Článek
To byl začátek
Helena Petránková, rozená Ackermannová, pocházela z židovské rodiny, žijící ve slovenském Ružomberku. Navštěvovala židovskou obecnou školu. Díky výjimečnému nadání byla přijata do místního katolického gymnázia. Jiná možnost tehdy pro dívku na Slovensku neexistovala. Teprve v roce 1919 přestoupila do čs. reálného gymnázia. V plánu měla další studium – přírodních věd. Rodina s osmi dětmi však na to neměla dost peněz. Helena se tedy rozhodla pro farmakologii, jejíž studium bylo dvouleté. Vystudovala v Praze na Karlově univerzitě. Pracovala v několika lékárnách. Vzhledem k hospodářské krizi a její politické angažovanosti, v té době byla již členkou KSČ, byla často propouštěna. Práci hledala obtížně.
V roce 1937 se jako zdravotnice a lékárnice přihlásila do čs. polního lazaretu J. A. Komenského. Ve Španělsku působila osmnáct měsíců. Právě tady se poprvé setkala s frontovou nemocnicí, s pacienty raněnými v bojích, ale také s bombardováním nemocnic. Po návratu do Ružomberku krátce působila v lékárně, pomáhala s roznášením protinacistických letáků. Záhy, v důsledku zhoršující se situace na Slovensku, je nucena vlast opustit. V červenci 1939, za dramatických podmínek, se skupinou emigrantů přejde do SSSR, do Lvova. Následně se dostala do Rovna, kde jí pomohla mezinárodní organizace pro politické uprchlíky před nacisty. Za jejího přispění odjela do stalingradské oblasti. V sovchozu pracovala jako kuchařka. Později v okresním městě Akťubij jako vedoucí lékárnice.
Helena Petránková (9. 4. 1904-30. 8. 1968) jako lékárnice 1. brigády v Buzuluku v roce 1942.
V lednu 1942, po vyhlášení náboru čs. občanů do čs. jednotky v Buzuluku, se Helena Petránková přihlásila jako jedna z prvních žen. Dne 13. února 1942 byla přijata. Stala se velitelkou zdravotnického zásobování 1. praporu. Bylo to v době epidemie tyfu a žloutenky. Do jednotky přicházeli noví a noví dobrovolníci, mezi nimi mnoho z gulagů, kde tyto choroby nebyly výjimkou. Z těchto důvodů s několika dalšími zdravotníky zůstala v náhradním pluku při buzulucké nemocnici i po odchodu jednotky na frontu. Na tu odjela v květnu 1943 se záložním praporem. V hodnosti desátnice se stala vedoucí brigádní lékárny. Účastnila se bojů o Kyjev a pravobřežní Ukrajinu. Mimořádně se vyznamenala v bojích na Dukle a na Slovensku. Válka pro ni skončila na Moravě. I po ní v armádě zůstala. Nastoupila jako lékárnice do Vojenské nemocnice, poté byla přemístěna k lékařské službě Ministerstva národní obrany…
Dvakrát zatčená
Ani žena, která za osvobození vlasti nasazovala vlastní život, neunikla nezákonnostem v 50. letech minulého století. Poprvé byla zatčena v roce 1949 a propuštěna po několika měsících. O dva roky později, 2. února, byla tehdy podplukovnice PhMr. Helena Petránková příslušníky Státní bezpečnosti zatčena znovu. Z jejího dejvického bytu ji odvedli s pouty na rukou, s černým šátkem přes oči do věznice v Ruzyni. Ve vazbě strávila 27 měsíců. Mezi jejími přáteli, kteří ji pokládali za čestného člověka, mezi těmi, kteří ji znali a odmítali tudíž uvěřit, že by byla nepřítelem státu, její zatčení vyvolalo zmatek a údiv.
Při jedné návštěvě u spolubojovníka ze Španělska, generálmajora Jaroslava Uhlíře, s nímž spolupracovala na ministerstvu, než ji StB sebrala, se nechala slyšet:
„Situace je zlá, jdou po nás. Dej si pozor. Doklady, které předáváš, si nechej podepisovat.“
Její rada ho možná zachránila před přímým vězením.
Některé materiály uvádějí, že Helena Petránková byla ponechána v naprosté izolaci, bez jakéhokoliv zdůvodnění, půl roku v cele s betonovou podlahou. Po celý den se nesměla posadit a musela chodit po cele. Navzdory snahám vyšetřovatelů vynutit z ní aspoň vylhané přiznání, udání, nepromluvila. Jak napsal Miroslav Brož, „Helena by se raději nechala utýrat v té hrozné betonové cele, než aby si ulevila nějakou lží. Je bezpochyby, že její ryzí charakter zachránil nejednoho před vězením…“. Aniž by byla obviněna a odsouzena, byla v roce 1953 propuštěna. Rehabilitace se dočkala v roce 1960. V roce 1963 byla povýšena do hodnosti plukovnice.
Obřad pod dohledem dělostřelectva
Poslední rozloučení s Helenou Petránkovou, která zemřela 30. srpna 1968, se konalo 3. září ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Sešlo se tolik lidí, že dovnitř se všichni nevešli. Museli stát venku. Hlavní město bylo obsazeno vojsky států Varšavské smlouvy. Organizátorům pohřbu nezbývalo, než se spojit se sovětským okupačním velením a vysvětlit, že smuteční obřad je připraven se všemi poctami.
„Vždyť zemřela důstojnice s dosud nejvyšší vojenskou hodností, kterou kdy nosila žena v československé armádě - plukovnice. Přesto znovu a znovu musejí sovětskému okupačnímu velení vysvětlovat, že na počest zesnulé se budou střílet čestné salvy. Je paradoxem té doby, že přímo proti krematoriu … stojí sovětské dělostřelecké jednotky. Sovětské velení nakonec s požadavky souhlasí,“ vykreslil atmosféru onoho dne autor literatury faktu Miroslav Brož.
Vždycky jenom Helenka
U nás doma se o Heleně Petránkové mluvilo často. Pro naši maminku Marii do konce života zůstala Helenkou. Moudrou, laskavou a statečnou ženou, kterou velice obdivovala a vážila si jí. Měla na ni ty nejkrásnější a nejosobnější vzpomínky.
„V roce 1948 jsem se měla vdávat za v té době vojenského akademika v Hranicích. Musel podat žádost o povolení k sňatku. Nevím, jak dnes, ale tenkrát kromě jiného musel dát potvrzení podepsané několika důstojníky, že jsem hodna stát se ženou důstojníka čs. armády. Právě tehdy mi Helenka pomohla. Poprosila jsem ji a ona se mne zeptala, zda jsem do svého Jirky zamilovaná nebo zda jej mám opravdu ráda. Bylo mi dvacet a já rozdíly mezi tím moc nechápala. Helenka mi řekla: ‚Zamilovanost pomine, ale láska, to je mnohem víc. To vše se ukáže, když v životě nastanou těžké chvíle, které je třeba společně řešit.‘
Pak vzala papír, na němž už bylo napsáno, že jsem hodna stát se ženou důstojníka čs. armády a odešla. Asi za dvacet minut se vrátila a podávala mi, k mé velké radosti, podepsané doporučení. Na prvním místě byl podpis Helenky a pak ještě dalších tří důstojníků. Já byla šťastná a Helenka mi řekla: ‚Vám oběma přeju všechno dobré a neudělejte nám ostudu!‘
Helenko, kdybys ještě byla mezi námi, s klidným svědomím bych ti mohla říct, že ani po 58 letech společného života, až do Jirkovy smrti, jsme ani tobě, ani československým ozbrojeným silám ostudu neudělali.“
Odchod Helenky na věčnost maminka nesla špatně. Krásné vzpomínky na ni, a že jich bylo, ji provázely do okamžiku, kdy se vydala stejným směrem.
Zdroj: Miroslav Brož, Soukromé války Heleny Petránkové Z republikánského Španělska na východní frontu, nakladatelství Epocha, Edice Magnetka, Praha, 2017; Kolektiv autorů, Hrdinové s Davidovou hvězdou Osudy vybraných Židovských odbojářů a vojáků druhé světové války a zachránců Židů, Vydal Spolek židovských odbojářů a vojáků v Nakladatelství Karolinum, Praha, 2022; soukromá vzpomínka autorčiny maminky
