, který když dětem uteče, už se nikdy nevrátí. Je to jen malá část života každého člověka. Patnáct let, které uběhnou jak nic. Přesto z nich všem dětem zůstává žalostně málo vlivem systému a nás rodičů.
Miminko jsou pro nás tak první dva roky a je to doba, kterou si v pozdějším věku nepamatují. Pak už jsou to velké holky a kluci až někdy do deseti let. O zbytek dětství se oberou sami, snahou přiblížit se nám dospělým, protože nakonec uvěří, že už skoro dospělí jsou, když to proti nim tak často používáme. Přitom jsou děti ještě dlouho po patnáctce.
Aniž bychom si to uvědomovali, zaměňujeme dětství našich dětí za dobu rozvoje. Jenomže zatímco dětství má omezený čas, na rozvoj mají děti celý život. Nemusíme je tedy obírat o bezstarostné chvíle dětství tím, že je do něj budeme tlačit. Můžeme jim dát na všechno potřebný čas a nechat je užívat si dětství bez povinností.
Jenomže to se moc nenosí. Už má rok, mělo by chodit a jíst lžičkou. Už má dva, mělo by chodit na nočník, jíst vidličkou a mluvit. Už má tři, mělo by být bez plen, dlabat příborem, umět se obléct, obout boty a mluvit. Už má čtyři, mělo by ráno vstávat do školky a být tam samo celý den. Už má pět, mělo by mít nějaký kroužek. Už má šest, začíná příprava do školy. Má sedm a nastupuje dlouholetý dril. Co na tom, že není připravené? Nikdo to neřeší. Je nám to jedno.
Uletělo to jak nic a od narození je ten prcek samá povinnost. Jde to ale pojmout i jinak. Přestat obírat děti o dětství a mámy o lásky plné mateřství. Nechat věci plynout a dát dětem na všechno potřebný čas. Protože až přijde správný čas, naučí se úplně všechno a úplně samy. Užijí si to a budou z toho mít radost, protože to nebude násilné a pod dozorem.
Vzpomínáte si na něco, co vaše dítě dokázalo úplně samo?
U nás to naposled bylo odplenkování našeho chlapečka. Zvládl to o dost později, než jiné děti, ale s o to větší radostí. Pokaždé, když jde ze záchodu, tancuje a prozpěvuje si. Je neskutečně roztomilý a nese se jak mistr světa amoleta. Dokázal to totiž úplně sám a kdy chtěl, a to je úplně jiný stav mysli, než když to chce máma.
Je rozdíl mezi Dokázal jsem to! a Dokázalas to, mami!
Vždycky, když se snažíme děti něco naučit ve chvíli, kdy je to nezajímá nebo se to nechtějí učit samy, na ně vytváříme tlak. Když máme na děti příliš velké nároky, způsobuje jim to stres. Namísto nadšení přichází nechuť. Pak jsou podrážděné.
Na dnešní děti jsou kladeny mnohem větší nároky, než byly kladeny na nás. Ve škole je toho na ně moc a spoustu učení mají i doma. Podobně jako my, se musí učit věci, které je nezajímají a nebaví a to jen proto, aby je měli učitelé jak ohodnotit. Je to ale v dnešní době ještě potřeba? Opravdu musí všichni vědět, že vašemu Frantíkovi nejde matematika, když určitě existuje něco, v čem předčí všechny ostatní děti? A víte o tom vůbec?
Něco by se mělo změnit, protože doba se změnila. Je otevřená svobodnému učení. Už to není tak, že čím se vyučíš, tím celý život budeš. Dnes může člověk dělat každý rok úplně jinou práci. Samozřejmě pokud netouží být lékařem, právníkem nebo čímkoliv, co vyžaduje odbornost. Doba je otevřená změně systému a možnosti neobírat děti o jejich dětství. Teď už jenom, abychom tomu byli otevření my rodiče.
To, co na děti uplatňujeme ve školství, jsou staré vzdělávací systémy, které děti deformují. A co si budem, deformovaly i nás. Nikdo nestál rád před tabulí a neznám nikoho, kdo by byl rád srovnávaný s ostatními. Srovnáváním dětem říkáme, že nejsou dost dobré. Potom místo toho, aby si užívaly dětství, přemýšlí nad svou (ne)dokonalostí. Jak to, že maminka vidí, že tety Maruška umí sčítat a nevidí, jak krásně maluju?
Opravdu mají děti takto přemýšlet? Neměly by spíš přemýšlet nad tím, jak a s čím si dneska budou hrát, co budou tvořit nebo kam chtějí jít na procházku?
Navíc přirovnávat dítě k dítěti se nám může v budoucnu vymstít. Je dobré myslet na to, že nevíme, co z nich bude v dospělosti. Moje vyzdvihovaná spolužačka ve dvaceti páchala sebevraždu, neměla nijak výjimečnou kariéru a ve třiceti čekala dítě s ženatým mužem. K čemu jí bylo, že byla nejlepší ze třídy? Opravdu měla být můj vzor? Člověk by měl být v těchto věcech opatrný. Inteligence a šprtání jsou dvě rozdílné věci a inteligence potřebuje čas.
Moje děti se učí, když projeví zájem. Některé oblasti je zajímají víc, tak toho o nich víc ví, jiné míň. V některých jsou hodně dopředu, v jiných zase pozadu. Učí se za pochodu a vlastně pořád, jen jiným způsobem
I vaše děti to dělají. Ptají se a vy odpovídáte. Pak jste kolikrát překvapení, co všechno si zapamatovaly. A to je přesně to přirozené svobodné učení. Když je něco zajímá, naučí se to snadno a rychle. Navíc přirozené učení a dostatek času pro rozvoj v každé dané oblasti vývoje jim dětství nebere, ale obohacuje.
Děti rozvíjející se přirozeně a ve správný čas, jsou trošku jiné. Mají totiž jen jedinou starost a tou je zvládání svých emocí. Když ví, že mají na všechno čas, jde jim to líp. Jsou klidnější a soustředěnější na danou věc. Po vědění v oblastech jejich zájmu opravdu touží a jdou si za ním.
Když dokážeme dát dětem potřebný čas, darujeme jim mnohem víc času na dětství - na hraní a jejich zájmy. Jsou pak spokojenější a šťastnější. Když jim dětství bereme, pak se divíme. Proč je pořád tak podrážděný? Proč se nesoustředí? Proč mě neposlouchá? Proč dělá všechno, jenom ne to, co má?
Protože je to nezajímá, nebaví a dělat to nechtějí!
Mají to stejně, jako my dospělí. Jenomže my se můžeme rozhodnout, že to dělat nebudeme. Oni ne.
