Článek
Snílkové s obrovskou vizí
Vedlo je vlastenectví, touha zlepšit postavení národa, změnit stávající poměry v domovině. Nebáli se za svým velkým snem jít. Právě oni stáli na počátku boje za samostatné Československo.
Otakar Husák, ve Varšavě vůdčí činitel Čechů, kteří osvobození vlasti viděli „uskutečnitelné jen pomocí dobrovolníků s puškami v rukou … Říkával, že budeme-li stále jen řečnit a schůzovat, nic nedokážeme“, poznamenal si starodružiník Adam Kříž.
Při jedné schůzi, na níž Ing. Husák vyjasnil postavení Čechů v monarchii, zdůraznil, že nelze setrvávat v pasivitě a jen přihlížet, jak se události vyvíjejí, „volal přesvědčivě a důrazně všechny do řad ruského vojska, do otevřeného boje proti Rakousku“.
Mnozí z přítomných byli zděšeni. Domnívali se totiž, že bude mluvit o tom, jak „stařičkému císaři v těžké chvíli přispěti ku pomoci“ a zatím Husákova řeč některým zněla velezrádně, až buřičsky.
„Přiznejme si, že v té době naši lidé ve velké většině revolucionáři nebyli a stali se jimi až po převratu,“ komentuje upřímně Adam Kříž a ulevuje si: „Je nejvyšší čas, že ta válka začala, vždyť za dvě či tři léta bychom se utopili všichni v tom rakouském bahně.“
Dne 10. srpna 1914 delegace Českého komitétu, do něhož se spojily tři moskevské spolky, ve složení V. Amort, S. Koníček a A. Tuček, doplněná Z. Rejmanem z Petrohradu, navštívila ministra vojenství Suchomlinova a vysoké štábní důstojníky. Bylo dohodnuto, že započne formování české vojenské jednotky. Již o deset dní později tříčlenná delegace navštívila cara a 28. srpna byl vydán první rozkaz České družiny, první národní jednotky od dob Bílé hory.
Mezitím Amort objížděl Rusko. Agitoval mezi krajany ke vstupu do vznikajícího vojska. Navštívil charkovskou, poltavskou a jekatěrinoslavskou gubernii, kde pořádal přednášky a zakládal české komitéty. Poté přijel do Kyjeva, kde 4. září 1914 vstoupil do České družiny, přičemž byl pověřen „udržovat a povzbuzovat národní cítění“.
Slavností přísaha se konala v Kyjevě na svátek sv. Václava 28. září (11. října nového data). Za praporečníka České družiny byl vybrán jeden z nejstarších dobrovolců Jaroslav Heyduk (1863-1918).
Jaroslav Heyduk.
Volba Kyjeva nebyla náhodná
Budoucnost dobrovolníků byla více než nejistá.
„V zajetí jim hrozila jen oprátka velezrádce, raněným a invalidům smutné a ubohé živoření bez péče a zaopatření vlastního státu, jehož nebylo; byli psanci bez domova a rodné půdy, jež by je vděčně přijala ve své objetí… Ale ti, kteří přišli, žili své vlasti, ne sobě…“
Uvědomovali si, že boj vzdát nesmějí a nemohou. Řečeno jejich vlastními slovy:
„Běda zbrani, vyražené z rukou, třikrát běda, kde zbraň jsme složili, doufajíce v milost vítězů!“
Z hlediska přítomnosti i budoucnosti je velice prospěšné vracet se do minulosti, studovat názory předků na dobu, kterou (možná, pokud vůbec) známe jen z učebnic dějepisu. Dostala se mi do rukou sto let stará publikace Za svobodu. Cenný zdroj informací. Mj. odpovídá na otázku, proč se kolébkou čs. legií stal právě Kyjev. Proč se naši předci, bez ohledu na to, zda se to současníkům líbí či nelíbí, tehdy přimkli k Rusku. Jak na ně mnozí Rusové nahlíželi.
„Z instrukcí, které hlavní štáb ruských vojsk 18. srpna r. 1914 vydal pro organisaci dobrovolných vojenských oddílů československých, je patrno, že Kyjev byl vybrán jakožto «největší československé středisko z měst s více nebo méně četným československým obyvatelstvem«. Kyjev byl už jaksi zeměpisně pojítkem československých kolonií na Volyni a na Černém moři a měl velmi četnou, hospodářsky silnou i politicky uvědomělou československou emigraci.“
Sotva se objevily první zvěsti o organizování České družiny, Petrohrad, Moskva, Nikolajev vysílají dobrovolníky.
„… Volyň, Kavkaz, Varšava, Charkov, Rostov n. Donem, Oděsa navzájem závodějí. … S jistým nechápajícím podivem sleduje ruská veřejnost zřídka vídané nadšení dobrovolníků. … Dost chladná ruská žurnalistika s jakýmisi rozpaky zaznamenává své překvapení.
… Vojenským řádům ruským je v České Družině podřízeno všechno, a přece ne všechno. Duch dobrovolníků je to, který ji ostře dělí od pravidelného praporu ruské pěchoty, jehož nelze podříditi instrukcím ani předpisům… Husitský demokratismus určuje vnitřní pořádek dobrovolníků, sokolské bratrství a zanícenost dobrovolné kázni budují nepochopitelnou ruským velitelům, podivnou subordinaci bratra nadřízeného a bratra podřízeného, bratra velitele a bratra vojína. Což tu divu, že ne vždy shoda a porozumění naplňují tyto dva světy a že… leckdy se vplíží nedůvěra, napětí i ostrý a bolestný konflikt?“
Zdroj: Starodružiník pod prvním praporem - Deník legionáře Adama Kříže, ČsOL, Edice pamětí Československé obce legionářské(2.), 2014; Za svobodu Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920, Vydává a obrázkovou část řídí legionář Otakar Vaněk. - hlavní spolupracovník br. Vojta Holeček za vrchní redakce br. Rudolfa Medka. Péčí „Památníku odboje“. Nákladem vlastním, 1925.; Vlastimil Amort a prapor České družiny - ČsOL - ČsOL
