Článek
Kterýpak kluk by vábení vláčkodráhy odolal? Zvláště, když jeho tatínek pracuje v železničním depu. Záhy se dětská hra změnila v hrůznou realitu.
„Vy oba půjdete s námi!“ německy mluvící muži v kožených kabátech na vystrašené blekotání Milíka, že není Žid, že není Fröhlich nereagují.
Ríšova maminka pláče. Tatínek se ustaraně mračí. Milík nechápe. Kam a proč ho gestapo veze? Stále dokola opakuje, že není Žid, není Jude.
Provinil se přátelství s Židy
Jako ledová sprcha na něj dopadá obvinění: „… du bist schuldig der Freundschaft mit ihnen!“
Přátelství s Židy vládci protektorátu nestrpí. Nový pořádek = nová pravidla. Milíkovy obavy z trestu, který ho doma stihne za neuposlechnutí rodičů, vytlačí jiné. Mnohem horší. Spousta otazníků, odpovědi žádné. Proč trčím v tomhle dobytčím vagonu plném dospělých? Bez jídla, bez vody… Kam nás povezou? Uvidím vůbec ještě někdy rodiče, sourozence?
Uprostřed všeobjímající bezmoci naplněné zoufalstvím a nejistotou z událostí budoucích, hladoví, žízniví, na kost promrzlí, zpívají píseň David a Goliáš. Trio Voskovec, Werich a Ježek jim posílá jasný vzkaz.
„… Když mu ale obr plivnul do očí,
David se otočí prakem zatočí,
Když začínáš no tak tu máš,
Byl si velkej já měl kuráž,
A jakej byl Goliáš!“
Příběh z Bible všem nedobrovolně přítomným zvedá náladu. Dodává odvahu. Naději, že zase bude dobře, pokud se sami nevzdají, dokážou nepřízni osudu vzdorovat. A tak hlad zahánějí vzpomínkami na své blízké, na práci, kterou do zatčení dělali. Návraty do lepších časů zahřívají duše, nedovolují podlehnout bezútěšnosti. Na vyděšeného Milka, žáka páté třídy měšťanské školy mají upokojující vliv. Osmělí se a začne se ptát.
„Dum spiro spero.“
„Co to znamená?“ táže se učitele, spoluvězně, od něhož větu slyšel.
„Dokud dýchám, doufám,“ z tiché odpovědi zní jistota.
Chlapec ji vnímá jako ujištění, že to, co momentálně prožívá, ještě neznamená jeho konec.
Vlak zastavuje. Pracovní tábor v Linzi. Hangár s dílnou na rozebírání motorů havarovaných vozidel a letadel. Mezi dospělými muži se ocitá Milek. V tu chvíli netuší, že setkání se čtrnáctiletým Čechorakušanem Béďou oběma změní život.
Den D – útěk
Dva nezletilí kluci se k němu odhodlali vzdor nebezpečí s ním spojeným. Stesk po domově byl mocnější než strach z esesáků. Připravili se pečlivě. Předem sušili nastřádané kůrky chleba, naplánovali si, kudy utíkat, aby pronásledovatele zmátli. Kompasem jim posloužily hvězdy na obloze. Den první, druhý, třetí… Plných dvanáct dnů kluci pochodovali k vysněnému cíli – domů. Nejednou si sáhli na dno, rty popraskané trýznivou žízní, nesnesitelné kručení prázdného žaludku, když kůrky došly. Unavené nohy, odřeniny, obavy z prozrazení. Noční pochody je zmáhaly, ale současně utužovaly rodící se přátelství, urychlovaly dospívání.
Těžké bylo po takovém martyriu loučení. Jeden míří do Zarazic, druhý k Zaječí. Pumpa, ledová voda. Milík doma smývá špínu z cesty, avšak zážitky z uplynulých tří měsíců, z pracovního lágru, z útěku žádné mýdlo na světě nesmyje.
Ilustraci do knížky kreslila tehdy patnáctiletá dcerka Petry Manišové Michaela. Výtvarný talent zdědila po dědečkovi z tatínkovy strany, k němuž se váže další neuvěřitelný příběh… Díky svému malířskému talentu přežil Mauthausen. Maloval Němcům obrazy – nejčastěji Boj o prapor, a ti mu za to dávali kus chleba, popř. něco jiného k snědku. Když válka skončila, vrátil se domů s pouhými 40 kg. Zemřel v roce 1986.
„Paní učitelko, to byste měla sepsat!“
Z poslední lavice u okna se ozval smělý hlas Filipa Haláse. V hodině českého jazyka reagoval na jiný příběh, který učitelka Petra Manišová vyprávěla natolik poutavě, že studenta zaujala.
„Když jsem pak seděla u lůžka dědečka Bohumila Vrbňáka a po několikáté poslouchala jeho příběh, slova Filipa Haláse mi zazněla v hlavě. Tak jsem se do psaní knížky pustila,“ svěřila se Petra Manišová.
Literaturou k poznání historie
Ekonomická historička Antonie Doležalová míní, že bez znalosti historie se společnost nepohne dál. Současně upozorňuje, že „při výuce ve školách se velmi málo myslí na morální a etické otázky a na kreativitu“. Dohlédnout do budoucnosti podle ní dokážeme pouze v míře, v jaké vidíme zpět. Bez znalosti vlastní minulosti společnosti chybí vize, není schopna pochopit současnost.
Nebyly právě toto důvody, proč jste se do psaní pustila nebo vás spíše motivovalo, že příběh obyčejného člověka lépe dokumentuje válečné útrapy?
S největší pravděpodobností to bylo přesně takto. Dokonce jsem se na základě psaní této knihy začala zajímat o to, do jaké míry zážitky našich předků zůstávají v naší paměti, protože byly momenty, kdy jsem psala, jak kdybych to sama prožila. Až mně samotné to přišlo neuvěřitelné. Dědečkův příběh jsem slyšela mnohokrát a sepsat ho mě napadlo až mnohem později při jednom z jeho dalších vyprávění, protože si vzpomněl na další detaily toho, co prožil, a já si říkala, že je neskutečné, že tohle se stalo desetiletému/jedenáctiletému chlapci.
Jak vnímáte roli literatury coby jednu z možných cest poznání historie?
Z mého úhlu pohledu je čtení nejlepší cestou k poznání historie a rozhodně doporučuji k jednomu tématu přečíst více knih, aby si člověk udělal ucelený názor na jednotlivé úhly pohledů spisovatelů. Z vlastní zkušenosti vím, že různí lidé mají na různá témata odlišné pohledy. A tak najít ten zlatý střed, k nimž informace obsažené v knihách vedou, lze jen přečtením většího množství knih na stejné téma.
Zdroj: Petra Manišová, Chlapec, který nebyl Žid, Nakladatelství Epocha, 2025; Klára Říhová, Minulost je okno do budoucnosti, STYL, Právo 25. listopadu 2025, str. 10-14
