Článek
Papíru svěřil svou životní etapu plnou utrpení a nečekaných zvratů. Doplnil vlastními kresbami tužkou, kolorovaných pastelem nebo akvarelem.
Dne 2. října 1917 se přihlásil do československé armády legionářské. V březnu následujícího roku se z ukrajinského města Pirjatin přesouvá po trase Kyjev-Bachmač. V bitvě u Bachmače je lehce raněn do ruky. Jak praví strohý záznam, „posléze boje s bolševiky na trati Bachmač – Bajkal – Olovnaja – Petropavlovsk“. Devátého červnového dne roku 1918 se účastní bitvy u Marinovky a osvobození Omska od bolševiků.
Jako drahocennou vzpomínka na předka, který se do vlasti vrátil až 20. června 1920, se jeho potomci rozhodli zápisky pro další generace rodiny uchovat a v krásném provedení je nechali vytisknut. Jeden exemplář velice cenného svědectví přímého účastníka tehdejších událostí mi darovali k dalšímu využití.
Zajatci museli stále sedět doma
Panovaly silné mrazy, na něž nebyli připraveni. V chatrných oděvech, neodpovídajících drsnému sibiřskému klimatu, ven vyjít nemohli. Navíc k vycházce do města potřebovali povolení komandanta lágru. Jednou si Josef Rak dodal odvahy, půjčil si rukavice, nohy obalil dvěma onucemi, čepici stáhl na uši, vzal si dvoje onuce a vyrazil do ulic. Chtěl si koupit tužku, papír a nějaký zápisník. Dostal se na bazar, kde spatřil nečekané výjevy ze života místních obyvatel. Obrazy se vryl hluboko do paměti. Později je přenesl do četných kreseb.
Rakova kresba, Zemljanky v Borispole, 1919
Dny bezútěšně ubíhaly. Ani chabá jiskřička naděje na zlepšení životních podmínek, natož na vysněný návrat do vlasti. Zprávy z domova, s vyhlídkou brzkého konce války žádné. Zima roku 1914 mimořádně krutá. Psychické útrapy, které zajatci prožívali, neúnosné. Navzdory Rakovu upřímnému barvitému líčení současníkovi jen obtížně představitelné.
„Tenkráte já a snad žádný, co se mnou zde byli, nepomyslili, že dlouho, velmi dlouho v matušce Rósíi pobudem a zažijem útrapy, kterých se nám ani nesnilo.“
Mučivý čas plný nejistoty
„… za jasných nocí mrzlo… Na dvoře před kuchyní stála veliká hranice polenového březového dřeva, u kterého však stál voják. Však nouze naučila nás různě si ke dřevu pomáhati. Hranice vůčihledně mizela… Ruští vojáci hlídali, hrozili a konečně uznali, že jinak to nepůjde než přidati nám více dřeva. Nejhůře bylo s vydáváním chleba. Musel se nositi až z města z pekárny. Každý muž musel vzít nejméně dva, které než donesl domu, byli zmrzlé na kost a s ním taky ruce, nohy a celé naše tělo. Bez rukavic, teplého oděvu a bot, byla to hrozná zkouška.“
Zajatci neměli peníze. Proto pomýšleli na nějakou práci, aby si mohli přilepšit. Uvítali žádost majitele loděnice na řece Tuře, sotva půl hodiny vzdálené od zajateckého tábora, aby si přihlásili zájemci o práci. Na jím daný slib, že budou pracovat v teple, což bylo hlavní podmínkou, deset souhlasně přikývlo. Josef Rak rovněž.
Po kolena ve sněhu, zavátým polem, se prodírali k loděnici. Na břehu tesaři stavěli několik nových lodí. V kožiších, válenkách, rukavicích, aniž by je silný mráz jakkoliv omezoval, vesele pracovali. Průvodce zaskočeným zajatcům nařídil sbírat třísky, kusy prken a trámů, povalujících se všude kolem.
„Do nás jako když hrom udeří,“ svěřil deníku Rak.
„Prkna samý sníh a led, rukavice žádné… Ruce, nohy nás pálily, vítr pronikal až do kostí … Rusové se nám smáli, my nadávali. Však proto snad chtěli jsme jim ukázati, že se zimy nebojíme, třeba bez kožichu a válenek. Nosili jsme statně, že jsme se přece jakštakš zahřáli, krev rozproudili.
… Já to … vydržel jen tři dny. Prsty u nohou měl jsem omrzlé tak, že jsem musel chtěj nechtěj zůstat doma. Palce mě zpuchly a zčernaly, nemohl jsem se obouti. … Na jednom palci mně nehet slezl a noha mě velice bolela, tak že jsem ani chodit nemohl. Psal jsem lístky domů, věděl jsem, že marně, nic nešlo tam ani sem. Byl to mučivý čas plný nejistoty a starosti, co bude dále.“
Stesk po domově, umocněný Vánocemi, vložil do básně Sibiřská elegie, kterou složil 24. prosince 1914 v sibiřské Tjumeni.
„Byl Štědrý den – vítr burácí/nám do oken - smutně hude píseň svou…/Od západu přišel zdáli,/tam od naší vlasti,/ztichli jsme a nasloucháme,/co to jsou za zvěsti…“
Zdroj: Rodině děkuji, že mi výtisk dala k dispozici k dalšímu využití; Josef Rak malíř, voják, legionář, s podtitulkem Vzpomínky, kresby a fotografie z let 1911–1920, dokument v roce 2009 k vydání připravili Klára Raková a Bořivoj Rak, za technické spolupráce Lukáše Raka. O grafickou úpravu se postarala ALL IN AGENCY. Vytiskl Typos, tiskařské závody, s. r. o.
