Článek
Žatecký hromadný vzlet – Nepřenositelná zkušenost
Nešlo o šílenost, která protivníkovi na druhé straně železné opony měla dát jasně najevo, že jsme jeho případnému útoku schopni čelit? Jak na ní tehdejší aktéři, sedící v kabinách letadel nahlížejí? Odpovědi na mé, možná laické úvahy, jsem našla v knize vzpomínek těch, kteří u toho byli.
„V životě lidském se věci a jevy dějou jen málokdy náhodou, takže ani žatecký plácek zřejmě nebyl pro hromadný vzlet a následný závěrečný ceremoniál celého cvičení v osmdesátém čtvrtém určen zbůhdarma. Řada lidí na tomto letišti a kolem něj už měla s něčím podobným zkušenost. Dvanáct let předtím, v první polovině roku 1972, bylo dokončeno zodolnění tohoto letiště jako prvního v Československu. Poté, ve druhé polovině září, se tady také odehrál vzlet značného počtu bojových letounů, jako závěr cvičení ŠTÍT -72. Pro neznalé – obsah záhadného pojmu zodolnění letiště reprezentoval výstavbu 36 železobetonových úkrytů pro letouny (Úl) a 12 podzemních prostorů pro piloty a techniky, s autonomní a odfiltrovanou vzduchotechnikou a vestavěnou elektrocentrálou. Tyto objekty údajně měly odolat přímému zásahu tehdejších zbraňových systémů. To vše pro případ přímého nenadálého ohrožení letiště dokonce i zbraněmi hromadného ničení,“ vzpomíná Václav Vašek a poznamenává, že reálně to samozřejmě vyzkoušeno nebylo, což ho přimělo ani počin z dvaasedmdesátého nenechat bez povšimnutí.
Plakát ke knížce.
„Ještě dnes obdivuji naše velitele.“
Jedním z těch, kteří se zúčastnili obou cvičení, tedy 72 a 84, byl také Josef Mocsi. Nápad Václava Vaška sepsat vzpomínky na mezinárodní cvičení, jej potěšil.
„Některé momenty z uvedených akcí jsou v současné době skoro nepředstavitelné, a tak budou moje postřehy možná zajímavé i pro mladší zájemce o vojenské létání.
… Když zpětně přemýšlím o tehdejších událostech, ještě dnes obdivuji naše velitele, že nás, mladé poručíky, kteří jsme byli pouhý rok u útvaru, měli odvahu nasadit do splnění takových náročných úkolů. I když je pravdou, že po skončení školy jsme měli 3. třídu pilota stíhacího letectva, a to znamenalo, že jsme byli vycvičeni k provádění vzdušných bojů, střelby i bombardování na pozemní cíle jednotlivce. … I tak jsme byli málo zkušení poručíci, kterým ještě občas dělal problém správně podrovnat na přistání. Naši velitelé asi postupovali v tehdy dost používané teorii „Co nezabíjí, to utužuje“. Bylo to pro nás perfektní období pro získání zkušeností a začleňování se do leteckého kolektivu.“
Změna na poslední chvíli
Na jednom z posledních nácviků vzletu byl přítomen také velitel letectva, generál Jozef Remek. Přijel, aby jednak viděl na vlastní oči, jak to odsejpá, ale spíše měl v úmyslu přítomné seznámit s okolnostmi kolize ve zteči na pozemní cíl dvou MiG-23BN z Čáslavi na střelnici Libavá dne 28. 8. 1984, při níž zahynul mjr. Pavel Zápotočný.
Když Remek spatřil původní variantu s roji naježených letounů stojících proti sobě na dráze odstartovat za … 4 min. 30 sec, vyjádřil se na rozboru asi takto: „Chlapi, niečo takého som v živote nevidel. Klobúk dolu. Ale viete, strata dvoch lietadiel a jedného chlapa nám v súčasnosti vrchovato stačí. Netreba viacej tahať kočku za ocas. Prerobte to tak, abyste nestáli proti sebe na dráhe.“
A bylo vymalováno. Výsledný čas hromadného vzletu se ustálil na hodnotě 4 minuty 55 vteřin.
„Befel je befel.“
Konstatuje Josef Miler. Jak je pro něj typické, bez literárních kudrlinek věcně popisuje, co tehdy prožíval. Cituje z tehdy tajného plukovního rozkazu č. 018 ze dne 4. 7. 1984, v němž se mj. uvádí: „Operačně taktické cvičení spojeneckých ozbrojených sil ŠTÍT-84, jehož závěrečná fáze se uskuteční na letišti Žatec, představuje v současné mezinárodní situaci významné vojensko-politické opatření. Jeho příprava a provedení spadá do období oslav 40. výročí SNP a Karpatsko-Dukelské operace a navazuje tak na nejvýznamnější revoluční a bojové tradice českého a slovenského lidu a ČSLA.“
V den „D“ 14. 9. 1984 se předletová příprava vzhledem k provedeným úpravám, kdy byl celý průběh ukázky přepočítán, protahuje. Každá letka dostala údaje v kolikáté minutě a sekundě od času Č začíná spouštět motory, pojíždět a startovat.
Aktéři křtu při prezentaci knížky.
Plazením do kabiny letadla
„Pospícháme do autobusu, který nás dopraví do 3. rozptylu. Přijíždíme k bráně, která odděluje VPD od prostoru letiště.
„U této brány je neústupný strážný: Letiště je uzavřené. Nikoho nepustím!“
Na argument, že jsme piloti a musíme k letadlům, pokrčí rameny, to ho nezajímá: „Mám své rozkazy!“
Naštěstí řidič autobusu, VZS (voják základní služby) znalý situace, si ví rady. Vyjíždí z areálu letiště, po státní silnici se dostáváme k zadnímu oplocení rozptylu. Řidič nám ještě ukáže díru v plotě a jako partyzáni se plazíme dovnitř. Rozbíháme se každý ke svému letadlu a zapínáme radia, neboť vzhledem k předchozímu zdržení se přiblížil okamžik, kdy bude vyhlášen signál čas Č. … A nastalo pravé rodeo,“ vrací se do minulosti Josef Miler.
Poznámka závěrem: Ať už si každý člověk o tehdejší době a zmíněném vzletu myslí co chce, jedno by měl přiznat. Všichni přímí aktéři, ať už seděli v kabinách letadel nebo na věži, zaslouží obdiv a úctu. Hromadný vzlet 72 letadel během necelých pěti minut z letecké základny v Žatci, byl vpravdě husarským kouskem československých pilotů.
Zdroj: Václav Vašek a kamarádi, Tak to bylo Štít 84 a Žatecký vzlet, nakladatelství letecké literatury SVĚT KŘÍDEL, Cheb, 2026; https://www.youtube.com/watch?v=vBt7Az7Z7AQ
