Článek
Říct, že sourozenec není chůva, je dost přehnané. Nikdo nechce ze sourozenců dělat chůvy mladším dětem. Napadá mě pak otázka, jestli zakazovat sourozenci péči o mladší miminko, když pomáhat chce? Protože já měla opačný problém, syn mi chtěl pomáhat neustále, ani ven nechtěl a vlastně i dnes, co mu je 12 let, si chce hrát s mladšími a dokonce i sám od sebe přebaluje. Je to prostě pro něj automatické a nevidím na něm znechucení nebo že by ho to nějak poznamenalo. Kolikrát jsem mu říkala „nech to být, já to udělám, jdi si hrát nebo jdi ven“. Jeho odpověď „ne mami, to je dobrý, já to dělám rád“.
Myslím, že to není vůbec špatně, když péči o mladší zažijí i ti starší. Jestli si někdo dělá sluhy ze svých dětí, tak mají asi nějaký psychický problém a rozhodně jsem to nikde ve svém okolí nezažila. Zažívám situace, kdy moje kamarádka (matka tří dětí) poprosí jedno ze svých dětí jestli podá to a nebo tamto. To mě přijde úplně v pořádku, děti taky kolikrát na mě volají „mami podáš mi prosím jogurt, lžičku, pití, jídlo, boty, tašku“. Kdybych toto všechno měla brát, že si ze mě dělají sluhu, tak asi bych nikdy nemohla mít rodinu.
Moje babička, kdykoliv jsme k ní přijeli na návštěvu, vždy něco potřebovala podat, sundat, pověsit, umýt, uklidit a dodnes to dělá moje bývalá tchýně, když ji navštívím. A taky si nepřipadám jako služka.
Je to běžná věc, pomoci ostatním, je zvláštní názor, že malé děti se nemohou postarat o sourozence, ale kdykoliv se ve školce baví o tom, jak pomáhají děti doma, tak se chválí nejvíce „když dítě pomáhá mamince s bráškou nebo sestřičkou“.
Když chodil můj nejstarší do školky, měli tam jednotřídku a starší se starali o mladší. Pomáhali jim se ustrojit, obout a podobně. Vůbec jim to neublížilo a vlastně ani nevadilo. Děti měli vůči sobě hezké vztahy a dodnes má ze školky kamaráda o kterého se „staral“. A má taky staršího kamaráda, který se staral o Kubu. Kuba byl na sebe pyšný, že se o někoho mohl starat.
V létě si dokonce svoji sestřičku, tu sedmiletou, vzal i ven s kamarády. Chtěl si ji vzít a musel na ni dát pozor. Víte, jak byl pyšný. Před kamarády byl borec.
Můj názor je, že pomáhat se sourozenci není nic tak špatného a náročného, že by se to mělo nějak omezovat. Spíše si myslím, že se jim to bude do života velmi hodit. Pro někoho je to už automatické. A nakonec to je i pro mamky dost fajn, mít na někoho spoleh. A nemusí to vždy být tak, že nemám jim co vymýšlet, tak je zaměstnám péčí o sourozence.
Je, dle mého názoru, lepší člověk ten co vyrůstal se sourozenci, než ten co je neměl vůbec. Jak v empatii tak i v porozumění ostatním a trpělivosti.
Víte co vyroste z dětí, co nebudou pomáhat a jen se jim bude říkat: „nepomáhej, běž si po svém, nehlídej ségru nebo brášku“. Budou z nich děti nezodpovědné a bez zájmu o své vlastní sourozence a to je dobré? Já myslím, že ne.
Mám jednu kamarádku, má tři děti. Mají velký dům, každé dítě má svůj pokoj, ze kterého skoro nevychází. Vtip je v tom, že paradoxně o sobě skoro nic neví, společné jídlo není. Společný sport také ne. Zájem jeden o druhého, ne. A to mě přijde naprosto strašné, žádná vazba k sourozencům, je jim úplně jedno jestli je někdo z nich nemocný, smutný, naštvaný. O svých pocitech s nikým nemluví občas se zdá, že jsou až moc tichý.
Mám pak druhou kamarádku a ta má čtyři děti, nejstarší je už na škole mimo město. Pak má dvojčata, která se střídá v péči o mladší sestřičku. Vodí ji do školy na střídačku, pomáhají ji s taškou. Doprovází ke kamarádce a nebo ji vyzvedávají ve škole. Pokud u nás spí někdy, tak se starají a občas i hádají, kdo se o koho bude starat. Je to vtipné, ale zároveň úplně skvělé pro jejich vlastní život.
Vždyť dříve to bylo zcela normální se starat o sourozence. Matka se starala o hospodářství a otec byl v práci.
Podle mého názoru, jsou děti tak víc stmelené, šťastné a já sama jim ani o pomoc říkat nemusím a jsem za to velmi šťastná. Jsem šťastná jak je vychovávám.
Takže nenutím, nezakazuji, pomáhám já jim a pak pomáhají děti mě. Hezký den.
